Nicholas Urfe je mladý učitel angličtiny a jeho jedinými zájmy jsou poezie a ženy. Tedy jedna žena. Alison Kellyová. Nebo se to tak alespoň může na první pohled zdát. Když Nicholas přijme práci na řeckém ostrově Fraxos, netuší, že ačkoli není na ostrově vůbec nic, on zažije úplně všechno. Může se zdát, že je to kniha o lásce, ale není. Můžete si myslet, že je to psychologický román, ale není. Můžete mít klidně dojem, že víte, co tím chtěl básník říct. Ale ve skutečnosti nevíte nic. Jediný, kdo ví všechno, je Maurice Conchis, starý milionář, tvůrce experimentálního dramatu, které testuje právě na Nicholasovi.
Už v předmluvě autor přiznává, že vlastně úplně netuší, jaká je hlavní pointa knihy. Musím přiznat, že prvních pět set stran jsem panu Fowlesovi v duchu gratulovala i spílala za tu změť sáhodlouhých popisů krajiny a nevysvětlitelných jevů a dialogů bez jakéhokoli smyslu. Zbylých tři sta stránek jsem střídavě jásala nad rozuzlením a následně se zklamávala, když šlo jen o další z tisíce falešných nadějí na jasný závěr. Jak jen to popsat?
Maurice Conchis, se kterým se Nicholas seznamuje na Fraxu, se zprvu jeví jako znuděný milionář, nudící se ve své vile na opuštěném ostrově. Později zjistíme, že komunikuje s jinými světy. Možná i se záhrobím. Po pár stranách víme, že je to jen divadlo. Následně se usmíváme nad tím, že divadlo možná není divadlem, ale umně maskovanou realitou. O dvacet kapitol později se dovídáme, že všechno je to jen psychiatrický spolek lidí, kteří testují jednání nahodilého jedince v neznámých situacích. A tak pořád dál. Někde uprostřed knihy sami nevíte, čí jste. Buďte ale v klidu, Nicholas to taky neví.
Mág by se měl ideálně prodávat s příbalovým letákem. Může mít totiž překvapivé vedlejší účinky. Ačkoli nebudete mít jediný důvod, začnete si myslet, že jde o sci-fi a Maurice Conchis je ztělesnění Boha na Zemi. On ale není! Chvilkami se vám bude zdát, že je to docela netradičně pojatý příběh o řeckých partyzánech, s válkou má ale kniha společného jen velice málo.
Co tedy o knize víme jistě? Zcela přesvědčená jsem po přečtení o následujícím. V Londýně je vysoká vlhkost, promiskuita a koncentrace depresivních lidí. V Řecku je naopak sucho, rostou zde všemožné druhy skalniček a typickým zvířetem je koza. Dále bych dala ruku do ohně za tvrzení, že poezie, kterou se Nicholas snaží psát, je zoufale špatná. Vše ostatní v knize je nutno podrobit silnému pochybování.
Trošku mi na konci chyběl ten AHA moment, kdy se vše vysvětlí a člověk konečně pochopí, o čem těch osm set stran vlastně bylo. Ale možná je to právě účel knihy, nechat čtenáře, aby si sám zvolil, čemu je ochoten uvěřit. Koneckonců proč by ne?
John Fowles svým vrcholným dílem dokonale zmate i toho největšího knihomola. I tak ale zůstaňte otevření všemu. A pamatujte! Ničemu a nikomu nevěřte. Jen tak vás Mág svým velkým finále nezklame.
TEREZA CHVOJKOVÁ
