Režisér Paul Thomas Anderson má velkou odvahu. Točit v dnešní době filmy, které s divákem komunikují čistě filmovými prostředky (a to velmi sofistikovanými) namísto efektů a zabývají se psychicky narušenými jedinci, to si rozhodně zaslouží uznání.
Drama Mistr je v mnoha ohledech podobné kultovnímu Až na krev. Hlavní hrdina je agresivní, nevyzpytatelný muž, jehož pokřivená psychika se projevuje i na jeho vzhledu. Oba filmy jsou delší, než je obvyklé, což se může při shrnutí děje zdát nepochopitelné. Fakticky se toho totiž zas tak moc nestane. O to víc se toho ale děje pod povrchem, v nitru postav. Anderson je filmový psycholog, malíř emocí. Pokud jste ochotni vydržet dvě a půl hodiny trvající rozbor lidských deviací, slabostí a vygradovaných reakcí, budete odměněni hlubokým filmovým zážitkem.
V Až na krev jsme sledovali ropného magnáta, který sváděl psychický boj s mladým kazatelem i sám se sebou.
V Mistrovi sledujeme vysloužilého vojáka Freddieho Quella, který si po traumatech z války nemůže najít práci. Ničí si zdraví alkoholismem, který v něm prohlubuje agresivitu a sexuální frustraci. Nedokáže vyjít s lidmi a jeho život je čím dál zoufalejší.
Až jednou náhodně nastoupí na loď, kterou obývají tolerantní a chápaví lidé v čele s „Mistrem“ Lancasterem Doddem. Rychle se ukazuje, že Mistr je tvůrce jakéhosi náboženství kombinovaného s vědeckým oborem. Centrem jeho učení je kniha „Zdroj“. Ani jednou nepadne název jejich víry. Pokud je to odkaz na scientologii, není to pro příběh důležité. Základním tématem je snaha vyléčit Freddieho, který je však tvrdý oříšek jak pro Mistra, tak pro jeho panovačnou ženu (Amy Adams).
Témat a myšlenek je v Mistrovi ukryto mnohem víc, ale po prvním zhlédnutí je nemožné je všechny pojmout.
Stejně jako v Až na krev na sebe všechnu pozornost strhnou hlavní postavy a jejich herecké ztvárnění. Stejně intenzivně působí i hudba, kterou režisér opět používá coby kontrapunkt, tedy v kontrastu s obrazem. Není sice tak výrazná a nevyvolává tolik negativních emocí jako v Až na krev, ale spolehlivě udržuje napětí a pocit stísněnosti.
Joaquin Phoenix je skvělý herec a tady to opět dokazuje. Jeho postava svádí největší boj sama se sebou, což Phoenix hraje tak dobře, že je až nepříjemné na to koukat. Dokonce se velmi nápadně fyzicky podobá Danielu Day-Lewisovi, který exceloval v Až na krev. Podobnost napovídá tomu, že tihle dva herci obětují své postavě cokoliv včetně zdraví. Doslova jsem se bála jak o Freddieho, tak i o Phoenixe, který opravdu nevypadá zdravě. Podobné filmy nejsou po každého, protože většina lidí se chce v kině odreagovat a pobavit. To se vám při sledování Mistra rozhodně nepovede.
Kamera nehledá líbivé záběry, ale upíná se na postavy, aby pronikla do jejich psychiky. Dlouhé záběry na tváře, pod kterými se odehrává souboj sebeovládání proti zvířecím pudům, jsou proto nedílnou součástí filmu. Nejsou ale otravné ani nesnesitelné. Film se drží v mezích únosnosti, i když nekompromisně ukazuje nejintimnější chvíle, nejtrapnější okamžiky lidského soužití i nehezké stavy opilosti.
Hlavní dvojice Freddie–Mistr je spojena zvláštním přátelstvím, jehož vnitřní vztahy jsou stejně složité, jako v kterémkoliv letitém manželství. Mezi psychicky labilním alkoholikem a zdánlivě poklidným mentorem dojde k oboustrannému ovlivnění. Mistr se pokouší svého svěřence vyléčit tak upřímně, že jeho snahu nelze vysvětlit jinak než otcovskou lásku a lidskou morálku. Freddieho oddanost k Mistrovi je ještě větší, protože mu psychické rozebírání působí muka a má co dělat, aby se nepopral s každým, kdo na něj promluví. Jeho postava je zvířetem, které potřebuje svého pána. Dobře to ví a proto svého pána slepě následuje i brání.
