Do kin před několika dny zamířil český rekordman od Juliuse Ševčíka s názvem Masaryk. Nápad na tento snímek se zrodil v hlavě scénáristy Alexe Koenigsmarka, který ale zemřel v roce 2013, a tak scénář museli dokončit režisér Julius Ševčík a scénárista Petr Kolečko. Film získal hned dvanáct ocenění Český lev, což ještě nedokázal žádný jiný český film. Právě díky tomuto je film v současnosti velmi obchodně úspěšný. Aby film mohl být na Českého lva nominován, musí alespoň sedm dní nepřetržitě běžet v komerčním kině. Julius Ševčík tedy nechal loni tento film sedm dní hrát v pražské Lucerně. A nyní po skvělé reklamě je film už „doopravdy“ v kinech.
Děj filmu se odehrává v období těsně před druhou světovou válkou, v roce 1938, kdy Jan Masaryk (Karel Roden), syn Tomáše Garrique Masaryka, působí jako diplomat Československa ve Velké Británii a snaží se naklonit světové mocnosti na stranu své země. Česká politika vyvíjí na Masaryka velký tlak a má od něj velká očekávání vzhledem k tomu, že jeho otec Československo založil. Nicméně Masarykova duše touží po něčem úplně jiném. Jan Masaryk hledá únik před svým jménem a svými politickými odpovědnostmi v alkoholu, drogách a zábavných večírcích.
Pokud i vy patříte do skupiny lidí, kterou neustále rozhořčuje, jak si historické filmy pohrávají s fakty a zkreslují skutečnost, pak je pro vás tento snímek to pravé ořechové. Pokud se Masarykovi něco povedlo, pak určitě vykreslení doby, ve které se film odehrává. Snímek je totiž historicky dokonale přesný a celá řada historických souvislostí byla natočena na základě výpovědí pamětníků. Zahraniční postavy si zahráli herci z Velké Británie nebo USA, což také přispělo k vytvoření historicky přesného prostředí. Navíc Roden ve filmu disponuje perfektní anglickou výslovností, což jistě ocení každý, kdo umí alespoň trošku anglicky. Zajímavostí je, že film by se dal z části považovat za animovaný. Většina zahraničních lokací totiž vznikala za pomocí počítačové animace. Herci tedy nikdy nemuseli navštívit ani Londýn, ani New York, kde se odehrává velká část děje. Zde se určitě hodily Ševčíkovy zkušenosti ze zahraničí, kdy studoval filmovou akademii v New Yorku. Díky těmto zahraničním zkušenostem Ševčík dostal příležitost režírovat film The Keys to the Street, ke kterému napsal scénář Christopher Nolan, tvůrce filmů Počátek, Temný rytíř nebo Interstellar.
Masaryk je jedinečný tím, že se věnuje druhé světové válce ze zcela jiného pohledu, než jakýkoliv jiný historický film, který jsem viděl. Ve filmu byste marně hledali zuřivé bitvy nebo násilná zvěrstva, která se za války děla. Snímek chce vykreslit malý příběh muže, který je v měřítku druhé světové války téměř nepodstatný. Muže, který je nucen přijmout zodpovědnost, kterou nikdy nechtěl. Muže, který nemá domov a který se bojí svého vlastního jména, protože nechce nést důsledky, které to jméno nese.
Tvůrcům se podařilo zajímavě vykreslit nesmírně komplikovanou Masarykovu osobnost. Masarykova osobnost totiž v sobě skýtá mnoho zajímavých protikladů, které se navzájem bijí. Jedna část Masarykovy osobnosti je čistě politicko diplomatická. Během svého působení Masaryk chodí na nejrůznější politická jednání a snaží se zabránit okupaci Československa Německem. Nicméně právě kvůli tomu je na něj vyvíjen obrovský tlak, a to dá vzniknout druhé části Masarykovy osobnosti. Ta nemá problém šňupat kokain bankovkou s podobiznou svého otce nebo užívat si se spoustou slečen na večírcích. Čím hlouběji film Masaryka zkoumá, tím je divákovi jasnější, že Masarykův sen je hrát na klavír, zpívat v nějaké hezké kavárně a žít ve svém vlastním šťastném světě. Rozhodně netouží po tom žít ve stínu svého slavnějšího předka. Nicméně do svého šťastného světa se Masaryk nikdy nedostane. Žije v době, kdy lidské touhy a sny šly stranou a ke slovu se dostává hamižnost a touha po moci. Taková hluboká sonda do osobnosti tohoto muže zcela stačí k vykreslení toho, jaký ve skutečnosti byl.
