Jsem Konstantin Willemann, zhýralec, děvkař a narkoman. Je mi u prdele, jestli jsem Němec nebo Polák, protože na tomto světě jsou mnohem podstatnější věci.
Morfium se odehrává na podzim 1939. V Evropě se píšou velké dějiny. Konstantin Willemann ale nepatří mezi ty, kteří by do nich toužili zasáhnout. Prochází se Varšavou, městem, které však už není jeho. Znásilněná Varšava přichází o všechno, co Konstantin ve svém třicetiletém životě miloval: módní podniky, frivolní slečny, alkohol, projížďky rychlými auty a především morfium. Všichni kolem něj si vybrali stranu. Někteří se mohou přetrhnout, aby se stali Němci – kenkarta leckdy znamená rozdíl mezi zastřelením a zdvořilou poklonou. Jiní se stávají mistry v pohrdavých pohledech a kradmém plivání pod nohy kolaborantů, přeběhlíků a skopčáků. Být Polákem staví na roveň královskému titulu. Ovšem Konstantin, po matce Polák, po otci německý aristokrat, žádné strany neřeší. Svírá v kapse lahvičku morfia a míří k prostitutce, která mu ho zkušeně píchne do žíly.
Konstantin žije v době, kdy vše okolo vře. Jedna krátká válka teprve nedávno skončila (Polsko se muselo sklonit před hitlerovským Německem), další je na spadnutí. On je však znuděný a nerozhodný. Jako hlavní postava příběhu z válečných let je dokonale nepoužitelný, ovšem jen pokud by měl vystupovat v hrdinském příběhu o cti, boji za pravdu a za vlast. Jenže Twardochův román je naštěstí o něčem docela jiném.
Szczepan Twardoch vystudoval sociologii a filozofii a těžko bychom hledali vhodnější podhoubí pro růst postavy Konstantina Willemanna. Kosťa sice tvrdí, že mu nesejde na tom, zda je Němec nebo Polák, ale otázka identity se mu pořád vrací na mysl, aniž by ji byl schopen uspokojivě uzavřít a sžít se s výsledkem. Bojoval, ale jen aby se neřeklo. Založil rodinu s předpisovou Polkou, ale neusadil se. Měl peníze, ale nebylo je za co utratit. Do odbojové organizace se zapojil více méně náhodou a rozhodně ho nevedly ideály. Spíš se mu to prostě přihodilo. Střídá role, jež mu okolí vnucuje, až mu ani nedojde, že vlastně netuší, co leží pod nimi. „Tak kdo jsi? Ale doopravdy, ne jako.“ „Žádné doopravdy není. Doopravdy nejsem. Doopravdy není nikdo.“
Konstantinův tchán, fanatický sociální demokrat, má pochopitelně pocit, že svou dceru dal nejhoršímu možnému člověku. Svou nelibost nad vlastním zetěm dává ostentativně najevo zejména poté, co se Konstantin rozhodne odhodit Polsko a využít původu z otcovy strany pro to, aby se stal Němcem. Fakt, že tak činí na příkaz odbojové organizace, ví jen Hela, Kosťova manželka. V jejích očích tak splnil to, co od něj čekala, a sama může hrát roli polské vdovy, silné ženy, kterou nezlomí ani nejsilnější zvraty dějin.
Twardoch využívá dobu a dějiště ryze po svém. Nejde mu o líčení bojů, přelévání sil v politických přesýpacích hodinách ani o sociálně kritický pohled na život v poraženém Polsku. Všechno je součástí scény pro one man show Kosti Willemanna. Každá z postav, které se v románu objevuje, si našla své místo v okolnostech – Hela, prostitutka Salome, dokonce i depresemi zmítaný lékař Jacek, s nímž pojí Kosťu letité přátelství.
Zcela svébytnou kapitolou jsou pak Konstantinovi rodiče. Matce bylo čtyřicet, když svedla sedmnáctiletého šlechtice Baldura von Strachwitze. Bílá orlice, jak Kosťa matku nazývá, je vykřičníkem, který se nad ním nepřestává tyčit ani v dospělosti. Její ocelová vůle poháněla životy všech okolo. Muže ve svém životě sváděla z jasných cílů a jakmile jich dosáhla, tak je neváhala opustit. I Baldur byl Kateřinou Willemannovou odvržen, když byl v boji raněn a jeho znetvoření postihlo víc než jen obličej. Po převzetí moci Němci odložila i svou zanícenou polskost. V uniformě pak mocná stařena udílela německá razítka přeběhlíkům. Přes veškeré pokusy o vzpouru nenašel Konstantin dost vůle k tomu, aby matku ve svém životě zvládl. Nerozuměl jejím rozhodnutím, nenašel s ní společnou řeč. Ambivalentní vztah ho od ní nesčetněkrát odcizoval, aby se nakonec vždy vrátil. Naproti tomu otec z jeho života zmizel v útlém dětství (z rozhodnutí matky) a vrátil se do něj skrze náhodné setkání v nálevně. Baldur svého syna viděl rád, ale po osudném zranění jde životem bez elánu a motivace. Kam ho vojenská povinnost zavede, tam usedne. Když se s Konstantinem opět shledal, zdobil jeho uniformu odznak tajné polní policie, který Kosťa v rámci své odbojářské činnosti bohatě využije. Na konci románu čtenář zjišťuje, jak málo Konstantin znal své blízké. Jeho pohled na ně byl podobně zamlžený, jako Kosťovo vidění sebe sama.