Oproti tomu je Mistr mnohem tajemnější, nedostaneme se mu pod kůži. Freddieho podrobuje hlubokému rozboru, ale sám nikdy neřekne, co skutečně cítí. Má jen spoustu nacvičených frází a laskavých pohledů. Jeho postava se mi v druhé půli zdála mnohem nebezpečnější, než Freddie, jehož jediná motivace je vrátit se ke své lásce, kterou před lety opustil.
Freddie coby „převychovaný“ pes touží po svobodě, ale jeho snaha je stejně beznadějná, jako to, co hlásá Mistrova filozofie, totiž že člověk se musí probudit ze svých odvěkých traumat a strachů a oprostit se od emocí. Teprve potom se stane bezchybným, což dokonce přinese celosvětový mír. Zní to hezky, ale dokáže sám Mistr následovat svoje vlastní učení? A je to vlastně něco víc, než jen snůška vymyšlených žvástů?
Mistr není o čekání na pointu, není o dokazování pravdy, nýbrž o psychologickém průběhu vztahů. Je to velká výzva, ale pro tak dobrého režiséra to nejspíš byl jen další přirozený názorový projev. Přizval si k němu tak velká esa, že nemohl šlápnout vedle.
Scénář je pečlivě vygradovaný v těch správných místech, postavy mezi sebou mají zajímavé vztahy, které se postupně odkrývají, stejně jako jejich skutečné emoce.
Freddie je zpočátku těžko stravitelnou postavou, ale je natolik jedinečný a tak moc se snaží, že si dříve či později divácké sympatie získá.
Philip Seymour Hoffman je na tento typ postav jako stvořený. A i tentokrát pojal svého Mistra tak uvěřitelně a barvitě, že to jen potvrzuje jeho hereckou genialitu.
Do třetice všeho dobrého je třeba vyzdvihnout Amy Adams, která ztvárnila mladou Mistrovo manželku minimalisticky, ale nezapomenutelně. 
Kolem těchto tří postav se točí hlavní pozornost, ale je škoda, že větší prostor nedostaly vedlejší postavy. Třeba Mistrova dcera, která není ani zdaleka tak nevinná, jak vypadá, by si zasloužila víc pozornosti. Stejně tak její manžel, Mistrův syn nebo i Freddieho láska Doris by potřebovali víc prostoru, aby nevypadali jen jako figurky v příběhu.
Režisér byl pochopitelně zcela zaujatý hlavním tématem, v tom případě ale nemusel do příběhu roubovat tolik dalších zajímavých a tajemných postav.
Stejně tak je upozaděné nosné téma učení o minulých životech. Po Atlasu mraků už převtělování duše nepůsobí vůbec kontroverzně, či je to možná jen zpracováním. Mistr netvrdí, že je jeho názor správný. Netvrdí to, protože tomu sám bezmezně věří. Nebo ne? Je těžké tenhle aspekt filmu jednoznačně popsat, protože film ho jen tak nakousne. Nová víra je jen pozadí, protože netvoří jádro zázemí, ke kterému se Freddie upíná a vrací. Pro něj víra ve Zdroj zas tak moc neznamená. Nejspíš to ani nedokáže pochopit.
Anderson umisťuje svoje hrdiny do neobvyklého prostředí, ve kterém nikdy nevíte, co čekat. Je to chytrý způsob, jak dát čistě psychologickému ději materiální zázemí, kterého se můžou diváci chytit ve chvílích, kdy už nemůžou snést pohled na utrpení hrdinů.
Mistr ve mě zanechal hluboký dojem, který ale nemůžu nazvat zrovna pozitivním. Je to lidské drama v nejčistší podobě. Drama o marnosti snahy, o beznaději z nenaplněných lásek a přátelství, o úniku před světem k ještě větší propasti alkholismu. Anderson je mistrem budování napětí, mistrem filmového vyprávění. Ale upřímně doufám, že příště si zvolí zase něco veselejšího ke zfilmování, jako třeba ve filmu Opilí láskou, který mimochodem vřele doporučuju.
Klára Scholzová
Mistr
The Master
USA, 2012, 144 minut
Režie: Paul Thomas Anderson
Hrají: Philip Seymour Hoffman, Joaquin Phoenix, Amy Adams, Laura Dern, Lena Endre, Martin Dew, Madisen Beaty, Mike Howard, Fiona Dourif, Joshua Close, Katie Boland, Rami Malek, Kevin J. O’Connor