Film se primárně zaměřuje na to, aby u diváka vyvolal silné emoce. Režisér tuto taktiku zvolil také proto, protože Masaryk sám uměl zapůsobit na společnost právě svými emocemi. Ve filmu vidíme, jak je Masaryk zábavný, šarmantní, důvtipný, ale také vzteklý, vášnivý a odhodlaný v boji o práva Čechoslováků. O emoce se snímek hlavně pokouší dvěma způsoby. Jedním z nich je melancholický Masarykův příběh a hluboká témata jeho osobnosti. Tento způsob ve filmu funguje, protože Masarykova osobnost je skutečně pozoruhodná a zaslouží si pozornost nejen svou komplikovaností, ale taky neřešenými problémy, které prožívá každý z nás. Masaryka například vždy tížil obrovský pocit viny za to, co se v Československu stalo. Díky tomu upadá do těžkých depresí, sebetrýzně a ztráty sebehodnoty. Snímek se skrze to snaží sdělit, jakou hořkost může nést pocit viny a jak velkou úlohu to může hrát na psychiku člověka. Vzhledem k tomu, že každý člověk někdy zažil pocit viny, toto vyvolává soucit a tento příběh psychické labilnosti působí ještě silněji v kontextu druhé světové války.
Druhý způsob vyvolávání emocí je silná orchestrální hudba. A zde vzniká jeden z problémů tohoto filmu. Hudba je sice velmi kvalitní a doporučuji si ji někde samostatně poslechnout, nicméně ve filmu je velmi často nadužívána. Několik scén by působilo o mnoho silnějším dojmem, kdyby tam hudba nebyla vůbec. Anebo kdyby režisér nepoužil epickou orchestrální hudbu, ale spíše něco minimalističtějšího.
Jako příklad si uveďme scénu, ve které Masaryk sází s jedním politikem na boxerské zápasy. Tato scéna má výborně napsaný dialog, jehož síla je znásobena hlasitými zvuky zápasu v pozadí. Divák nadšeně poslouchá napínavý rozhovor, který vzbuzuje emoce, zatímco jeho zrak je zaměstnán občasnými záběry na souboj. Toto je velmi originální a navíc skvěle provedený nápad. Ten je ale zničehonic vytlačen jiným nápadem. Najednou je totiž veškerý zvuk včetně dialogu vytlačen hlasitou hudbou, která hraje dalších pět minut. Rozhovor dále pokračuje pouze v němé formě. Tento způsob vyvolání emocí se zcela minul účinkem, protože zrušil veškerý efekt, který vyvolala přestřelka argumentů mezi dvěma politiky, a divákovy emoce jsou rázem násilně vykořisťovány hlasitou orchestrální hudbou.
Vaše oči a uši jistě v tomto filmu potěší důraz na detaily a zvukové efekty. Například v jedné scéně má Masaryk dialog s jistým zahraničním politikem, který se odehrává ve stáji. Pan Ševčík mohl tuto scénu zpracovat jako prostý dialog. Místo toho se ale rozhodl tuto scénu zkrášlit, aby byla zajímavější. Kamera se během dialogu téměř vůbec nesoustředí na obě postavy, ale spíše zabírá detaily na koňské odfukující nozdry a dusající kopyta. Navíc zvuky zvířat jsou v této scéně stejně hlasité jako rozhovor obou postav. Divák se pak může soustředit na spoustu vjemů najednou a jeho pozornost neustále zabavuje něco nového. Díky svým originálním kinematografickým nápadům získal také Ševčík cenu za nejoriginálnější režii zahraničního filmu na prestižním filmovém festivalu v Šanghaji.
Naopak velké negativum celého filmu jsou podle mě scény, které se zabývají politikou. Ty se snaží informovat diváka o přesném historickém průběhu událostí. Nejrůznější jednání a rozhodování ve věcech republiky jsou ale na můj vkus až moc jako učebnice dějepisu. Obsahují příliš mnoho podrobných informací o datech událostí nebo o osobnostech, které pro film nejsou podstatné a sahají daleko za hranice znalostí diváka. Kvůli tomu se film místy odklání od hlavní myšlenky zkoumání nepochopeného člověka a brzdí film od rozvoje postav. Z dějepisného a poučného hlediska si divák daleko více odnese například ze scén odehrávajících se v psychiatrické léčebně, kde jeden doktor postupně odkrývá příběh o uprchlících z Německa, homosexuálech a tehdejší situaci v Německu.
Celkově je Masaryk velmi silné a kvalitní drama, které doporučuji zhlédnout každému milovníkovi historických či životopisných filmů. Nabízí kinematograficky zajímavou a historicky přesnou podívanou. Masaryk mi toho nejvíce dal svým výjimečným zaměřením na psychiku jedné malé postavy v České historii, která má velmi oslovující příběh o zkažených snech a touhách. Díky tomu, že své psychické problémy Masaryk prožívá díky nevyřešeným problémům, které zažívá každý z nás, vyvolává u diváka soucit. Ale ani tento film se neobejde bez svých much. Film se někdy až příliš tváří jako učebnice dějepisu a zbytečně diváka zatěžuje pojmy, jmény a letopočty, které nejsou pro děj filmu podstatné. Dále naplno nevyužívá potenciál některých scén, protože jejich originalita je přebita epickou orchestrální hudbou. Pokud ovšem jste jedním z lidí, ve kterých silná hudba vzbuzuje silné emoce a rádi byste se dozvěděli nová fakta z historie, pak byl tento snímek rozhodně natočen právě pro vás.
Trailer:
Pokud byste se chtěli něco dozvědět o tom, jak se v tomto filmu vytvářely triky a některé historické lokace, pak toto video jistě budete považovat přinejmenším za zajímavé.
Pavel Melotík
