Psát o knize, která vyšla před více jak deseti lety je poněkud nemoderní, ba přímo netrendové. Na druhou stranu řada titulů, které stojí za zmínku, zůstává nepovšimnuta, protože na nás v knihkupectvích neútočí s nálepkou světový bestseller. A tak i já jsem se k prvotině Aleše Dudka s názvem Stanice dostala úplnou náhodou.
Příběh je jedinečný v tom, že pojednává o životě v organizaci, která se profesionálně zabývá volnočasovými aktivitami dětí. Autor nás sice zavádí do osmdesátých let, kdy podle jeho slov byly tyto podniky útočištěm lidí, kteří úplně nekonvenovali se socialistickým zřízením, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se v tzv. Domech dětí a mládeže ani po revoluci zase tolik nezměnilo.
Parta, která se však schází v Dudkově Stanici, nemá obdoby. Vedoucí tohoto zařízení Fort trpí v nespokojenemém manželství a v zaměstnání se musí potýkat nejenom s dostatečným počtem nástěnek a okatou angažovaností, ale především se svými podřízenými, kteří tu vystupují v rolích nezodpovědných alkoholiků, nejvýrazněji z nich působí Pařil s vizáží herce Trávníčka, nebo Turban, jenž sem přichází z vědeckého prostředí. Terčem zlomyslností této ústřední dvojice se stává celkem snaživý vedoucí fotokroužku Kadeřník, nad jehož sexuálním životem visí velký otazník, stejně jako na jeho vztahu k dospívajícím děvčatům. Všechny ale spojuje základní problém – více méně se nikomu z nich nechce pořádně dělat a jejich cílem je přežít nástrahy, které na ně kladou v karlínském ústředí.
Autor s námi prosmýčí každý kout, obratně nás provede nefalšovaným lyžařským výcvikem, letním táborem, nebo také pokrokovou exhibicí pionýrů v Parku oddechu a kultury Julia Fučíka. Při těchto akcích polévá většinou Forta, muže se zbytky zodpovědnosti, horko. Naštěstí Pařilova touha po vodce umí ve svém nositeli probudit geniání myšlenky, které nakonec partičku ze Stanice zachrání.
Ano, Dudkův mikrosvět vyznívá neskutečně. Topí se v absurditách po vzoru povídek Šimka a Grossmanna a zároveň si pohrává se jmény a vytváří figurky v duchu Miloslava Švandrlíka. Občas to budí dojem pouhé slovní ekvilibristky, aby nás autor, když už jsme ukolébání a říkáme si – mohlo by to skončit, posílá na soudružskou návštěvu do východního Berlína, tedy tehdejší NDR. A tam si zase my, pamětníci „zlatých časů“, vybavíme vlastní cesty na tábory do socialistických zemí nočním vlakem, nesmlouvavé a nepříjemnné celníky a rovněž šokující pravdu, že v německých obchodech býval přeci jen jiný výběr spotřebního zboží než v našich.
Dudkova kniha sice v prvním plánu chce čtenáře pobavit, ale v druhém zachycuje život, v němž jsme museli existovat. Přestože je i samotný konec příběhu silně přitažený za vlasy, většina toho, co se na necelých 180 stránkách děje, zachycuje dost věrně nesmyslnost komunistického režimu. Ten ničil spoustu lidí nejen záměrně, ale mnoho také nevědomě. Než by s ním kolaborovali, ztratili i svůj zbytek vnitřní svobody v nezřízenosti a závislosti. Každopádně pro totalitu vždycky platí, že ochromení jedinci se ovládají lépe než ti vnitřně silní.
Martina Bittnerová
