Hodiny z kostí berou čtenáře na hrbolatou jízdu napříč časoprostorem. Slalom mezi staletími a kontinenty stírá rozdíl mezi tím, co je reálné, a co se mohlo zrodit jen v mysli Davida Mitchella.
David Mitchell je českému čtenáři dobře známý. Hodiny z kostí, které vydává nakladatelství Mladá fronta, v jsou už sedmým románem, který se dočkal uvedení na český trh. Největší slávy se dočkal Atlas mraků (česky poprvé 2006), jenž uchvátil i režisérské duo sourozenců Wachowských, kteří natočili stejnojmennou adaptaci. Mitchellův styl je odvážnou mozaikou: autor kombinuje různé, často jen těžko slučitelné žánry, drze se strefuje do spisovatelů, feministek i náboženských fanatiků a jazyk ohýbá až na samou hranici zlomení.
Spojovacím článkem všech kapitol je Holly Sykesová. Na začátku ji potkáváme jako patnáctiletou holku z anglického zapadákova, jejíž život ovládá pubertální vzdor. Osmdesátá léta jsou skoro v polovině a Holly touží žít naplno. Cigára, rocková hudba a o pár let starší kluk – to jsou pilíře jejího světa. Tento svět býval čas od času narušen podivnými živými sny. Holly už jako holčička slýchala hlasy lidí, i když prokazatelně 
nemohli být v její blízkosti. Sama pro sebe je nazvala rádioví lidé. Jednou se jí zjeví krásná paní Constantinová. Holly se o ní mimochodem zmíní lékaři Marinovi, který denní snění a všechny rádiové lidi „vypne“. Jak Holly rostla, spojení s rádiovými lidmi bylo čím dál bledší vzpomínkou. Když však po hádce s matkou impulzivně odejde z domova, začíná cesta, která bude mnohem delší, než Holly předpokládala. A rádiové lidé, lékař Marinus i tajemná slečna Constantinová se znovu objeví.
Patnáctiletá Holly je první z řady vypravěčů, kteří čtenáře provázejí jednotlivými kapitolami (nebo novelami, z nichž je román složen). Jakmile Hollyin útěk ukončí zmizení jejího mladšího brášky, střihem se dostáváme do druhé novely. Vypravěčem z 90. let je Hugo Lamb, student Cambridge, jehož přivýdělky při studiu přesahují meze zákona. Hugo rád přemýšlí o ostatních jako o „normálech“. Vidí je jako otroky citů a shlíží na ně svrchu. Jeho láska ani žal neomezují. Hugův machiavelismus mu dosud zajišťoval pohodlnou existenci. Přelomem se stane „setkání“ s Immaculée Constantinovou. Náhle se jeho život začne stáčet jiným směrem, než očekával. Směrem k Atemporálům, Anchoritům a Holly Sykesové.
Mladá frontaTřetí část čtenáře přenese do roku 2004. Holly je pětatřicet a s přítelem z dětství mají dcerku Aoife. Tuto kapitolu vypráví právě Hollyin partner, Ed Brubeck, známý válečný zpravodaj, který většinu času tráví v Iráku. Čtvrtou část dostal „na starost“ spisovatel Crispin Hershey. Holly je v tomto období (2015-20) slavnou spisovatelkou v esoterických kruzích. Její kniha Rádioví lidé se stala bestsellerem, takže ji nakladatel posílá po světě, aby objížděla literární festivaly. Tam se vcelku pravidelně potkávají právě s Crispinem, jehož kariéra nezadržitelně skomírá. Právě v této kapitole zazní věta, která je v kontextu celého románu nanejvýš zábavná: „Kniha nemůže být napůl fantasy, stejně jako ženská nemůže být napůl těhotná.“ Literární agent Crispina Hersheyho by jistě změnil názor, kdyby si mohl přečíst Hodiny z kostí. Mitchell si totiž bere to nejlepší ze světové prózy, a zároveň to doplňuje dílčí zápletkou o boji dvou nadpřirozených druhů, Atemporálů a Anchoritů.
Právě v páté části vrcholí fantasy děj. Skrze atemporála Marina se staneme přímými účastníky strhující závěrečné bitvy. Atemporálové neboli horologové jsou přirozeně nesmrtelné duše. Jakmile skončí jeden život, po čtyřiceti devíti dnech se atemporál „nastěhuje“ do dalšího těla, zpravidla umírajícího dítěte. Naproti tomu Anchorité si nesmrtelnost opatřují únosy a vraždami (nejčastěji dětí). Vypijí jejich duše a nějakou dobu pak jejich těla nestárnou. Horologové se snaží Anchority vyhubit, aby už dál nemohli zabíjet. Rozhodující souboj se odehraje na konci páté části.
