Hora, dokument australské režisérky Jennifer Peedomové, by se správně měl nazývat Hory, protože zachycuje bezpočet vysokohorských scenerií (zejména himálájských), natáčených doslova po celém světě včetně Antarktidy – pokud by se ovšem nemyslela nevyšší hora světa. Jenže lezení na ni ovládl turistický průmysl a movití zájemci na ni stoupají bezmála v hromadných procesích, samozřejmě s podporou místních nosičů vlekoucích se s těžkými zavazadly.
Snímek lze označit za obrazovou poému provázenou klasickou hudbou, která mnohdy řezavými, sténajícími tóny dokresluje majestátnost, úchvatnou krásu i vražedné nástrahy zvoleného prostředí. Však také v prvních záběrech sledujeme soustředěnou přípravu Australian Chamber Orchestra i komentátora, jehož úlohy se zhostil slavný hollywoodský herec Willem Dafoe. Hudbu, dílem tvořenou klasickým odkazem (třeba Vivaldiho Čtverem ročních období nebo 10. koncertem b moll z cyklu L’estro armonico), dílem složenou uměleckým ředitelem orchestru Richardem Tognettim, pak vnímáme jako nedílnou součást podmanivého vyprávění.
Hora totiž v plavných leteckých záběrech, které se klenou nad rozeklanými vrcholky, zpravidla dobývanými nějakými nadšenci, kteří dávají svůj život všanc, doslova maluje jedinečné scenerie tvořené nejen horskými masivy, ale také měnícími se světelnými podmínkami, proplouváním oblaků a mlhy. Strhující záběry (snad dva tisíce hodin pořízeného záznamu) nachystal obsáhlý štáb kameramanů, dirigovaných Renanem Ozturkem. Režisérka občas zvolí zpomalený pohyb, aby zdůraznila majestátnost dění. Jindy upřednostní zrychlené či přímo časoměrné natáčení, kdy v rychlosti zachytí stmívání, noc i rozbřesk, pohyby stínů i oblaků, případně jehličnany, jejich větve pozvolna klesají pod vahou napadávaného sněhu. A neváhá kameru přivázat i na tělo či helmu horolezců, aby se divák mohl přímo vžít do pocitu závratně rychlého sjezdu po sebevražedně strmém terénu nebo naopak namáhavého lezení vzhůru.
Komentář prozradí, že vztah lidí k horám (a teď nemyslím národní poutě konané třeba na tuzemský Říp, případně na Sněžku) se měnil, dříve lidé považovali HORY za posvátné sídlo bohů či nadpřirozených sil vůbec, které se má uctivě obcházet. Však také před několika staletími by nadšenec hodlající stoupat na vysokohorské štíty byl považován za šílence. Avšak nezdolná touha objevovat, popisovat (a posléze si přivlastnit) dosud neprobádané končiny posléze dostihla i horské masivy. Unikátní filmové vsuvky ze starých dokumentů, černobílé i barevné, které zachycují první fáze podmaňování velehor, osvětlují postupnou proměnu lidského vztahu k horám a horolezectví. To se stává adrenalinovým sportem, při němž lze použít lyže, bicykl i padák, dokonce přecházet po laně napnutém mezi mohutnými skalními útvary, aby zážitek byl co nejvíce intenzivní kvůli koketování se smrtí.
Autoři vysvětlují, že někdejší posvátná úcta pojící se k horám (spatříme i běžné bohoslužebné úkony tibetských mnichů) se vytratila, nahrazena touhou zajistit si neopakovatelný zážitek, který se pojí s překonáváním vlastního strachu i nasazením všech sil. Bez nadsázky úchvatné jsou záběry na sportovce, jak odhodlaně šplhají po téměř kolmých a nebetyčně vysokých stěnách, jak se prodírají zmrzlým sněhem k vysněné špici, jak se vrhají ze strmých skal, jak hazardérským sjezdem na lyžích uvolňují lavinu – jednou jsou rychlejší oni, jindy lavina.
Dafoe svým jemně chraptivým, kamenně obroušeným hlasem vysvětluje, popisuje, projevuje nadšení, obdiv i pochyby z počínání člověka, znepokojí jej komercionalizace počínání, které mělo – a dosud tak leckde činí – prověřit lidské odhodlání i síly. Sdělí, že majestátní skaliska se tu tyčila dávno před člověkem a budou se tyčit i po něm, jakkoli se nyní rozmohlo vyznávání hazardérských radovánek. Ale nic to nemění na skutečnosti, že i v pohodlí kina (ale jen kina!) si lze vychutnat závrať dodanou nevídanými počiny bezpočtu anonymních odvážlivců, ať již sledovaných zblízka nebo z povzdálí.
Třeba při takovém přeskoku na kolmé skále doslova tuhne krev, neřkuli při nepovedených pokusech, pádech naštěstí jištěných lanem, které i v lepším případě končívají bolestivým nárazem. Peedomová, navazujíc na početné předchůdce (už ve 20. letech vznikaly na svou dobu unikátní „horské filmy“, např. Bílé peklo), tu vzdává poklonu jak fascinujícímu světu hor, sopek vyvrhujících lávu i (zmrzlých) vodopádů, tak odvážným lidem tímto prostředím uhranutým, pro které se zdolávání nepřístupných míst a vydávání vlastního života všanc náhodě stává až drogově úpornou závislostí.
Jan Jaroš
Hora / Mountain
Austrálie 2017, 74 minut
Scénář a režie: Jennifer Peedomová
Kamera: Renan Ozturk
Hudba: Richard Tognetti
Vypravěč: Willem Dafoe
