Od triumfu k děsivé tragédii. Výmluvný a všeříkající podtitul knihy z prostředí, kde se i sebemenší neznalost nebo špatné rozhodnutí neomlouvá. Kde se v mnoha případech špatně rozhodnete jen jednou. Poprvé a naposledy. Nedostanete druhou šanci. Většina horolezců se na vrchol doslova doplazí a to ve stavu absolutního vyčerpání, kdy se už mozek oslabený nedostatkem kyslíku nevzmůže ani jedinou kapku radostné emoce. Ale výstupem všechno teprve začíná. Sestup do základního tábora oddělí vítěze od poražených – živé od mrtvých.
Oddělení probíhá doslova. Jak se dočteme ve většině knih s horolezeckou tematikou, těla těch, kteří se nedostali v pořádku dolů, zůstávají podél vyznačených cest jako pomníčky a připomínka lidské malosti. Nikdo neriskuje další životy při transportu mrtvých ze stěny do údolí. 1. srpna 2008 a v následujících několika málo hodinách zůstalo na hoře navždy hned jedenáct horolezců. Ať už souhrou nešťastných okolností nebo na základě špatného úsudku. Největší pozornost veřejnosti se upíná k Everestu, ale jako hora zabiják bývá díky neúprosným statistikám označována právě K2, královna pohoří Karákóram.
Před lezeckou sezonou 2008 vrchol K2 zdárně zdolalo 278 horolezců, 66 jich při tom zemřelo – což je čtyřiadvaceti procentní úmrtnost. Z každých čtyř horolezců pokoušejících se vystoupit na tuto horu se jeden nevrátil domů. Pro lidi, kteří varují před nebezpečím číhajícím na druhé nejvyšší hoře světa, se známým refrénem stala mantra „jeden ze čtyř“. Když to srovnáme například s Mount Everestem, tam do roku 2008 přišel o život jeden z jedenácti lidí, kteří se pokoušeli dostat na vrchol.
V knize najdete klasickou posloupnost, která je typická pro každé literární dílo popisující příběh z oblasti horolezectví. Malý exkurz do zeměpisu a dějepisu, přípravy na putování do základního tábora, život a nudu v základním táboře, napětí při cestě na vrchol, úlevu po jeho zdolání a nakonec očekávanou tragédii. Pokud by všechno dobře dopadlo a všichni se vrátili v pořádku dolů, těžko by to bylo námětem na emotivní příběh. Posledním bodem těchto knih obvykle bývá zpětný pohled na tragédii z několika úhlů a není tomu jinak ani v této. Zarážející je ovšem vliv internetu, kdy s trochou nadsázky lze říci, že horolezec ještě umíral na laně, ale sítí internetu už obíhala správa o jeho smrti.
Poměrně překvapivé je to, že rodina jednoho z horolezců, který bohužel nepřežil, se vydala pátrat po příčině smrti přímo na místo a navíc s odstupem několika týdnů. Tato aktivita se, alespoň pro mě, jeví celkem nepochopitelná. Co čekali, že objeví? Možná si to lze vykládat jako určitou formu vyrovnání se s faktem, že syn a bratr se už nikdy domů nevrátí. Každý, kdo provozuje tento druh sportu, musí vždy počítat s možností, že ne všechno vždy dopadne podle očekávání. Jak vyplývá z této knihy, omrzliny jsou opravdu to poslední, co se řeší.
Těžko si představit, jak extrémní podmínky panují v tak vysoké nadmořské výšce, když člověk ani není schopen sestoupit byť jen desítky výškových metrů do dalšího tábora. Při popisu událostí bylo patrné, jak velký rozdíl je mezi šerpy najímanými pro tyto akce z řad domorodého obyvatelstva a člověkem, který má sice natrénováno, ale žije ve zcela odlišném prostředí. O zóně smrti se mluví jako o místu, kde lze bez újmy a s přívodem kyslíku vydržet jen pár nejnutnějších hodin, ale několik šerpů na vlastní pěst organizovalo záchrannou akci a pobývali v zóně smrti i několik dnů.
Řada těchto poznatků, technického názvosloví a popisu lezecké techniky občas odvádí pozornost od příběhu jako takového. Pokud jste aspoň někdy přečetli knihu nebo pár článků s horolezeckou tematikou, víte, jak reaguje tělo a mozek v zóně smrti a nepotřebujete si to v každé knize opakovat stále dokola. Dalším negativem je bohatá „zalidněnost“ knihy, kdy jsou jména šerpů velmi podobná a občas máte problém rozlišit, kdo je kdo, kdo s kým vlastně šel, kdo patří do kterého týmu,…
Autor ale popisuje skutečnou událost a jednou z hlavních příčin tragédie byla právě velká koncentrace lidí na jednom místě. Všichni tito lidé měli bohužel i stejný cíl. A stejně jako v případě dalších podobných událostí, kdy na jedné hoře zemřelo ve stejnou dobu více lidí, bohužel i totožné příčiny problémů. Ukazuje se, že původní tvář horolezectví se hodně změnila a s nástupem komerčních expedic nastupují i nové potíže. Ne všichni klienti, kteří se vydali nahoru, byli na výstup fyzicky dobře připraveni a měli dostatek zkušeností. V tomto je patrná odlišnost od knih podobného žánru, protože šerpa Pemba Gyalje, na to poměrně otevřeným způsobem poukazuje. Na základě tohoto faktu se pak kupí další a další problémy vedoucí až k tragickému konci.
Několik minut trvalo, než se jemný sníh usadil a než se Pemba ujistil, že už je po lavině. Stál vedle stěží vnímajícího Marca. Kousek od nich ležela na sněhu hromada rozdrcených lidských torz. Pemba se k nim přiblížil, nemohl však rozeznat jejich obličeje skrz pavučinu lan, roztrhaných bund a zlámaných údů. Na sněhu před ním ležela ruka bez rukavice.
Pat Falvey, Šerpa Pemba Gyalje: Na vrchol K2, nakladatelství Práh , vydání první, Praha, 2015
Daniela Slouková Recová
Úvodní foto: Pixabay.com
