Nový film s Gary Oldmanem v titulní roli odhodlaného Winstona Churchilla můžete v těchto dnech vidět v kinech. Doufám, že vám moje recenze pomůže s rozhodováním, zda snímek Nejtemnější hodina navštívit.
Na režisérskou stolici usedl uznávaný britský režisér, který svůj filmařský talent a cit pro obraz již dříve prokázal ve známém snímku Pokání s Keirou Knightley. Přesně tak, jeho jméno jest Joe Wright, jenž s velkou oblibou prozkoumává široké časové spektrum, ať už se jedná o carské Rusko, druhou světovou válku, Viktoriánskou Anglii či současnost. Tentokrát si vzal do svého hledáčku konverzační drama o muži, který se stal symbolem nezdolné vůle celé Velké Británie. Winston Churchill, lidem milovaný a svými politickými oponenty nenáviděný premiér, který se ze dne na den stal hned po králi nejmocnějším mužem spojeného království. Film vypráví o jeho jmenování na post „prime minister“ a řešení nastolené situace, do které se dostal díky jednomu neúspěšnému německému malíři pokojů.
Vše pro vlast
Snímek začíná jak již bylo zmíněno jmenováním Churchilla na nejvyšší vládní post. Mohlo by se zdát, že po předchozím a hlavně nevýrazném ministru vlády Chamberlainovi bude rázný a místy i kontroverzní „Winnie“ ten pravý. Bohužel k jeho dosazení do vládního křesla dochází v momentě, kdy si Hittler usurpuje velkou část Evropy a začíná si nenápadně brousit zuby i na Británii. Co čert nechtěl, většina britské armády se nachází Na Dunkirkské pláži (známé z Nolanova eposu Dunkirk) a je pravděpodobné, že velká část těchto chrabrých hochů padne. Nabízí se tedy vyjednávání s Herr Hittlerem prostřednictvím Itálie, a nebo přijít s něčím až téměř neuvěřitelným, co by zvrátilo misky vah opět na stranu hrdých Britů. Je na čase, aby Churchill vsadil vše na jednu kartu a zcela se oddal službě vlasti.
To bych ho nepoznal!
Hlavní role se poměrně překvapivě ujmul rachitický herec Gary Oldman. Ano, přesně tak. Ten Gary, kterého mnozí znají jako hlavního záporáka z filmu Leon nebo zločineckého strýčka Harryho Pottera. Musím říct, že maskéři odvedli neuvěřitelnou práci. Tolik přidaného tuku na tváři se jen tak nevidí, a co víc, vše vypadá tak moc reálně (lehké strniště na všech jeho bradách, rozcuchané vlasy po ránu), že jsem ani chvíli nemyslel na to, že přede mnou stojí Oscarový herec Oldman, ale věřil jsem, že je to pravý Churchill. Veškerá jeho gesta, pohyby i mluva působila, jako že před vámi stojí otylý sedmdesátník, a ne hubený herec v nejlepších letech. Není tedy náhodou, že za tuto roli byl oceněn Zlatým Glóbem.
Nedělej mi tady z toho divadlo
Celý snímek je až moc laděn do divadelních scén. Ostrý kontrast světla a stínu, někdy až přehnaně teatrální gesta a kupodivu i čistota, která prochází celým filmem, utvářejí často až nefilmový celek. Jistě, Anglie je hrdá a pořádná země, ale všechno je až moc upravené. Nejvíce jako pěst na oko působí scéna v metru (která mimochodem zavání patriotickým patosem). Celý Vagon opravdu působí uměle, stejně tak kostýmy všech aktérů. Není na nich znát používání nebo jakýsi dotyk času, a tak všechno nabývá dojmu divadelních kulis, ve kterých herci předvádí svůj talent.
Když už jsme u těch herců, musím zmínit jedno jméno. Samozřejmě Garrymu Oldmanovi zdatně sekunduje Lili James jako naivní, leč inteligentní sekretářka, a nemohu zapomenout ani na zástup kvalitních britských herců ve vedlejších rolích. Jeden z nich ovšem vyčnívá. Jeho jméno je Ben Mandelsohn. Pokud vám to nic neříká, tak se nic neděje. Tento herec se proslavil teprve nedávno rolí ředitele Krennika z předposledního dílu Ságy Star Wars se jménem Rogue One. Mandelsohnovo pojetí krále Jiřího VI je neuvěřitelné. Přesně tak, jedná se o onoho známého koktavého vladaře z filmu Králova řeč s Colinem Firthem v hlavní roli. Očividně se Ben Mandesohn inspiroval výkonem svého kolegy, ale i tak dokázal tuto roli pojmout svým originálním způsobem a dle mého názoru se tak více přiblížil k realitě. Scéna nepříjemného prvního rozhovoru, kdy se hraje většinou jen výrazy, to dokazuje.
Tak já nevím
Co tedy vytknout snímku, který by možná lépe fungoval na prknech, které znamenají svět, než na stříbrném plátně? Možná snad jen ono teatrální divadelno, které z konverzačního dramatu dělá i lehce umělecký film a nebo scény, tolikrát viděné jinde (odcházení z parlamentu za přítomnosti vyhozených bílých listů do vzduchu, pohled na flotilu civilních lodí) či rádoby silné patriotické momenty. Celé to všechno ale pozvedávají vynikající herecké výkony a práce s kamerou. Vpád Británie do války je téma určitě zajímavé a tvůrci odvedli kus dobré práce, která by mohla přinést pár zlatých sošek.
Adam Dvořák
