Kniha Matthewa Quicka Terapie láskou, kterou můžete zakoupit na bux.cz zde, si získala věhlas spíše díky své filmové adaptaci, jejíž fenomenální oscarový úspěch už byl mnohokrát rozebírán, na Kukátku jsme uvedli její dvojitou recenzi. Široká veřejnost tak možná v návalu všeobecného nadšení vidí spíše filmové dílo Davida O. Russella na předním místě, které tak trochu stíní knižní předloze.
Rád bych se pokusil ukázat, proč by měl Quickův román dostat minimálně stejnou šanci. Tématicky si Quick rozhodně nevybírá snadnou látku. Vlézt někomu do hlavy se někdy nemusí vyplatit. A ještě větší riziko nastává, když se rozhodnete postavit duševně nevyrovnaného člověka doprostřed jeviště a udělat z něho hrdinu. To je risk, který podstupuje nemnoho autorů. Na druhou stranu, když se vám podaří vykreslit tento nad míru zajímavý charakter s citem, mnozí vás (podobně jako třeba Groomova Forresta Gumpa) budou nadosmrti vynášet do nebes.
Podobnosti s nesmrtelným dílem Winstona Grooma je ostatně vícero. Nechme nyní stranou obě filmová zpracování, která postupem času vzbuzují nadšené ovace kritiků i veřejnosti. Podívejme se na hlavní nosné prvky Quickovy prvotiny. Ne, nejedná se o horkou novinku, Matthew Quick napsal novelu s názvem „Silver Linings Playbook“ již v roce 2008.
Hlavni postavou je Pat Peoples. Kdybyste ho viděli před stadionem jeho oblíbeného týmu, mohlo by se vám zdát, že Pat má všechno – je mladý, dobře vypadá, svalů víc než soupeřův sektor dohromady a všude kolem usměvavého mladíka postávají jeho přátelé.
A tady narazíme na první zásadní motiv úspěchu Quickova vypravěčského stylu. Nic vám nenaservíruje okamžitě. Patův životní příběh začíná ve chvíli, kdy by možná mnoho jiných děl končilo – opuštěním psychiatrického ústavu. Opojná chvíle svobody ale není cílovou páskou, je naopak startovním výstřelem. Ve stejném trendu Quick pokračuje až do konce. Klíčovým momentem první části je vypuštění hrdiny do reality, což autorovi umožňuje několik cest, kterými se může vydat. K tomu přispívá i nevypočitatelnost Patovy osobnosti a patologické defekty, s nimiž se potýká.
Druhým stavebním kamenem je interakce hlavní postavy s okolím. Právě zde tkví brilantnost Quickovy prozaické sondy. Stejně jako Forrest Gump je i Pat Peoples nemilosrdně vržen do nástrah života – procesu, který ho dříve děsil. Stále jej vidí jako „nepovedenej film, kterej režíruje Bůh.“ Do již tak nesnadné cesty za sebepoznáním staví Patovi autor další překážku – vztahy v dysfunkční rodině. Ty citlivě rozděluje do dvou protikladných postav.
Patův otec ztělesňuje autoritativní osobnost, zásadovou hlavu rodiny, která se snaží ji hmotně zabezpečit. Ač by se mohlo zdát, že má s Patem mnoho společného (od lásky k fotbalu až po lehké záchvaty zuřivosti s ním spojené), autor po většinu děje oba dva muže citově odděluje a na neschopnosti vzájemného porozumění staví onu sychravou atmosféru domova. Každá z mužských postav se vlastně bojí reakce toho druhého, čímž je napětí stále udržováno. I když se otec snaží dělat určité vstřícné kroky ke svému ztracenému synovi (rituály s četbou ranních novin), není toho schopen. Do přímého rozporu s pozicí otce staví vypravěč roli citlivé matky. Ta je rozpolcena mezi neutuchající mateřskou lásku k synovi, její trpělivost ale limituje vědomí synovy duševní poruchy. Psychicky vyčerpaná žena přesto soucitně udržuje vizi domova jako příjemného místa plného naděje.
Pat zoufale touží po své manželce a smyslem jeho jednání je ukončit rozluku, která mu brání ve splněných snech. Prostředkem, který mu má pomoci dosažení tohoto náročného cíle, je neustálá snaha proměnit se v chápajícího a milujícího manžela s tělem Johna Ramba. Fyzická proměna je orámována ale především proměnou duševní a to je další překážka na cestě za štěstím. Název „Silver Linings Playbook“ je označením jemných šedavých obrysů mraků plujících po nebi. Aby byl Pat schopen opustit léčebnu nařízenou soudem, musel změnit svůj náhled na svět. Další plus pro subjekt vypravěče spočívá ve faktu, že tento proces Patova smýšlení nerozepsal v úvodu knihy do několika psychologických rad s rádoby filozofickým přesahem. Odhaluje jej postupně a vždy se váže ke konkrétní situaci.
Quick svůj průřez klasickými díly světové literatury (ano, v rychlosti se dozvíte konec a slabiny mnoha slavných titulů) uchopil ne jako cestu jedince vrženého do nebezpečné a kruté reality, ale jako příběh dvou „rozbitých“ kousků, které se dokáží spravit jen navzájem. Takže ve výsledku chápete Tiffany ne jako nějakou osobu, která drzým způsobem proťala dráhu hrdinova života, nýbrž skutečnou tvář se všemi jejími chybami a slabinami. Zdánlivě povrchní žena dostává jasné kontury, které čtenáři umožňují s ní cítit a prožívat veškeré přehmaty, které autor opět odhalí jen postupně. Quickovi i přes jeho možnou nezkušenost nelze práce s ženskými hrdinkami vůbec vytknout – celou knihu očekáváte Patovu bývalou manželku na každé další stránce. A další a další a další. V jejím případě ale zůstávají pouze Patovy kontury a jeho idealistické vnímání.
Velkou devizou autorovou jsou také prostředky vypravěčského stylu, které opravdu notně připomínají Groomovu klasiku. Ne prostou nespisovností či nekonvenčností, ale až dětsky naivní otevřeností, ve které se mísí špetka ironie a velká dávka tragikomiky. Život Pata Peoplese není jen veselý, na druhou stranu je ale jeho náplní hledání pozitiv, naděje do budoucnosti a víra ve šťastné konce. Takové stříbrné lemování občas potřebujeme vidět všichni, nebo ne?
Charlie Brown
