„Sen končí probuzením nebo smrtí.“ Michail Bulgakov
Když jsem byl malý, zdával se mi sen, že mě honí nějaké bytosti a snaží se mě sežrat. Těsně před tím, než se mě jejich natahující se, ohyzdná ruka dotkla, jsem se celý propocený probudil. Titul Little Nightmares mi tento asi dvacet let starý sen připomněl. Tentokrát bych byl ale radši, kdyby onen sen trval o něco déle.
Od té doby, co Švédské Tarsiers Studios minulý rok představilo tento titul, jsem se zálibou četl všechny novinky, abych se udržel stále v obraze. Už od prvních obrázků mi bylo jasné, že je to hra pro mě. Do Švédů jsem vkládal velké naděje, protože tento tým se v předchozích letech podílel na hrách určených pro Playstation, jako jsou LittleBigPlanet nebo Tearaway Unfolded. Tentokrát se ale vydali jiným směrem. Opustili infantilní barevnost a jednoduchý příběh, aby nám mohli nastolit depresivní svět plný malých nočních můr.
Vstávej maličká…
Hlavním motivem celé hry je hlad, ať už v podobě požírání všeho, co se hýbe, nebo ten metaforický. Příběh se motá kolem malé holčičky s jménem Six (zvláštní na tom je to, že její jméno v samotné hře nikdy nepadne). Nepadne tam totiž vůbec žádné slovo. Tato informace je známá jen pro ty, kteří se o hru zajímají delší dobu a nebo pro ty, kteří sledovali novinky, kteými nás poslední dobou hoši z Tarsiers Studios sytili. Holčička Six se snaží utéct z velkého lodního komplexu jménem Maw – Chřtán. Tato loď, vypadající jako velký nafouklý balon s komínem na vrcholu, je místem, kam se nechutně vyhlížející humanoidní bytosti (chápejte jako hnusné, odulé lidi) jezdí oddávat nekonečnému obžerství. Ovšem to, co se děje za oponou těchto megalomanských hodů, je čistá hrůza.
Six se tedy probouzí po nejasně mlžném snu na cestovním kufru v útrobách Chřtánu. Sužovaná hladem se vydává na cestu za osvobozením. Je to ale strastiplná cesta plná překážek, logických hádanek nebo schovávání se před monstry v podobě již dříve zmíněných humanoidů. Hra nabízí mnoho silných momentů a postupně nás krmí malými dávkami indicií, díky kterým si sami vytváříme názor na to, co se kolem děje.
Snové dílo
Hra Little Nightmares je jedním slovem nádherná. Jednotlivé místnosti jsou navrženy do posledního detailu. Někdy jsou chladně strohé a až klaustrofobické (jednou za čas se pohybujete v různých šachtách nebo pod podlahou), aby se v zápětí vystřídaly se zdobenými pokoji či exteriérovými pohledy. Titul klade silný důraz na to, aby hlavní postava působila křehce, a k tomu právě napomáhá ono střídání lokací. V jednu chvíli se jen tak tak vejdete do odpadní trubky a v tu druhou se vynoříte v prostoru, který vám ukáže to, jak jste vůči světu malí a zranitelní. Autoři se tímto snaží o to, abyste se cítili stále v nebezpečí nebo sklíčeně. Za vše může mluvit místnost, která je plná malých dětských botiček, jenž vám okamžitě evokuje hrůzy druhé světové války. Vy ale chcete té malé holčičce ve žluté pláštěnce pomoct přežít, a tak se prokousáváte hrou dál a dál.
Neuvěřitelně dobře zpracovaný je ve hře zvuk. Jakýkoliv váš pohyb nebo interakce s předmětem je podbarven naprosto realistickým zvukovým doprovodem. Místy až surrealisticky může znít například to, když se kuchař zbavuje rybích vnitřností nebo když s jistým zalíbením v očích porcuje flák krvavého masa. Jako první mi na mysl přišla hra z loňského roku INSIDE, která se zvukem pracovala podobně jako Little Nightmares. Co se hudby týče, tak by se mohlo zdát, že ji zde nenajdete. Opak je ale pravdou. Podle vzoru současných hororových, filmových trendů, se hudba spustí jen v silných okamžicích, aby tak přikrmovala už tak hustou atmosféru.
Více do hloubky
Doslova. Hra se tváří jako klasická plošinovka, kde chodíte buď jen doleva, doprava, nebo nahoru a dolů. Little Nightmares přidávají další rozměr. V místnosti se můžete pohybovat po celém navrženém prostoru, což přináší nové možnosti ale i strasti s tím spojené. Jednotlivé lokace jsou navrženy kvalitně a využívají svůj potenciál. Jen někdy je trošku oříšek přijít na to, co je pouhá dekorace a co interaktivní předmět. S většinou věcí, co se válí na podlazey můžete hýbat a věřte mi, že je to potřeba. Ovšem tady narážíme na kámen úrazu. S hloubkou přichází zodpovědnost (to mě naučil strýc Petera Parkera, nebo to bylo jinak?) Někdy totiž je poměrně složité vyskočit na židli, protože přesně nevíte, jak daleko se u ní nacházíte. Jestli stojíte už pod ní, nebo zase moc daleko. Hra vám v tomhle nepomáhá. Stojíte-li u předmětu špatně, nemůžete ho použít. Největší frustraci ve mně vyvolávalo tažení vozíku. Úkol zněl snadně – odtáhnout vozík po kolejích na konec a potom po něm seskočit na plošinu. Táhnutí bylo jednoduché, ovšem když jsem chtěl po něm vyšplhat, tak ta malá nezbeda v pláštěnce pořád dokola místo toho aby lezla, tlačila vozík na místě. Jistě, je to maličkost, ale dokáže to naštvat. Stejně tak jako když utíkáte před monstrem a ve stylu Indiana Jonese se chcete sklouznout do malé skulinky ve zdi. Vše jde podle plánu a vy v posledním okamžiku zmáčknete tlačítko a …. Ve skluzu narazíte do zdi, protože jste více v pozadí, než jste si mysleli.
Bohužel i na ovládání se najde pár much. Při hraní Little Nightmares mi vytanula na mysl další hra – Prince of Persia (mluvíme tu o úplně prvním princi v bílém pyžamu). Abyste vyšplhali na předmět, musíte zmáčknout tlačítko interakce. Nestačí vám tedy stisknout jen šipku nahoru a do strany (jako tomu je například ve hře Limbo), ale musíte vyskočit, chytnout se a přitáhnout. Někdy to nevadí, ale když vám jde o to udělat vše rychle, protože smrt čeká všude, tak to přinejmenším zamrzí.
Hru lze zakoupit na key4youJeště pět minut mami
Little nightmares je povedená hra. Vizuál je dokonalý, atmosféra hutná tak, že by se dala krájet, a malé Six držíte palce až do samotného konce. Místy šokuje, místy vás nadchne. Jen tedy ta hrací doba by mohla být delší, protože cca 3 hodiny (nejsem nejbystřejší, tak mi to všechno trvá déle) je dost málo, ale to už u takových her prostě bývá. Little Nightmares je sice krátká záležitost, ale v hlavě vám zůstane ještě dlouho po závěrečných titulkách.
Adam Dvořák
