Kdo by si nechtěl splnit své sny? Alespoň jeden kdyby se nám podařilo v životě uskutečnit. A pokud žádné vlastní nemáme, můžeme se alespoň podílet na splnění snů druhých. Dopomoci jim třeba k setkání s jejich hudebními idoly. Přesně takové sny se uskutečňují v malém iráckém rádiu umístěném v činžovním domě kdesi v San Franciscu. Tam se má uskutečnit setkání rokových legend Metallicy s jejich obdivovateli, první iráckou rokovou kapelou Kabul Dreams.
Rádio tvoří malá skupina Iráčanů, z nichž každý má jiné pohnutky, které je přivedli do malého studia v San Franciscu. Ředitel rádia se evidentně na své životní pouti dostal jinam, než kam se původně vydal, ale navzdory svému věku se nehodlá svého snu vzdát. Tím překvapivě není vysílání v rodném jazyce, ale předání veškerých mouder o nejmužnějším sportu, zápase, mužskému potomkovi, kterého nikdy neměl. Ani tím se nenechává odradit a vytouženého syna mu nahrazuje mladý moderátor, který má k zápasení vlohy asi takové, jako hluchoněmý pro vysílání v rozhlase. Ředitelova dcera Vida si je dobře vědoma, že mužského potomka nikdy nenahradí. Otci se snaží alespoň zavděčit jako schopná a ambiciózní manažerka rádia, která se nebojí postavit tvrdohlavému uměleckému režisérovi jménem Hamid. Irácký spisovatel, který se prostřednictvím rozhlasu snaží šířit osvětu a krásno světa. Jeho pořady vysílané v neznámých 
dialektech Vida vystavuje střetu s komerčními sděleními, jež jsou jediným zdrojem příjmu malého rádia. Přerušení Hamidových dojemných pořadů mladým moderátorem s klávesami a sdělením hlasem kačera Donalda nabízející odchlupení jakékoliv části těla, ostře rezonuje v uších nejen Hamidovy, ale i diváků. Nemohl jsem se dočkat, až přijde ta neodvrtaná chvíle, kdy v přímém přenosu Hamid rozbije samohrajky o zem, případně o hlavu hlasově protivného moderátora.
Jestli něco lidi v rádiu spojuje, pak je to Hamidův koncept setkání Kabul Dreams s Metallicou. To má být nejen splněným snem, ale posláním dobra. Oslavou svobody, kdy země, které spolu válčí, stále mohou najít něco, co je spojuje. Celý film se odehrává během jediného dne, kdy má Metalika přijet do studia a jamovat společně s mladými Iráčany. Kabul Dreams jsou již na místě natěšení na životní zážitek, jenže Metallica stále nepřijíždí, jejich manažerka nereaguje na telefony a rádiu dochází pořady. Hamid i ostatní se snaží improvizovat a vytvářejí program z minuty na minutu. Právě v tu chvíli začne vycházet na povrch skutečné sdělení celého filmu.
Nejde ani o to, že každý máme sny a jak hezké, ale těžké je jich dosáhnout, ale co jsme schopni jim obětovat. Hamid se překonává pokaždé, když uprostřed dojemného textu vstoupí reklamní sdělení s otřesnou znělku hranou živě na elektrické piano. Uvědomuje si nutnost peněz, které reklama přináší, ale těžce snáší přihlížení k znásilňování textů, kterému jsou jeho pořady vystavovány.
Radio Dreams se pohybuje na hraně dramatu i komedie. Scény jako nacvičování pořadu v autě na
parkovišti, kde Hamid nutí moderátora dokola hrát na piano a zpívat Kaťušu, jsou roztomile zábavné. Úsměv budí i narušování pořadu reklamou, ale jen do doby, kdy v Hamidovy skutečně bouchnou saze. Ono očekávané zadostiučinění nepřichází, spíš naopak. Najednou vám začne být líto moderátora, který jen vykonává svou práci a nikdy ani nedostal příležitost dělat něco lepšího. Soucítíte s Hamidem, ale zároveň ho obviňujete. Není jeho vztek rozčílením sám nad sebou? Nad tím vším, co dělá? Beznaděj, která ze situace vychází je téměř hmatatelná. Po něčem strašně moc touží, ale vzít si to znamená pošpinit část sebe.
Méně závažně, ale rozhodně ne k smíchu, jsou krásné texty, jenž jsou ve filmu recitovány. Způsob, jakým jsou prezentovány, zanechá dlouho dojem i v tom nejzarytějším odpůrci poezie. Bohužel představa o tom, jak se má poezie číst, je značně narušena tím, co jsme zažívali už na základní škole. Báseň je jen to, co se rýmuje, a procítěná osobitá četba byla upozaděna dostatečně hlasitým přednesem pro školní tělocvičnu a důrazem na rým, nikoliv na smysl sdělení.
Film Radio Dreams není ničím převratný. Nesnaží se objevit již objevené, ani zodpovědět otázky, na které jednoznačné odpovědi neexistují. Čím je Radio Dreams výjimečné je způsob vyprávění. Civilní herectví, poetický zvuk, klidná atmosféra je něčím, co se v současné kinematografii jen tak nevidí. Obzvlášť v té americké ne. Z tohoto pohledu se jedná o výjimečný film.
Pavel Urík
