Víte, jak smrdí trol? Tak tohle vám Petr Schink živě popíše. A jak je cítit lidské maso a krev, to už chtě nechtě dostanete naplno z celé knihy. Můj první steampunkový román byl pro mne, jakožto pro něžnou ženu, velmi obtížným čtením. Šokujícím čtením. Nicméně, když jsem po prvních dvou stránkách pochopila, že jsem se upsala téměř čtyřsetstranovému duševnímu utrpení, kapitulovala jsem.
Ovšem třetí strana uklidnila mou rozdrásanou duši. Tehdy začal autor popisovat celkem příjemné steampunkové město, do které jsem se pomalu zamilovávala. Pach páry a železa, oranžové světlo ztěžklé smogem… Získalo to říz, získalo to eleganci. Která byla následně okamžitě bourána dějem, o kterém lze bez nadsázky říci, že je hutný.
Zvukomalebnost do extrému vyvedená
Takhle květnaté psaní se jen tak nevidí. Myslím si, že kdyby autor jen o chloupek víc přitlačil na zvukomalebnost svého literárního projevu, nedalo by se to číst. Je to typické psaní, tohle je dílo, tohle je autor, který umí otisknout do knihy svůj rukopis, jež nelze zaměnit.
Po dočtení jsem přemýšlela. Mám raději měkčí a prozaičtější texty typu Stieg Larsson, to je prostě uhlazená elegance s nažehlenou košilí, no a možná proto může na jeho odkaz navázat jiný šikovný autor. No ale, kdo by chtěl navázat na Petra Schinka, toho bych chtěla vidět! Nemožné.
Harpyje s křídly potaženými lidskou kůží se snětí, sedačky vyřezané na živém těle tvora, kde sedačky jsou jen blány přetažené přes holé maso. Nic pro milovníky přímočarosti. Tohle je hnus z lidské duše. Tohle je výtvor až přeplněný emocemi, událostmi, věty doslova bublají, ba často až hnisají událostmi a popisy. Autor sklouzává k nechutnostem až perverzním popisům fantasy událostí, vše je znásobené tím, že v příběhu jde o malého chlapce, o jeho pohnutý a podivný osud. Malý Abelio se táhne knihou jako takový zombie faktor. Jinak asi celý román působí na muže, jinak na ženy. Já vnímala emoce.
A drobnosti:
„Vrzly dveře a objevil se strážný navlečený v černém prsním krunýři s měděnými lemy. Za sklopeným hledím helmy těkaly krví podlité oči. Muž pak musel být náruživý piják. Že jsem se nemýlil, dosvědčovaly i nejisté pohyby a dech páchnoucí žitnou.
„Něčím ti natřu pazoury, tak nastav!“ zavrčel a nečekaně si odříhl. Nehybným ovzduším kobky zavanul pach lihu a zvratků. „Bude to?“
Strážný se chytil zdi a plnou vahou mi došlápl na hřbet. Zafuněl jsem bolestí a děsivým pocitem bezmoci. Mohl jsem se jen natáhnout jak dlouhý tak široký a potupně nastavit bolavé dlaně.“
„Otřel jsem rukávem orosenou lahev a přiložil hrdlo ke rtům. To blaho! Pivo ve mně skončilo na dva nebo tři dlouhé loky. Ani jsem nevnímal jeho chuť. Jen slastné hořké opojení mi klouzalo do krku a pak do žaludku a cestou laskalo útroby.
„To stojí za všechno zlato světa.“
Odříhl jsem si a hodil flašku za sebe.“
Čtení pro fajnšmekry a mlsaly
Lze říci, že tohle není žádná oddechovka.
Těžké čtení z celého románu dělají tři věci. Je to za prvé tlustá kniha. Za druhé košatost Schinkovy češtiny je prostě tíže stravitelná a musíte si na ni zvyknout a zamilovat si ji. On do jedné věty dá tolik emocí a tolik událostí, popisů děje i osob, že na jednu stranu všechno vidíte dokonale v barvách, ale na druhou stranu to dělá z celého díla těžký přeslazený šlehačkový dort. Nesmíte se ho přejíst, jinak se ztratíte… v ději. No ano, i v ději, protože tu autor používá průhledy do různých časů. Prolínají se tu časy, minulost, přítomnost. Vracíte se v ději a potom zpět tam, kde jste skončili. To může rušit, na druhou stranu to dává opět údernost a pocit, jakoby se autor snad vyžíval v tom, co již napsal. Musel to použít ještě jednou, ještě jednou se v tom ponimrat.
Udržíte-li žaludek na uzdě, pomějete se. Literárně je to rozhodně dílo, které jen tak druhé na světě nepotkáte. Naprostý originál. Obdiv k fantazii, kterou autor má. Až jsem se občas nechala unést představou, v jakém rozpoložení asi Petr Schink píše. A jak u toho vypadá. Jaké divutvorné koláčky zobe k čaji.
O autorovi
Petr Schink se narodil 29. prosince 1979 v Ostravě a své rodiště rozhodně nezapře kadencí, jakou oplývá jeho čeština. Rychlá a úderná jako jeho příběhy. Uvedl se v roce 2002 povídkou Bezvěrec, publikovanou v Ikarii. Následovalo několik dalších povídek, jeho počínání v časopise Pevnost a také v tu dobu vyšla jeho první kniha, složená z povídek a jmenovala se Špinavá práce. Ve své druhé knize Století páry, vydané v roce 2010, rozvíjí svůj pragmatický a svižný styl. Poslední dobou se uchýlil k steampunku, kde si mimořádně mistrně a originálně vychutnává těžkou drsnou atmosféru plnou kouře, páry a kovových strojů.
Petr Schink: Jak lvové. Vydalo nakladatelství Epocha, 2015, www.epocha.cz
