Přesně po roce a jednom dni se na stříbrná plátna vrací Peter Jackson s novým Hobitem, tentokrát s podtitulem Šmakova dračí poušť (v originále The Desolation of Smaug). V něm Bilbo, Gandalf a třináct trpasličích bojovníků pokračuje ve své dobrodružné výpravě na Osamělou horu získat zpátky, co trpaslíkům kdysi patřilo. Cestou však na ně číhá plno nástrah a seznámení hned s několika novými tvářemi.
Je asi zbytečné nějak sumarizovat děj, vzhledem k tomu, jak dlouho je k dispozici stejnojmenná knižní předloha. Najdou se určitě i lidé, kteří si knihu nepřečetli a neplánují něco takového udělat ani v budoucnu. Těm lze vzkázat pouze jediné – ať jdou do kina a užijí si akční a fantastickou jízdu. Avšak i lidem, kteří mají knihu přečtenou stokrát (možná i odzadu dopředu) je dobré říct, že se druhý Hobit nedrží přesně podle předlohy a Jackson tak přidává zcela nové postavy.
Je velmi zajímavé sledovat paradoxní rozdíl mezi Jacksonovými filmy (tj. trilogie Pán prstenů a prozatím dva díly Hobita) a knižními předlohami. Zatímco je knižní Hobit jakýmsi pohádkovým příběhem, který snadno přiláká i mladší čtenáře, a Pán prstenů spíše pro odrostlejší, u filmů je tomu přesně naopak. Hobit je díky vyspělejší počítačové animaci temnější a pochmurnější, skřeti vypadají ještě hrozivěji než v Pánovi prstenů. I když se z ukázek může zdát, že se jedná o stejně vyprávěné dobrodružství jako ve výše zmíněné filmové trilogii, zdaleka tomu tak není. Hobit totiž pod vedením Petera Jacksona v některých ohledech prochází docela drastickými změnami.
Jackson se také odvažuje striktně nedržet knižní předlohy a tak trochu se vydává vlastní cestou. A nutno podotknout, že to není na škodu – Tauriel (Evangeline Lilly), elfka z Mirkwoodského lesa, se zde stává určitým prostředníkem emocionálních prožitků. Bard (Luke Evans) zase divákovi ukáže život z jiné perspektivy (město lidí u jezera pod Osamělou horou) a druhý Hobit tak dostává opět nový rozměr. Už jen když se tyto dva nové prvky spojí dohromady, vzniká z toho něco jedinečného. Svět Tolkiena je totiž z velké části příběhem o soužití různých ras, což tento film využívá ještě trochu víc, než předešla trilogie.
Oproti prvnímu dílu je zde téměř vše posunuto na vyšší úroveň. Nový Hobit je prošpikován akcí tak, že se stává až úplným opakem svého předchůdce, dostává temnější nádech a Howard Shore opět dokázal, že s přehledem umí zkomponovat hudbu, umí se do příběhu vcítit a stává se pro diváka dalším průvodcem po Tolkienově světě.
Velkou úlohu ve filmu hrají počítačové efekty. Těch je už na první pohled více než v jedničce, je tak vidět, jak se Jackson, odteď nazývaný Hračička, vyřádil. Úniková scéna trpaslíků z elfského zajetí v sudech je jedna velká podívána, při které mnozí pouze zadrží dech a otevřou dokořán pusu. Během ní se odehrává tolik věcí a lze v ní najít tolik nápadů, že to přímo vybízí k opětovné návštěvě kina. Je fakt, že v některých chvílích jsou efekty přehnané, chaotické, nemusely by tam být, ale Jackson si to prostě odpustit neumí. Elfové bojující proti skřetí přesile jsou ještě elegantnější než kdy dřív a fanoušci Pána prstenů mají další důvod k radosti, protože Legolas se vrací v plné parádě.
Jackson je velký režisér a dokáže diváka dostat nejen díky akci a trikům, ale i v jediném záběru. Každý záběr filmu je totiž nabitý emocemi a žádná z postav není unylá či nezajímavá. V porovnání obou dosavadních dílů vychází druhý Hobit zkrátka vítězně.
Ovšem jako první díl má i tento své nedostatky. A to zejména přepálenou stopáž, která činí 161 minut. Ano, tři díly jsou moc, ale kdyby měl každý nanejvýš 120 minut, ještě by se to dalo pochopit. Druhý díl má však stejně jako ten první zdlouhavé pasáže, které se nejspíš vyhnuly střižně. Proto je ve Šmakově dračí poušti tolik viditelných kontrastů – na jedné straně precizně odvedená práce, na druhé straně rozvleklé pasáže, zbytečné dialogy a záběry, které už jsme viděli několikrát (třeba Thorin je nasnímaný pořád stejně).
Dalším nepochopeným jevem je přesunutí Bilba jako hlavní postavy do pozadí, vlastně se z něj stává jen komická figurka, která děj nikam neposune. Vzhledem k tomu, že se trilogie jmenuje „Hobit“, nedává to moc smysl. Důvodem je samozřejmě fakt, že si Jackson zvolil příliš mnoho postav a každé z nich dal velký význam. Ani divákovi tak vedlejší postavy nejsou lhostejné a je nasnadě, že třetí film nemůže naplnit všechna divácká očekávání. To by musel mít 5 hodin, aby každá skvělá postava měla dostačující prostor. Méně by bylo více a Bilbo přece není nezajímavá postava, což stokrát dokazuje předloha. Doufejme, že skvělý Martin Freeman dostane v závěru víc prostoru. A také, jak už bylo řečeno, několikrát jsou efekty vyloženě nepovedené a působí uměle, což je na velkém plátně dost vidět.
I přesto si Hobit: Šmakova dračí poušť vede skvěle, funguje jako klasický most mezi první a poslední částí, jedná se tedy o film, který je vyplněn akcí, emocemi a množstvím vzrušujících rozehraných příběhů. Doufejme, že poslední díl dovede trilogii do zdárného konce. Jackson snad ani špatný film natočit neumí, takže nezbývá, než se těšit.
Hobit: Šmakova Dračí poušť
USA / Nový Zéland, 2013, 161 minut
Režie: Peter Jackson
Hrají: Martin Freeman, Ian McKellen, Luke Evans, Orlando Bloom, Evangeline Lilly, Richard Armitage, Graham McTavish, James Nesbitt, John Callen, Manu Bennett, Lee Pace, Aidan Turner, Billy Connolly, Stephen Fry, William Kircher, Conan Stevens, Dean O’Gorman, Mark Hadlow, Jeffrey Thomas, Stephen Hunt
Vojtěch Hamerský
