Recenze: Hmyz jako labutí píseň Jana Švankmajera

Klasik animovaného, trikového i kombinovaného filmu Jan Švankmajer se svým zatím posledním, dlouho připravovaným projektem Hmyz hlásí k divadelní hře bratří Čapků Ze života hmyzu. Někteří recenzenti ovšem hledají další inspirační zdroje – a přidávají Kafkovu Proměnu (a to nejspíš zapomněli na jiné tematicky spřízněné povídky, na  Langelaanovu Mouchu zařazenou do antologie Lupiči mrtvol nebo Welshovu Masařku z Acid House).

Přitom se dopouštějí zásadního omylu: bratři Čapkové své „hmyzí“ podobenství, odkazující k lidské společnosti, mysleli tak trochu v návaznosti na prastarou bajku, jak v nekonečném řetězci větší požírá menšího, načež sám je sežrán ještě větším, jehož spolkne ten největší.   Švankmajer se od bratří Čapků odklání jinam, když se ve své surrealistické koláži táže, co se s člověkem děje, když předstírá, případně osvojuje si identitu někoho jiného – ať již na jevišti nebo ve skutečnosti. Zatímco Kafkův Řehoř Samsa stejně jako Langelaanův André a Welshův Bob si nic neosvojovali: prostě jednoho dne procitli v hmyzí podobě (nebo si to aspoň mysleli), snažili se na svou proměnu okolí nějak upozornit a vyrovnat se s ní.

Hned na počátku musím upozornit na důležitou okolnost:  Švankmajer nenatočil adaptaci divadelní hry, nýbrž velice svérázně vypráví o jejím zkoušení partou ochotnických nadšenců, jejichž nadání se blíží naprostému neumětelství. A nejen to: po brechtovsky zcizujícím způsobu ustavičně vstupuje do dění, svěřuje se s vlastními postřehy, Čapkům třeba vyčítá, že sepsali dva rozdílné konce. Debatuje o snech, udílí pokyny, rozmlouvá s herci, aby jim vysvětlil, kam se mají dívat a jak si počínat, aby u jejich postav – a pak i ve hmyzích rolích – co nejzřetelněji vyplula na povrch herecká neschopnost nikoli jako roztomilé ozvláštnění, nýbrž jako trapná teatrálnost. 

KOUKNI SE  Recenze: Americký zabiják zapomněl, o čem vlastně je. A já taky.

Také souběžně objasňuje, jak vznikaly zřídkavé trikové záběry – zvláště ty s oživlým hmyzem, děsícím bezmála jak v noční můře citlivější povahy. Ostatně bizarní sny za zpola bdělého stavu patří k osvědčeným surreálným rekvizitám. Výjev, kdy hovnivál ohrožuje zoufale prchajícího nešťastníka obrovitou koulí trusu, náleží k ukázkovým vizím, jaké by potěšily nejen surrealisty, ale i samotného doktora Freuda. Nikoli náhodou zazní Švankmajerovo vyznání, že nejadekvátnější odpovědí na surovost reality je cynismus fantazie (kterýžto citát ovšem odkazuje ke knize Vratislava Effenbergera Surovost života a cynismus fantazie).

Hmyz se vyznačuje zřetelnou parodickou nadsázkou. Patrná je zejména ve scénách jevištních zkoušek, které zoufalý režisér (Jaromír Dulava), jenž si zakládá na svých intelektuálských výkladech, nechává několikrát opakovat, aniž by se dočkal jakéhokoli zlepšení či dokonce naplnění svých záměrů. Dokonce musí zaskakovat za nepřítomné herce- s nevolí ukazuje, jaké herecké ztvárnění požaduje. Jednotlivé postavy, mající se na jevišti „převtělit“ do hmyzu (některé spatříme už navlečené do křídlatých kostýmů, s obludně vyhlížejícími okuláry na očích, jen polštářek signalizující těhotenství je stále zapomínán), jsou ve své netečnosti až křiklavě karikovány. Tragikomicky směšní hrdinové přitom skrývají všelijaké posedlosti: jeden –stále pospávaje – při vyrušení znaveně recituje prastarý překlad Krále Leara. Druhý ani nestihl přečíst si text hry, jejíž uvolněné stránky se mu ustavičně rozsypávají (a v kapse ukrývá v krabičce od sirek oživlého brouka). Jedna z žen flirtuje s ostýchavým hereckým kolegou, další vytrvale plete kojeneckou výbavičku…

