Dobré knihy

 
>
 

Recenze

vydáno 4. 02. 2018

Recenze: Lobbista Tonda Blaník kandiduje na prezidenta

Recenze: Lobbista Tonda Blaník kandiduje na prezidenta mudrc

Ve zkratce: Slizoun mezi lobbisty Tonda Blaník se chopil příležitosti a kandiduje na prezidenta. Se sloganem máslo a lithium do každé rodiny.

60%


Hodnocení čtenářů: 0 (0 hlasů)

Na počátku toho všeho nalezneme internetové skeče Kancelář Blaník, které za zhruba pět let své existence dospěly ke zhruba 75 položkám. Ovlivněny aktuálním děním více či méně sžíravě komentovaly a domýšlely nejrůznější politické či hospodářské lumpárny, často ovšem svými kořeny provázané v obou směrech. Zastřešoval je smyšlený lobbista Tonda Blaník, jakési zosobnění všeho ničemného, co se ve vrcholné politice objevuje, samolibý, velkohubě arogantní, přitom přízemní domýšlivec bez zábran a skrupulí, krystalicky průzračný macho, schopný z čehokoli vytlouci nějakou výhodu a cokoli ve svůj prospěch zařídit. Nyní autoři s režisérem Markem Najbrtem v čele usoudili, že letošní prezidentské volby jsou tím pravým pozadím, v němž by titulní ničema mohl kandidovat rovnou na prezidenta. Ostatně název Prezident Blaník tuto skutečnost postihuje naprosto přesně.

Politická satira, kterou by postava Tondy Blaníka (v plně přesvědčivém, hlasově, gesticky i pohybově výstižném ztvárnění Markem Danielem) měla nabídnout, je však spíše bezzubá, dokonce lacině kabaretní, protože postihuje jen zvířený zevnějšek zobrazovaného autentického dění, do něhož je vřazeno Blaníkovo stále obskurnější počínání. Snímek doplatil na syndrom, s nímž se potýkali již tvůrci němých grotesek: výborně propracovaná struktura krátké grotesky se začala rozpadat, když příběh měl pokrýt celovečerní délku. I Prezident Blaník se drolí na tříšť drobných nápadů a invektiv, kterým schází jak výraznější pospojování, tak vypravěčská přirozenost. Přitom zprvu jisté naděje skýtá: když se Blaník účastní předvolebního klání a shání podpisy podporovatelů (s heslem, že máslo a lithium do každé rodiny), parodicky odráží rozličně trapné aspekty, doložené i ve skutečnosti – avšak podané ve zkratkovité nadsázce a s mnohdy chtěným zdůrazněním ztrácejí svou působivost.

Mám v tomto ohledu na mysli třeba Zemanovu „nekampaň“, opakovaně zvýrazněnou Blaníkovými transparenty, že žádnou kampaň nevede. Přidat lze hledání kompromitujících materiálů na jednotlivé prezidentské kandidáty, ať již skrze najeté demonstranty, před Horáčkovou kanceláří se vydávající za oběti jeho sázkového podnikání, nebo zvukový záznam Drahošova milostného dobrodružství, do něhož byla vmanipulována Blaníkova maminka, jež s panem profesorem zpívávalo ve sboru – a vzájemné sympatie ani po letech nevychladly.

KOUKNI SE  Recenze: Rocco a jeho bolestivé odcházení z pornobranže

Autoři uspěli s nápadem, že Blaníka nechají povzneseně komunikovat s jednotlivými prezidentskými kandidáty (s výjimkou Zemana), takže spatříme, jak protřelý prospěchář žoviálně rozmlouvá s Drahošem, Horáčkem, Topolánkem – a nádavkem i Kalouskem, Babišem. Předseda Pirátů Ivan Bartoš si tu „zahrál“ epizodku rozvedeného manžela Blaníkovy sekretářky Lenky (Halka Třešňáková). Ostatně řada dalších osobností veřejného života, které Blaník stihne pozurážet či jinak znemožnit svou neomaleností, představuje rovněž sama sebe: televizní reportér Jakub Železný, odborník přes etiketu Ladislav Špaček, právník Jan Sokol, ekonom Tomáš Sedláček; snad jedině Tomáš Klus se tu ztrapňuje sám… A konečně spatříme mafiánsky organizovanou, do havlovských gumových masek zlodušsky navlečenou „pražskou kavárnu“ (posléze rozpoznáme tváře Jana Potměšila, Jana Hřebejka a dalších), která zaviní, že Blaníkův poskok Žížala – ztvárnil jej Michal Dalecký –  neodnese podpisové listiny na patřičné registrující místo (a tím Blaníka přinutí ke změně strategie).

