Atul Gawande je americký lékař a profesor chirurgie s indickými kořeny. Zároveň je autorem několika úspěšných knih o problémech dnešní medicíny. Svou pozornost věnuje především etické stránce novodobých úkolů, před které jsou lékaři stavěni. V knize Nežijeme věčně, vydané nakladatelstvím Dokořán, se věnuje tématu nejzávažnějšímu. Umírání a poslední okamžiky života člověka přirovnává k pointě filmu. K tomu nejdůležitějšímu, k čemu celý příběh směřuje, čím vrcholí.
Atul Gawande se dlouhodobě věnuje tzv. paliativní péči. Dle jeho názoru se medicína dostala do šedé zóny. Její hranice se den za dnem posouvají dál a dál. Umí léčit to, co bylo ještě nedávno považováno za zcela nemožné. Díky tomu se prodloužil lidský život. Odsunuje neodvratné i v okamžiku, kdy je rozhodnuto. Atul Gawande klade na jednu misku vah závratné možnosti medicíny a na druhé vyvažuje poptávkou po kvalitě života v jeho posledních okamžicích.
Ve stínu smrti neleká autor čtenáře suchou lékařskou terminologií a odborným výkladem. Kniha je vlastně souborem mnoha příběhů. Posledních let, měsíců a dní lidí, se kterými se za život setkal. Nejsou jen kazuistikami z nemocnic a stáží. Jsou to hluboce lidsky vyprávěné příběhy jeho rodinných příslušníků i cizích pacientů, jako by jeho rodinou byli. Na těchto mnoha a mnoha příkladech dokládá svou teorii. Své přesvědčení, že umírání není o nekonečném oddalování smrti, ale o lidské důstojnosti a kvalitě života v okamžiku, který ho korunuje.
První půlka knihy se věnuje především péči o seniory a její historii. Shrnuje vývoj tohoto medicínského odvětví , které zažívá za poslední roky boom díky stárnutí populace ale i ve vnímání starých lidí na sklonku života. V okamžiku kdy je čtenář ukolébán mnoha příběhy se šťastným koncem, vidinou pozitivního obratu v péči o tyto pacienty, přechází kniha do své druhé půlky.
V otázce smrti to nejsou jen pacienti, kteří prožili celý svůj život a nyní stojí na konci své cesty a touží ho smysluplně uzavřít. Autor v plné razanci odkrývá příběhy těch, jejichž cesta byla teprve na začátku, když jí zkřížila smrt. Popisuje především neschopnost těchto lidí smířit se s koncem a nečekat na zázrak tam, kde zázraky došly. Vůli najít v sobě odvahu přijmout osud a soustředit se na to, co je skutečně důležité. To paradoxně mění jejich poslední okamžiky života v marný a nedůstojný boj plný bolesti a utrpení.
Na jednotlivých příbězích je autorem demonstrován nový koncept pojetí péče o umírající pacienty. Zcela nový přístup, který se odklání od možností medicíny. Prodloužení života se v jisté fázi nemoci či stáří dostává do přímého rozporu s jeho kvalitou i přes upřímnou snahu medicíny. Přenechává rozhodnutí právě na těch, o které jde. Nejdůležitější není, jak dlouho budou žít, ale jak budou žít. A ptá se, co by je učinilo šťastnými.
DokořánAtul Gawande je empatický a zainteresovaný. Nesnaží se o odbornou přednášku pro posluchače medicíny. Jeho vyprávění má hluboce lidský rozměr. Na jednotlivých příbězích jsou demonstrovány nové postupy a filozofie moderní paliativní péče. Je v nich však i velký respekt a úcta k těm, o nichž vypráví. Jako lékař se snaží autor zprostředkovat téma široké veřejnosti. Šetří odbornými výrazy, ale nepolevuje v objektivitě výkladu a jeho záběru. Zde si zaslouží velkou pochvalu překladatelka za svůj citlivý přístup k textu.
Na některých místech se výklad zdál poněkud rozpolcený. Téma je i pro autora vážné a citlivé. V některých místech byl jeho názor poněkud nejednoznačný. Pro umírajícího není snadné se rozhodnout správně a není to jednoduché ani pro jejich blízké. Natož pak takové okamžiky vměstnat do teorie, která by byla aplikovatelná vždy a všude.
Kniha je dojemná nikoliv sladkobolná. Je silná ne však dramatická. Jde do hloubky a nechodí kolem po špičkách. V mnohém jsou myšlenky v ní obsažené novátorské a někdy i těžko aplikovatelné. Jsou však srozumitelně a citlivě podány. Největší přínos knihy je ve snaze změnit myšlení a nahlížení na poslední okamžiky člověka. Poskytnout blízkým pohled z druhé strany. Pohled umírajícího, jehož život se právě uzavírá, film vrcholí. Je potřeba vychutnat jeho pointu.
Kristina Doubravová
Nežijeme věčně, Atul Gawande, Dokořán, 2016
Knihu můžete zakoupit zde.
