Již od loňského května, kdy měl film Inside Llewyn Davis premiéru na nejvýznamějším světovém filmovém festivalu v Cannes, začala tento film předcházet pověst jedinečného díla, která vyhnala mé očekávání do nebeských výšin. Po pravděpodobně nejméně „Coenovském“ filmu Opravdová kuráž se bratři Coenové rozhodli zfilmovat příběh fiktivního folkového zpěváka Llewyna Davise, který naopak nese mnoho znaků jejich typického hrdiny. S jedním zásadním rozdílem. Llewyn není obětí vnějších okolností jako Dude Lebowski, či Larry Gopnik, ale ke svým nezdarům aktivně přispívá.
Llewyn Davis zosobňuje archetyp uměleckého bídníka uzavřeného do svého solipsistického světa v němž není místo pro odlišný názor. Jedná se o nejnepříjemnějšího hrdinu, kterého prozatím Coenové napsali, což z něj paradoxně činí hrdinu se kterým se lze lépe ztotožnit, jelikož na rozdíl od ostatních postav Ethana a Joela nepodléhá Llewyn tak velké míře karikaturizace vyvolávající soucitný odstup jako např. výše zmíněný Big Lebowski. Charakter Llewyna Davise s sebou nese dilema člověka, jenž naráží na hranice společenských soudů, člověka jenž řeší klasický vnitřní rozpor: zůstat radikální nebo se přizpůsobit?. Na postavu Llewyna Davise tak lze nahlížet dvojí optikou.
a) jako na sobeckého, nepříjemného a líného umělce, který se není schopen změnit,
ani když se mu život boří před očima a je třeba přijmout odpovědnost
b) jako na odvážného a hrdého umělce, který je natolik přesvědčen o pravdivosti své cesty, že nikdy nepřistoupí na pravidla společnosti a nezačne jen „existovat“
Coenové mistrně balancují mezi těmito dvěma rovinami, tudíž se může stát, že půlka kina bude na konci filmu cítit k hlavnímu hrdinovi čiré pohrdání, zatímco ta druhá už bude dávno nakupovat v Terryho ponožkách plakát se svým novým vzorem. Mnohovrstevnatost otázek, jež snímek vyvolává je přesně tou hodnotou, kterou od Coenů očekáváte. Stojí za Llewynovým neúspěchem jeho neschopnost sociální adaptace, či neschopnost společnosti akceptovat osoby jako on? Je hlavním poselstvím nutnost přijímání životních kompromisů, nebo je Davis jen obětí pomíjivosti životních náhod?
Není žádným překvapením, že společně s vývojem hlavního charakteru je dominantní složkou filmu folková hudba a divák nemusí být odborníkem na Greenwich hudební scénu šedesátých let, aby se na první poslech dostal do bobdylanovské nálady. Ostatně Coenové hudbu nevyužívají jako doplňující prostředek filmu, ale jako jeho svébytnou část, když např. minimálně třikrát ve filmu Llewyn zazpívá celou písničku bez zrychlujícího střihu.
Za pozornost určitě stojí i vizuální stránka filmu. Kameraman Bruno Delbonnel, který má na svědomí např. Amélii z Montmartru, přinesl do Coenovského příběhu novou energii. Zatímco exteriérové záběry sychravého města vyvolávají svou barevnou stylizací atmosféru šedesátých let, tak naopak silně kontrastní interiérové záběry, při nichž světlé barvy doslova svítí z plátna, dodávají filmu artovou poetiku. Konec konců právě kamera je jednou ze dvou kategorií, na kterou byl film Inside Llewyn Davis nominován v cenách Akademie (tou druhou zvuk). Na Oskara naopak překvapivě nebyl nominován Oscar Isaac, který nejenže nazpíval veškeré Llewynovi songy sám, ale především tuto postavu ztvárnil s takovou autenticitou, že při závěrečné písni (Fare Thee Well (Dink´s Song)), odrážející celý Llewynův šestidenní příběh, jde mráz po zádech.
Film V nitru Llewyna Davise rozhodně stojí za vidění, ať už kvůli excelentní režii, hudbě, nebo jen kvůli kocourovi jménem Odysseus, jehož pouť na rozdíl od Boba Dylana skončila tam kde začala.
Petr Peřinka
V nitru Llewyna Davise (Inside Llewyn Davis)
Hudební / Drama / Komedie
USA / Francie / VB , 2013, 105 min
Režie: Ethan & Joel Coenové
Hrají: Oscar Isaac, Carey Mulligan, Justin Timberlake, John Goodman, Garrett Hedlund, Adam Driver, F. Murray Abraham