Danielův Blaník svou přízemní, vulgární namyšleností asi opravdu postihuje náturu leckterých těch, kteří se derou na výsluní moci, avšak jedná se spíše jen o střípky zábavných, záměrně provokujících postřehů, které se spokojují, že vůbec zazněly, a netvoří provázanější povahopisný portrét. Postava Blaníka vlastně není ani prohlubována (všechny důležité rysy jsou prozrazeny hned na počátku), ani neprochází nějakým povahopisným vývojem – motivací veškerého Blaníkova jednání je pouze hmotný zisk. Tento ustrnulý stav je ještě patrnější u obou Blaníkových spolupracovníků Žížaly a Lenky, jejichž kresba hraničí s lacině přemrštěným pitvořením.

KOUKNI SE  Recenze: Slava – s poctivostí nejdál nedojdeš

Proto Najbrt postupně spěje k stále větší a větší nadsázce, k absurditám, třeba k prodávání celého Česka koupěschopným Číňanům. Jakkoli je tato epizoda zbytečně natahovaná, její pointa docela vtipně zazvoní chytře domyšleným nápadem (jako že už je prodaná Rusům).  Zato sekvence, kdy „blaníkovci“ navlečeni do mnišských kuten vyzývají k hlasování pro Zemana coby spasitele a zachránce toho státu, ztrácí dech i působivost. Nemluvě o krádežích klíčů ke komoře s korunovačními klenoty i klenotů samotných.  Totéž lze tvrdit i o finálním váhání, zda s lupem (a v muslimském ženském zahalení) překročit státní hranice. Řekl bych, že v tomto případě nepomohl ani vznik dvou závěrečných rozuzlení v závislosti na tom, kdo se stal prezidentem – konečný sestřih filmu vznikl až po skončení prezidentských voleb (27.1.2018), doslova několik dní před premiérou (1.2.2018). Předpremiéra se přitom uskutečnila již  o dva dny dříve.

Oproti statické, převážně verbální Kanceláři Blaník se tento širokoúhle nasnímaný snímek snaží diváka překvapit dynamikou bleskurychlých prostřihů, kamera je ustavičně v pohybu, ať již zaznamenává cokoli – třeba detaily Blaníkovy vždy módní obuvi nebo tváře v nejrůznějších rozpoloženích, kdy jej ani na okamžik nenapadne, že by v něčem selhával, a to ani při setkáních s Havlovým duchem, jenž jej nabádá, aby zpytoval svědomí. Tento motiv patří k nejvíce rozpačitým, protože málokomu dojde, že právě Havla ztělesnil Daniel v seriálu České století, takže nyní tento herec předvádí vlastně dvojroli, i když také lze domýšlet, že se tu vlastně jen setkává se svým lepším „já“, které na sebe bere Havlův vzhled coby morální autority.

Trochu samoúčelným ozvláštněním jsou také telefonické Blaníkovy rozmluvy s postavami, které nikdy nespatříme (ani neuslyšíme, protože zní jen jeho hlas) – ať již je to příliš starostlivá maminka nebo tajemný Libor, který z tajemného povzdálí diriguje rovněž pochybné, ale blíže nespecifikované pikle. Prezident Blaník tedy těží z právě existujících aktualit, jak je prezentuje přehršel jejich skutečných účastníků; tudíž případná účinnost je též veskrze časová, zakotvená v předem vymezeném dění, vůči němuž se místy vymezuje jako fiktivní dokument (včetně časových údajů o dnech, které zbývají do prezidentské volby). Až vyprchá povědomí o zobrazovaných událostech i tvářích v nich účinkujících, zbude dosti nevtipná, neobratná, někdy až násilně sešroubovaná zábava – v paměti neutkví ani vizuální řešení (na němž se podíleli hned tři kameramani: Jan Baset Střítežský, Martin Štěpánek, Havel Parkán), ani hudební doprovod  (Midi Lidi). Navíc autoři přiznávají, že jejich pohnutky byly nyní i v době seriálu neseny protizemanovským akcentem, co poněkud zpochybňuje záměr rozdávat spravedlivě a nezaujatě políčky „padni komu padni“.

KOUKNI SE  Recenze: Jak si udobřit přítelkyni v kómatu? Pěkně blbě

Je to docela škoda, že protože v českém prostředí se televizní či filmová politická satira vyskytuje zřídkavě – pamětihodné, ale také již vyšumělé a ve své komunikativnosti zmrtvělé jsou epizody České sody, což je osud, který zajisté postihne i Prezidenta Blaníka. Hojnější jsou snad odezvy divadelní, jejich tradice sahá až někam k Voskovci a Werichovi. Zato v zahraničí nalezneme některé následováníhodné vzory, ať již útočně zveličené (dávnější Allenovi Banáni, nověji pak „boratovsky“ zběsilé satiry Bruno a Diktátor, Machulského deziluzivní komedie Volta), ať již držené v realisticky popisném zpodobnění, které přitom také generuje množství jízlivých výpadů (anglické seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére, slovenská tragikomedie ze zákulisí prezidentských voleb Kandidát).

 

Jan Jaroš

Tags: , , , ,


o autorovi



    Nahoru ↑

    Dobré knihy