Po dočtení Planiny od islandského autora Steinara Bragiho jsem knihu začala číst znovu. Jednak proto, že je skvělá a jednak proto, že potřebuji všechny indicie a informace, které autor různě poschovával do vět a odstavců znovu prozkoumat. Chci, aby mi neunikla ani jediná, i když se obávám, že je to nemožné. Některé pasáže v knize nejsou určeny k pochopení. Jsou ale nezbytné pro vystavení atmosféry, pocitů a věřte, že jsou přesně tam, kde být mají.
Čtveřice přátel uvízne v opuštěném islandském vnitrozemí. Nedobrovolný pobyt v podivném domě, ve kterém bydlí ještě podivnější lidé, se začne nečekaně prodlužovat a komplikovat. Všichni cítí, že se děje něco divného, ale nikdo to nedokáže blíže specifikovat. Počasí se horší, napětí stoupá, otazníků přibývá.
Příběh začíná poklidně, ale už po pár řádcích je čtenáři jasné, že se jedná pouze o ticho před bouří. Díky informacím na přebalu víte, že se na vás řídí tornádo. Nevíte jaký přesně bude střet, ale je jasné, že silný. Než se nadějete, vír vás pohltí a pak už se jen vezete. Nejde přestat číst, soustředit se na nic jiného. A najednou je konec. Vše utichne. Ale vy už jste jiní než před tím.
V knize jsou i drsnější pasáže, a stejně takový je i život na Islandu. Tahle neobvyklá země, její kultura, příroda a problémy do vás prosakuje z každé věty. Děj často balancuje na hraně reality.
„Bylo mu lhostejné, kde skončí: ocitne se zpátky na hrázi nebo vylétne z nosu starého pána nebo ze záchodu v Egilsstaðu.“
Každý si s sebou nese nějakou bolest, křivdu či strach. Zde na planině, nelze své trápení skrýt a vše musí ven. Nejtemnější místa minulosti je potřeba pořádně provětrat. Znáte dobře své přátele? Najednou je těžké někomu věřit. A opustit planinu prostě není možné. Tohle místo vás rozhodně donutí bilancovat a rozdírat si staré rány, o kterých jste už nechtěli vědět.
„…tělo ochabne, vytěsní vědomí nebo duši, nebo co to je, a ve zpětném zrcátku se život – jeho všemožné všední starosti a touhy – jeví jako stopař, kolem něhož člověk v dešti prosviští, který vzbudí trochu studu, soucitu, možná i lítosti, ale pak upadne v zapomnění.“
Planina je rozdělena do několika částí a v každé se střídají ve vyprávění někteří ze čtyř našich hrdinů. Většina kapitol názvy má, pár jich je označeno jen číslem. Jednotlivé kapitoly jsou poměrně krátké a poslední věta vás vždycky donutí pokračovat ve čtení na další stránce. Existuje jisté riziko, pokud budete číst knihu v MHD, že nevystoupíte na správné zastávce. Mě u zubaře sestrička volala marně, byla jsem zrovna na planině…
Knihu z islandštiny přeložila paní Lucie Korecká, stejně jako například islandské povídky Mezi stromy od známého islandského autora Elíassona. Trošku mě v textu bila do očí opakující se spojení typu „nezní to nepravděpodobně“ či „ne nepodobné tomu“. Bez nahlédnutí do originálu není možné určit, zda příčinou je překladatel či spisovatel.
Závěr knihy mě překvapil. Tajemné prostředí a balancování na hraně reality popustilo uzdu mojí fantazii a tudíž jsem očekávala jiný konec příběhu, rozhodně se ale nedá říct, že lepší. Pár hodin po dočtení nad příběhem stále přemýšlím a vyhledávám si informace o autorovi. Husí kůže už mi zmizela a tak pátrám po jeho dalších knihách. Doufám, že mě příště znovu dokáže zaskočit.
Knihu lze objednat zde.
Leona Šťávová
