Dvojčata Perla a Staša už dvanáct let jdou životem nerozlučně jako identické části jednoho celku. Do jejich světa však zasáhne doktor, který jim slíbí nesmrtelnost…
Perla a Staša přijíždějí do osvětimského tábora v doprovodu zlomené matky a
nezdolného dědečka. Jsou si k nerozeznání podobné. Jenže u vzhledu jejich podobnost končí. Prvorozená Perla je tichá a přemýšlivá, zatímco Staši je hned všude plno. Dívky jsou zvyklé dělit se mezi sebou o všechno, dobré či zlé. Po příjezdu do tábora jsou okamžitě izolovány od příbuzných. Tehdy si rozdělí i realitu a s ní i zodpovědnost za přežití. Perla bude mít na starost to smutné, minulost a to dobré. Staša zase to zábavné, budoucnost a to špatné. Obě už začínají tušit, že v nejbližších měsících budou muset vymyslet, jak se rozdělit také o bolest. Co cítí jedna, cítí i ta druhá. Jakmile začne Strýček (Mengele) se svými experimenty, bolest se začíná násobit.
Mengeleho zoo tvoří desítky exponátů. Od vícerčat přes liliputy až k albínům či lidem s anatomickými zvláštnostmi. Sbližování je obtížné, protože každým dnem může váš přítel zmizet. Odjede nechvalně známou sanitkou ke Strýčkovi a už ho nikdy neuvidíte. Jenže lidská duše se nedá držet zpátky, a o té dětské to platí dvojnásob. Postupem času se chtě nechtě sbližují s dalšími obyvateli zoo.
Jakmile Mengeleho experimenty začnou dvojčata rozdělovat, jejich pouto se mění. Po krátkém oťukávání Mengele volí z dvojčat to silnější, vhodnější, a pro každou vybere jinou „léčbu“. Staša si vymyslí smělý plán, který tají i před Perlou, a veškerý volný čas tráví studiem učebnice anatomie a rozhovory s Pacientem. Jeho dvojče už zemřelo a on sám vypadá, že ho bude brzy následovat. Perla se snaží sesterské pouto vědomě oslabit, protože cítí, že podléhá Strýčkovým „medicínám“. Nechce, aby Staša trpěla ztrátou, takže je jí odcizení částečně vhod. Během té doby Perla přilne k Petrovi, poslíčkovi, který má přístup do většiny prostor tábora, kde vyřizuje za Mengeleho pochůzky. Dokáže sehnat (tedy ukrást) nepředstavitelné věci. Ale všechno se rozpadá, když Perla zničehonic zmizí.
Přestože se dozorci a důstojníci snaží tábor izolovat od veškerého dění mimo jeho hranice, vězni pozorují, jak se nestvůrný režim začíná drolit. Nad táborem přelétává čím dál více ruských letadel, důstojníci pozvolna „uklízejí“ stopy svých činů. Stašu však zajímá jediné: najít Perlu, živou či mrtvou. Její hledání však přeruší neblaze proslulý pochod smrti. Opouští tábor, ale nikoliv naději. „Nešlo mi do hlavy, kam se v takovém těle vejde naděje. Protože já ji pořád měla, divokou naději, pevnou jako páteř a tak průraznou, až jsem se divila, jak mohl sestrám tenhle můj vývoj ujít a proč si ho nezaznamenávají do tabulek.“
Nestvůrnými projekty Josefa Mengeleho, které páchal v rámci osvětimského koncentračního tábora, se zabývá řada publikací a filmů. Zpracování této látky beletristickou formou je obrovská výzva. U závažných kapitol lidských dějin je snadné sklouznout mimo hranici literárnosti: postavy ztratí texturu a spolu s příběhem se stanou jen figurkami, jež mají demonstrovat hrůzy, k nimž docházelo. Jenže právě neživotnost postav a prvoplánovost příběhu podkopávají maximální dopad na čtenáře. Výsledkem bývají rozpaky a nedočtená kniha. Mischling je naštěstí pravý opak.
Autorce se povedlo Mischling zaplnit postavami, které čtenáře nekompromisně vtáhnou do svého příběhu, a to i v případě vedlejších charakterů. Albínka Bruna, profesionální zlodějka z Ruska, je obhroublá a sprostá, ale o to vroucněji působí její vztah k dvojčatům i k zuboženému Pacientovi. Doktorka Miri, Židovka, která Mengelemu pomáhala v experimentech, a dozorce zvaný Otec dvojčat, zase nenásilně ukazují břímě všech, kteří přisluhují vládnoucímu režimu. Ovšem slovy jedné z postav právě „díky nim se dobro dostalo i do míst, kam mělo zakázáno vstupovat.“ Drobné podvody, úpravy dokumentace a lži dokázaly zachránit životy.
Kniha se zcela přirozeně rozpadá na dvě velké části: táborovou a potáborovou. Cesty Perly a Staši se sice rozešly ještě před osvobozením, ale v textu je mnohem výraznějším předělem Stašin odchod z tábora. Mění rytmus i emocionální zabarvení. Rázem je svět kaleidoskopem příběhů: Rozbité Polsko, nacisté na útěku i roztroušení odbojáři… Hlavně však lidé, kteří hledají své blízké, drží se naděje i přesto, že všude kolem je smrt. Jedny pohání láska, jiné touha po pomstě.
OdeonŘada čtenářů se tematice holocaustu vyhýbají, protože jim nedělá dobře. Mischling je však dovedně postavený román, jehož největší devizou je křehkost dívčího pohledu na svět okořeněná zvídavostí a nápaditostí dětství. Přináší tak celou škálu emocí a hlavně po všech stránkách silný čtenářský zážitek. Román ukazuje, že holocaust rozhodně není vyčerpané téma. Člověk se k němu může vrátit v nádherném příběhu a skrze něj nejen poznat, ale hlavně pocítit dobu, která je dějinami teprve chvíli. Affinity Konar našla rovnováhu mezi tvůrčí invencí a sdělností. Stvořila čtivý román, který okouzlí a dojme, a především připomene, proč nesmíme nikdy zapomenout. Závěrečnou citaci si vypůjčím od Staši a Pacienta, která přesně odráží největší nebezpečí: popření, dobrovolné zapomnění a uvolnění prostoru pro opakování chyb.
„Už je bezpečné být živý?“ zašeptal.
Okřikla jsem ho, ať nezvedá hlavu ze sněhu. Co kdyby se někdo ohlédl a viděl ho?
„Nikdo se neohlíží zpátky,“ zasmál se hořce. „Svět se už nikdy neohlédne zpátky. A i kdyby, nejspíš prohlásí, že nic z toho se vůbec nestalo.“
Affinity Konar: Mischling. Přel. Dominika Křesťanová, Odeon, Praha, 2016, 392 s.
Úvodní foto: Pixabay
Sandra Procházková
