Gertruda (100 let): Měla jsem dobrou paměť, ráda četla, ráda se učila, jediné, co mi dělalo starosti, byly peníze. Když jsem se poprvé setkala s Franzem Hegmannem, právě jsem končila pedagogické studium. Milovala jsem ho. Plaše, vroucně, ale klidně, prostě tak, jak se slušelo a patřilo. Strpěla jsme ponížení od jeho bratra Heinricha, tvrdého, bezohledného německého sedláka, bažícího po moci nad ostatními, ale nikdy jsem mu nezapomněla, s jakým cynismem poslal Franze do velké války, na smrt. Heinrich, chladný a tvrdý jako kámen, mi zničil život a svou arogancí uvrhl do neštěstí mnoho lidí. Čas plynul a do mého života vstoupil Karl, okouzlující, šarmantní, vzdělaný, Karl… žid. Bylo zapotřebí dost odvahy, aby si člověk vzal protestanta, ale vzít si žida bylo vyloučeno. To jsem nemohla udělat otci, rodině… ano, čest a smysl pro povinnost…
Katty (84 let): Vždycky jsem milovala život a miluju ho stále. Nikdy mi neušla žádná výročí či narozeniny, ráda všechny bavím a pořád ještě dokážu opít sedláky tak, že leží pod stolem. Když mně Heinrich Hegmann nabídl místo hospodyně, neváhala jsem ani vteřinu. Heinrich. Silný, vysoký, pevný jako dub. Nedokázala jsem jeho statek opustit, odhodlaná bránit ho před spojenci sama, s Heinrichem po boku, třeba jen s puškou vidlemi. A tehdy se to stalo. Nějakou dobu jsem doufala, že se se mnou Heinrich ožení, že překonal své snobství, ale nakonec jsem se smířila s tím, že zůstanu navždy hospodyní. Dokázala jsem se však postarat o to, abych se stala nepostradatelnou, aby se beze mě už nikdy neobešel a aby už nikdy nepatřil jiné ženě. Rozhodla jsem se zvítězit: to já jsem cílevědomě budovala jeho politickou kariéru, to já jsem vedla statek, to já jsem si vybojovala nezastupitelné postavení v jeho životě. Stala jsem se pro všechny „matkou pluku“. Kdo se dnes bude pídit po pravdě o rozvratu jeho manželství? Kdo zpochybní Gertrudinu svědeckou výpověď? Gertrudinu svědeckou výpověď…
Paula (97 let): Alfreda jsem poznala v osmnácti a byla jsem tak zvědavá na lásku, že jsme se museli vzít. Když se Alfred vrátil z druhé války, ze zajateckého tábora, nikdy se už zcela nezotavil. Dřeli jsme a opravovali statek a pak jsem je přistihla ve skleníku: Alfreda a Petera. Měli jsme děti, a tak jsem zůstala bezúhonnou manželkou. Až do dne, kdy mi přede dveřmi stála policie…
Není nic neobvyklého na tom, že se sourozenci sejdou na společné narozeninové oslavě. A přece. Gertruda, Paula a Katty se narodily v předminulém století, žily, smály se a trpěly ve dvacátém, zemřou v jedenadvacátém. Všechny tři milují silnou kávu a dobrou kořalku, ale každá má své tajemství, své bolesti a křivdy.
Z každého řádku knihy Anne Gesthuysenové je zřejmé, že její autorkou je žena: ty nejzásadnější dějinné události, první a druhá světová válka, poválečná obnova Německa, jsou nahlíženy přes filtr přediva vztahů – svět je vždy nakonec jen takový, jak se zrcadlí v našem vědomí, události, jak se nám ukazují, dávají smysl jen každému jednomu z nás.
Propletenec příběhů, které se vrství, střídají a postupně odkrývají to, co mělo zůstat utajeno nejen před ostatními, ale i před vlastním svědomím, ukazuje, že dějiny jsou úplně jiné, než jak o nich píší učebnice – tvoří je spousta zdánlivě bezvýznamných situací, obyčejné lidské životy. Román Gesthuysenové je současně proměnlivý a současně o proměnách: pevně zakořeněné katolictví, luxus rozhlasu, hony na homosexuály a opovrhování rozvedenými se postupně přelévají do doby automobilů, croissantů a společného bydlení, ale něco přetrvává: tradiční venkovská pospolitost, vesnická semknutost a svéhlavost.
Existuje mnoho realit a pro hrdinky románu, právě tak jako pro nás, je v určitém okamžiku správná jen ta jedna. Ale: jsme přece sestry. A vždy jsme stály při sobě.
Posr scriptum: Vyrovnávání se s dějinami dvacátého století se zdá být velkým tématem nejen české literatury. Láká vás porovnat, jak je hodnotí Němci, a pozorovat malý výsek historie – nutně zúženým – pohledem zdola? Necháváte se rádi strhnout rodinnými ságami? Pak neváhejte… a čtěte!
MARIE DUFKOVÁ
Anne Gesthuysenová: Jsme přece sestry, Host 2014
