Recenze: O umírání opravdově jako nikdy

Recenze filmu Jako nikdy promítaného v kině Světozor. Program Světozoru naleznete zde.

Na první pohled se zdá, že tu máme co do činění s těžce uvěřitelnou konstelací postav a vztahů mezi nimi. Malíř a sochař Vladimír Holas (Jiří Schmitzer) umírá na rakovinu a poslední dny života chce dožít ve svém vesnickém domku uprostřed malebné přírody. V těchto nelehkých chvílích ho střídavě doprovázejí dvě ženy. Jeho současná partnerka, také umělkyně, Karla (Petra Špalková), a jeho bývalá milenka, starší zdravotní sestra Jaruna (Taťjana Medvecká), na kterou doma čeká manžel s rodinou. Ženy jeho života jej opečovávají a zůstávají s ním navzdory jeho výlevům vzteku. Vladimír namísto vděku obě uráží a posílá „do prdele“.

Motivace obou žen film nerozkrývá, můžeme si ťukat na čelo, proč to mají obě zapotřebí, ale o jejich silném poutu k umírajícímu nelze pochybovat. Minulost je ve filmu zahalená tajemstvím, vznáší se tu jen nevysvětlitelné kouzlo okamžiku. Ženy v odcházení Vladimíra přes očividné útrapy pro ně i jejich blízké nachází osobní spásu.

Film o umírání na rakovinu je prostý patosu a sentimentu. Netrpí doslovností a falešným moralizováním. Nezazní žádná velká slova, umírající Vladimír nesdílí smutek a bolest, nikomu před smrtí nevyzná lásku, s nikým se viditelně neusmíří (ani se synem, ani s bohem prostřednictvím faráře). Naopak, film se snaží po celou dobu podkopávat byť jen myšlenky na velké drama, které se tu odehrává. Nikdo z přítomných si nebere servítky, dialogy se hemží sprostými slovy („Není těžký umřít, ale pořádně se vysrat“), více než na sdílení mezi přítomnými dojde na vzájemné hádky a urážky.

Zdeněk Tyc není Ingmar Bergman, jeho Jako nikdy není a nesnaží se být temným psychologickým dramatem o umírání příbuzného s mnohovrstevnatými symboly a významy jako Bergmanovy Šepoty a výkřiky. Srovnám-li ale Tycův film příhodněji s tuzemskou filmovou produkcí, například s upachtěným moralizováním psychologizujících filmů Jana Hřebejka z poslední doby (Kawasakiho růže, Nevinnost), mohu s klidem konstatovat, že na české poměry vznikla pozoruhodně intimní filmová výpověď.

Určitě se na tom podílí velmi lidské dialogy scénáře Markéty Bidlasové a Zdenka Tyce a také přesvědčivé herecké obsazení. Jiří Schmitzer se do role bohéma Vladimíra nemocného rakovinou prostě vtělil. Konstitučně i charakterově mu je postava Vladimíra blízká. Petra Špalková a Taťjana Medvecká v rolích jadrných respektive zkušených žen hrají civilně a střídmě.

Tvůrci se pokusili na plátno přenést magii procesu umírání, odcházení z tohoto světa, jako procesu přirozeného, ale pro cizího člověka obtížně popsatelného. Odcházení, které si nezaslouží zjednodušování a veliká gesta, ale zaslouží si zdrženlivost ve výrazech, prostor pro nevyřčené, co můžeme nacházet za slovy, v tichu, mezi obrazy přírody a pomíjivého lidského mihotání. V tomto přístupu je snímek pozoruhodný. Dokumentuje jej jedna ze scén, kdy spolu-pozůstalé ženy v klidu a mlčky večeří a zděšený syn pobíhá kolem a řve, že musí přece něco udělat.

Kubin

Jako nikdy
Drama / Psychologický Česko / Slovensko, 2013, 93 min
Režie:Zdeněk Tyc
Scénář:Markéta Bidlasová, Zdeněk Tyc
Kamera:Patrik Hoznauer
Hudba: Leoš Janáček, Zdeněk Král
Hrají: Petra Špalková, Taťjana Medvecká, Jiří Schmitzer, Marek Němec, Luboš Veselý, Marek Taclík, Jana Pidrmanová, Zdeněk Palusga