Kdyby byly Hodiny z kostí fantasy románem, v tomto okamžiku by skončily. Fantastická zápletka se uzavřela, boj dobra se zlem proběhl, čtenář se napnul jako luk a zhltal desítky stran v rekordním čase. Ale Mitchell přidává šestou novelu zasazenou do Irska. Dystopická blízká budoucnost (2043) ukazuje svět po energetické krizi v rozvratu a chudobě. Nezřízený život předchozích generací vyčerpal přírodní zdroje natolik, že se energetická síť zhroutila. Setmění, tak tomu přeživší říkají. Záplavy, bouře, které během jednoho dne smetly ze vzduchu desítky letadel, epidemie krysí chřipky: to je realita. Doba, kdy byla elektrická energie k dispozici 24 hodin denně, připadá dětem narozeným po krachu jako říše pohádek. Předměty denní potřeby, které dnes považujeme za samozřejmé, se mění v luxusní nedostatkové zboží: kartáček na zuby, mýdlo, které skutečně voní nebo dámské vložky. Poslední naškudlené žárovky se musejí schovávat do skrýší pod podlahu, aby je nenašli příležitostní zloději, protože ti už nehledají šperky nebo peníze.
„Moc lze ztratit nebo získat, nikdy vytvořit nebo zničit. Moc svého nositele navštěvuje, není jeho majetkem. Šílenci mají sklon po ní bažit, mnozí z příčetných po ní touží, ale moudří si dělají starosti s jejími dlouhodobými vedlejšími účinky. (…) Přesuny moci z hostitele na hostitele prostřednictvím válek, sňatků, voleb, zákonů a náhody zrození jsou zápletkou dějin. Ti, kdo mají moc, mohou sloužit spravedlnosti, přetvářet Zemi, proměnit vzkvétající státy v dýmající bojiště a strhávat mrakodrapy, avšak moc sama žádnou morálku nemá.“
Román Hodiny z kostí má dva konce. Literárně vhodný konec přirozeně vykrystalizuje na konci páté části, po bitvě mezi Horology a Anchority. Ovšem Mitchell pokračuje dál. Znovu se vrací k vypravěčce Holly, nyní už staré ženě, jejíž život plynul dál. Málokdy si uvědomujeme, že postavy ve svém fikčním světě žijí dál i po vyvrcholení zápletky. Tak jako Holly Sykesová.
Kolumbie, Island, Čína, Austrálie, Irák, Britské ostrovy… Mitchell se v počtu dějišť rozhodně neomezuje a štědrý je i v toulkách různými obdobími: vezme čtenáře do carského Ruska nebo mezi aboridgince v období invaze bělochů.
Pro ty, kteří znají Atlas mraků, nebude překvapením, že i v Hodinách z kostí najdou bezpočet témat. Některá z textu vyvstávají výrazně, o jiná se autor jen letmo otře. Když pomineme fantastickou zápletku kolem nadpřirozených bytostí, máme v rukou román o běžné lidské touze po nesmrtelnosti. Strachu z konečnosti, z unikajícího času. Jak vysokou cenu bychom byli ochotni zaplatit za to, aby se hodiny zastavily? Je nesmrtelný život vůbec životem v pravém slova smyslu?
Kapitolu o spisovateli Crispinu Hersheym můžeme číst jako příběh o malicherné pomstě, satiru na vztah spisovatel-kritik nebo netradiční love story, která nikdy není naplněna, protože ústřední aktéři si nikdy neuvědomí, že se do sebe zamilovali.
Díky postavě válečného zpravodaje prožíváme vzrušení a nepředstavitelný strach z pobytu ve válečné zóně. Odvaha je vykoupena samotou a závislostí na válce. Vrací se také motiv jednotlivec versus společnost. Nejvýrazněji je tato polarita vidět v poslední části. Po rozpadu politického systému přebírají moc malé ozbrojené skupiny. Staré zákony padají a nová pravidla určují ti silnější. Při čtení závěrečné kapitoly je těžké nemyslet na ekologii. Plýtvání, nadměrná těžba a krátkozraké čerpání energií mohou vést k neveselým zítřkům, kdy budou děti na Vánoce nadšené z dárků typu sešit nebo zubní pasta.
Holly se ke stáru stará nejen o svou vlastní vnučku Lorelei, ale také o uprchlíka Rafiqa, který jako jediný přežil ilegální plavbu z Afriky do Severní Evropy. Téma uprchlictví je jedno z těch nejokrajovějších, není v textu nijak prvoplánově vyzdvihováno. Naopak, Holly s Rafiqem jedná jako s druhým vnoučetem a jeho příběh se dozvídáme jen z několika letmých střípků.
Není nijak velkým překvapením, že v období krize a zoufalého nedostatku bují strach z těch druhých, tedy z každého, kdo nepatří do naší skupiny. Na Ovčí hlavě, poloostrově, kde Holly s dětmi žije, se začne rozmáhat náboženský fanatismus. Pro vyspělé společnosti je typický sekularismus, ale jakmile se struktury rozpadnou, cesta je volná pro všechny druhy radikalismu, včetně náboženského.
S Davidem Mitchellem jsem se setkala podruhé. Jeho Atlas mraků mě nenadchl. Přílišné žánrové skoky a necitlivá práce s jazykem mě při čtení otravovaly. U Hodin z kostí jsou čtenářské dojmy zcela opačné. Román je harmonickým celkem složeným z šesti novel, které výborně fungují i samostatně. Mitchell zůstal věrný svému drzému, divokému stylu, ale výsledná mozaika je mnohem zdařilejší a celistvější než u slavného Atlasu mraků.
David Mitchell: Hodiny z kostí. Překlad Petra Diestlerová. Mladá fronta, Praha 2017. 586 stran
Sandra Procházková