Člověk má ve skutečnosti stejnou hodnotu jako stromy, jako ještěrky nebo oblázky v bystřinách. Smrt tuto hodnotu nesnižuje ani nenarušuje. A kdyby si poslední člověk na zemi vzal život, a taková chvíle jednoho dne bezpochyby nastane, neotevřou se nebesa a v podstatě se nic nestane, pouze se budou rozpadat pomníky našeho nebytí, sloupá se barevná fasáda velkých amerických domů na předměstí Chicaga, rozpadnou se jílové domky v Bantu, na Španělských schodech zaštěká šakal, na Rudém náměstí se budou vyhřívat tygři a v Marseille zarůstající tvrdolistými stromy zase lvi; ježci o nás napíšou knihu na březovou kůru, anebo nenapíšou, protože jejich ježčími hlavami se budou honit stokrát lepší myšlenky.
Nejzajímavější postavou je však někdo, kdo ani nemá jméno a většinu času o něm Konstantin nemá ani tušení. Tajemná ženská entita, jež doprovází svého svěřence a má moc našeptávat mu rady či varování. Dala by se označit za spojení anděla a ďábla. Skrze tuto obtížně uchopitelnou postavu Twardoch komentuje mnohé věci, na něž by jinak nedosáhl. Ono nadpřirozené stvoření nevnímá čas jako lidé, vidí minulost i budoucnost všech v celé šíři i hloubce a často se o tuto vševědoucnost dělí se čtenářem. Tyto komentáře dokonce předznamenávají i Konstantinův osud. Kdo to má být a co má tato zvláštní postava znamenat? Záleží na tom? Na otázku kým nebo čím je černá bohyně odpovídal autor podle svých slov tisíckrát. A co odpovídal? „Občas, když jsem byl strašně znuděný, tak jsem řekl nějakou kravinu. Ale většinou říkám pravdu — nemám tušení.“
Co do počtu stran může Morfium vzbuzovat respekt, dokonce ostych, ale Twardochův styl je dravý, expresivní a jakékoliv zamyšlení je rychle následováno dějem. Střídání podnětů připomíná kopíruje roztěkanost samotného Konstantina. Minulost, současnost, sny o budoucnosti, obavy z budoucnosti, halucinace…
Jeden ze čtenářů po přečtení poznamenal, že tento román si žádný hrdý Polák v knihovně nevystaví. Nevidím důvod, proč by nemohl. Twardochův příběh neznevažuje národní hrdost, ale bigotnost, směšnost velikášských gest a rétoriky. Neútočí na Poláky ani jejich historii. Naopak se autorovi povedl báječný kousek. Napsal antihrdinu, jenž čtenáře chytí a nepustí, a to i přes to, že oplývá bezpočtem neřestí. Ne každý podobný pokus vyjde. Není nic otravnějšího, než když vás příběhem provází někdo, koho nemůžete vystát, bytostně vás nudí a na kom nenacházíte jedinou zajímavou věc. Konstantin Willemann do této nešťastné kategorie nepatří.
Vyzdvihnout zaslouží také vizuální podoba knihy. Černá, rudá a bílá. Roztříštěnost koláží koresponduje s románem, a dokonce i při hltavém čtení láká oči a přitáhne pozornost. V porovnání s tím, v jaké podobě jsou dnes schopni nakladatelé posílat knihy na trh, je Host pořád příkladem poctivého přístupu k celku. Kniha je skutečně artefakt, který by měl být vnímán jako vizuální dílo. Nemusí to být divočina, stačí odvést dobrou práci.
Přestože technicky vzato pocházím ze Slezska, polský jazyk je pro mě neprostupným pralesem spřežek. Proto doufám, že budou následovat další překlady Szczepana Twardocha, zejména tedy Král (2016). Takže jen víc a rychle! Potřebuji další dávku Twardocha.
Szczepan Twardoch: Morfium. Host, Brno, 2017, 527 s.
Úvodní foto: Pixabay
Sandra Procházková
