Recenze: Šokující, zvrhlá, cynická, škodolibá, nechutná… To se říká o Palahniukově tvorbě a rozhodně to platí o sbírce Něco si vymysli.
Chuck Palahniuk vstoupil do mého čtenářského života jako uragán. Stalo se tak prostřednictvím kultovního románu Klub rváčů (česky poprvé 2000). Strhující kombinace úvah o společnosti, potrhlých nápadů a výstředních postav mě ohromila a byla jsem přesvědčená o tom, že tento styl je dlouhodobě neudržitelný. Taky proto jsem zkoušela další jeho knihy – Neviditelné nestvůry, Deník, Zalknutí a Strašidla.
Palahniuk si libuje v odvrácené straně moderní Ameriky. Postavy mívají mizerné zaměstnání, ještě mizernější vyhlídky do budoucna, a ještě k tomu přihoďte nějakou hodně ujetou zálibu, úchylku, zlozvyk nebo závislost. Všechny tyto aspekty najdete i v nejnovější sbírce povídek Něco si vymysli.
Znáte chronické vypravěče vtipů? Lezou vám na nervy? V první povídce celé sbírky, Ťuk ťuk, vás Palahniuk konfrontuje právě s takovým typem. Napsal o vtipálkovi a jeho synovi takovým způsobem, že vznikne jedna z nejsmutnějších povídek celé sbírky. Hlavní hrdina není žádný intelektuál, popravdě moc rozumu nepobral, ale má rád svého tátu. Celý život ho učil ty nejhorší frky o šlapkách, kameňáky o smrti a úchylkách, a on, jeho malý syn, je uměl nazpaměť. Vykládal je u holiče, kde se všichni mohli umlátit smíchy. Když vyrostl a jeho otec onemocněl, napadlo syna, že smích přece léčí. Každý jeho pokus rozesmát umírajícího otce je pro čtenáře smutnější a depresivnější, a každý vtip je trapnější než ten předchozí. A je to tady, typicky palahniukovský koktejl emocí.
Pokud si po dočtení první povídky oddechnete a čekáte, že to bude jen lepší, Eleanor radši přeskočte. „Záplatka začíná když Jennifer-Jason pokouše zcizinovat zlaté obdoby z vyřečených uspaných krků. Až když ty veliké teplokrevné chlápky postihne probouzení – a jsou porozumitelně iridiovaní – až potom vyřečený film začne opravdově tempovat.“ Pokud hrdina prvního příběhu nebyl právě nejinteligentnější, teď se potkáváte se skutečným imbecilem. Jeho vyprávění je plné překlepů a záměn slov, jež znějí podobně, ale mají dočista jiný význam. Než se v textu zorientujete, trvá to. Čtení jde pomalu a neskutečně vás vytáčí. Význam některých vět jsem doteď nerozluštila a smekám před překladatelem Richardem Podaným, protože toto je vysoká škola překladatelství. Dočíst Eleanor do konce je heroický čtenářský výkon.
Nemluvíme o školní lůze. Mluvíme o předsedovi třídního výboru a hlavní roztleskávačce. O těch nejlepších a nejnadanějších. O všech, co kdy hráli první housle ve všech sportovních týmech. Spotřebovaly se na to všechny defibrilátory odsud až do Kanady, ale teď už při fotbalu nikdo nedodržuje pravidla. A i když dostanou pekelnou dardu, pořád se usmívají a plácají si do zdvižených dlaní. Pořád jsou mladí a pěkní, ale už je netrápí pomyšlení na dobu, kdy takoví nebudou.
(z povídky Zombíci)
Mezi nejvýraznější povídky rozhodně patří Zombíci. Představte si, jaké to je být puberťákem v dnešní době. Cpou do vás horem dolem, jaká by měla být vaše budoucnost, jak na sobě musíte makat, zvládnout desítky předmětů s áčkovým průměrem, abyste byli světu přínosem… V Palahniukově příběhu se mladí s tímto tlakem vyrovnají po svém. Defibrilátorem si usmaží mozek a udělají ze sebe slintající idioty. Nejvíc mě na této povídce šokoval fakt, že do koktejlu emocí přibyla jedna, která u Palahniuka většinou zůstává „vypnutá“: dojetí. Celému průběhu se můžete smát, kroutit hlavou, být zhnusení. Když se dav řadových Američanů snaží zabránit dalšímu mladíkovi, aby si usmažil mozek a oprostil se od tlaku budoucnosti, přišlo dojetí. Jistě, klišé, z něhož čerpá spousta televizních pořadů, náhlá sounáležitost cizích lidí, objetí, slzy a tak dále. Jenže dojetí nezpůsobila samotná davovost, ale promluva mladých poslíčků z Burger Kinga. „Já mám taky strach.“ A další kluk z jiného fastfoodu křikne: „Já mám strach pořád.“ Sounáležitost zde netkví v lásce k bližnímu. Spojuje nás strach. Všichni se bojíme a jedině v tom můžeme najít útěchu.
Z dvaceti tří povídek, které sbírka Něco si vymysli přináší, nelze nezmínit povídku Red Sultan’s Big Boy. Děsí vás děti, které umí jít přes mrtvoly, jen aby dosáhly svého? Mě rozhodně ano a po této povídce se to ještě prohloubilo. Pokud bych měla odhadnout, kterou z povídek nejspíš nevymažu z hlavy ani po letech další četby, pak velké šance má Aport. Palahniuk nesahá příliš často po mysteriózních nebo přímo nadpřirozených jevech. Když to ale udělá, stojí to za to! Zkřižte Stephena Kinga s Věřte nevěřte a máte kluka, který na starém hřbitově jen tak hází psovi míček. Pes o něj nejeví zájem, takže pro něj musí chodit hlavní hrdina příběhu. Jeho připitomělí kamarádi ho tam nechají a odjedou, takže musí šlapat pěšky. Vše je vcelku normální, dokud nezačne míček porušovat veškeré zákony fyziky. Jak je celý nasáklý sajrajtem od cesty, začne psát klukovi vzkazy, aby ho přiměl udělat jednu zásadní věc… Duchařinu s příjemnou pointou bych u Chucka nečekala. O to příjemnější překvapení mě čekalo.
Na Palahniukovi mě nejvíc baví zmiňovaný koktejl ingrediencí, které na čtenáře působí jako kopanec na solar. Zhnusení, hysterický smích, deprese, paranoia, vrcholné ponížení, vztek na autora, na společnost, na sebe… Sbírka Něco si vymysli je jako speciální balíček koření, který vám představí celou paletu chutí.
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay
