>
 

Světová

vydáno 20. 04. 2017

Recenze: Jákobovy barvy jsou paletou emocí

Recenze: Jákobovy barvy jsou paletou emocí Kristina

Ve zkratce: Společně s osmiletým hrdinou se pokoušíme nalézt naději tam, kde se zdá, že žádná nezbyla.

90%


Hodnocení čtenářů: 0 (0 hlasů)

Lindsay Hawdon měla vizi románu o běžícím chlapci. Pozvolna a s váháním se z něho stával Jákob. A svět, kterým utíká, se jednoho dne stala Evropa zmítaná druhou světovou válkou. Primárním cílem při psaní Jákobových barev  tak nebylo poukázat na válečné hrůzy jako spíš využít kontrastu temné doby a přírody, která navzdory všemu zůstává pestrá.

Lindsay Hawdon

Jákobův otec je barvíř a učí syna znát rostliny, z kterých se získávají barvy. A jsou to právě vzpomínky na jeho rodinu, které prostřednictvím barev ožívají ve chvílích, kdy svět kolem stává se šedým a bezbarvým. Jeho malí sourozenci, maminka a tatínek , byli celý jeho svět a nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Bylo mu osm, když se vše změnilo. Celá paleta barev, která tvořila jeho dětství, je nyní vzácným drahokamem, který znovu a znovu hledá. V hrůze, že bude chycen, je nucen se ukrývat a spoléhat na náhodná doteky dobra. Intenzivní barva čerstvé trávy nebo zapadajícího slunce je najednou  vzácností, ale i intenzivním poutem s jeho minulostí, jeho rodinou, životem.Jákobovy barvy

V nostalgických pasážích jsou ukryty ty nejhlubší emoce. Jen oči malého dítěte dokáží v kulisách hrůzy a strachu najít barvy světa a skrz ně nejen přivolat zážitky z minulosti, ale vidět díky nim i naději v budoucnosti.

Mozaiku Jákobova příběhu dotváří i střípky z minulosti jeho rodičů: Lor a Javi. V dětství poznali krásné ale i bolestivé okamžiky, které je svedly dohromady. Samota a tíseň,  byla živnou půdou i pro jejich cit. Z prosté potřeby jednoho druhého se zrodila životní láska, která byla jejich útočištěm i obranným štítem, jejich domovem.

KOUKNI SE  Recenze: Mozky pro armádu

Jeden pro druhého byli vším, náplastí na staré rány stejně jako světlem naděje. Zkušenosti formovaly jejich životní filozofii, která jim dávala sílu jít dál. Po jejich smrti ji v sobě jako jiskřičku naděje dál nese Jákob. Na svém útěku, při běhu o život. Zůstal jediný a o to důležitější jsou jeho oči, které vidí barvy, v kterých žije to, co by jinak zemřelo v masovém hrobě v lese spolu s jeho rodinou.

Jákob je osmiletý cikánský chlapec, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš. V těch pasážích knihy, kde jsou záblesky dětství a mládí Joviho, Jákobova otce, je  hojně užita autentická romština. Svým svérázem umocňuje kontrast mezi dávnými vzpomínkami a současností v nacisty okupovaném Rakousku.  Je mementem romské hrdosti a svébytnosti, kterou v sobě nese i Jákob.

Kniha Jákobovy barvy v sobě nese určitou sekundární dějovou linku. Primárním dějištěm jsou emotivní vzpomínky a barvy, kterými je Jákob ve své mysli vyvolává. Namísto v bohaté akci je dynamika ukryta v hlubokých kontrastech a pestré paletě emocí. Chvílemi může čtenář pochybovat o tom, zda je možné to vše pozorovat okem osmiletého chlapce. Hrůza současnosti nechala předčasně vyspět jeho mysl, i přesto sebou nese jisté poznání, kterého snad docílí až ten, kdo je schopen vidět trauma s odstupem času. Prožít ho až do dna, od kterého je možno se konečně odrazit.

 

Jákobovy barvy jsou varovně vztyčeným prstem nad opomíjením osudů těch, kteří se nám nehodí do obrazu mučedníků druhé světové války. Ačkoliv autorka sama prvotně nechtěla zabředat do hrůz holocaustu, podařilo se ji poukázat na opomíjené svědky hrůz druhé světové války. Vypráví řečí barev, které jsou kolem nás, které jsme jen občas schopni vidět a přitom v nich je celý svět.

KOUKNI SE  Recenze: Náš všední život

Knihu můžete zakoupit ZDE

Jákobovy barvy, Lindsay Hawden, Domino, 2017

Kristina Doubravová

 

 

 

Tags: , , , , , ,


o autorovi



    Nahoru ↑

    Dobré knihy