Švankmajer si vybral špičkové herecké obsazení: vedle Dulavy poznáme Jiřího Lábuse, Jana Budaře, Norberta Lichého, Kamilu Magálovou a Ivanu Uhlířovou (v závěru situovaném na rušnou ulici se pak mihne Pavel Nový coby bezdomovec vybírající jídlo z popelnice). Ovšem vede je téměř jak loutky na provázku k maximální výrazové trapnosti, k bezradnosti, která dosahuje svého vrcholu na jevišti pokrytém malovanými kulisami. To, že se v rolích hmyzu tápající ochotníci mohou navzájem coby hmyz vraždit, aniž by zbylé ochotníky tento úbytek jakkoli znepokojil, patří k režisérovým libůstkám jak diváky překvapit – i když síla či provokativnost překvapení už přece jen vyprchala, alespoň co do srovnání s předchozími Švankmajerovými filmy.

KOUKNI SE  Recenze: Paddington 2 – Medvídek, který zbožňuje marmeládu, opět dobývá Londýn

A jestliže někteří lidští hmyzové zmizeli, mezi zbývajícími lidičkami se vynoří čerstvě porozené děcko, jakoby přetransformované z divadelního příběhu, kde potomstvo očekávají hmyzí samičky. A obézní chlapík Norberta Lichého je ještě objemnější, když břicho má vycpané polštářem na znamení, že coby brouk svou oběť sežral. Ostatně zmatkařské přiklusání na zkoušku i rozšafně pokojný odchod z ní, jakoby prosycený pocitem z dobře vykonané práce, rámují celé vyprávění. Zbývá doplnit, že znepokojivá magičnost umění (nejen divadla a literatury, ale také výtvarných počinů – a zejména filmu v kině, případně jakéhokoli pořadu na obrazovce), jejichž světy se mohou prolínat s tím naším, je připomínána odedávna.  Připomenu aspoň jednu rozkošnou povídku amerického komika Woodyho Allena, jehož hrdina se propadne do jazykové učebnice, kde jej pronásleduje velké chlupaté sloveso.

Ve Švankmajerových filmech si snadno povšimneme, že zvolený prostor – zpravidla nějak ozvláštněný, výlučný – zaujímal pokaždé důležité místo. Výjimkou není ani Hmyz: ušmudlané místnosti (záchod, chodba, zkušebna i malý sálek s pódiem) ve zřejmě zavřené hospodě (nebo nějakém „kulturním středisku“?) evokující pocit ošklivosti. Probleskne přitom, že natáčení se odehrává v “domáckém“ Švankmajerově ateliéru v Knovízi, zaplněném množstvím techniků či jiných podpůrných profesí, dokonce i psem, v případě potřeby vyháněným zpřed kamery. I bizarní postavičky pinoživě umístěné do jednotlivých stísněných místnůstek jako by souzněly s celkovou zašlostí. Nezbavím se přitom pocitu, že jejich počínání „shůry“ provází nějaký Stvořitel, zapínající v případě potřeby i reflektory či spouštějící hudební doprovod, tvořený melodiemi z předehry ke Smetanově Prodané nevěstě. Většího paradoxu režisér stěží mohl dosáhnout: národní klasikou, drnčící v kraťoučkých úryvcích, doprovází opakovaně selhávající, brblající a vztekající se šmíru.

KOUKNI SE  Recenze: Ghost in the Shell na DVD

Švankmajer opět upřednostňuje statické snímání, kamera je téměř nepohyblivá. Barevně bezpříznakové záběry jsou konstruovány z pohledů a protipohledů, do komorně rozvržených celků s několika postavami v popředí začleňuje náhlé, rychle se střídající detaily, kterými navozuje nečekaný zvrat či zamýšlí přímo šok. Výmluvné jsou proměny lidského obličeje v hmyzí nebo záběry dění za otevřeným oknem, vesměs animované a vztažené ke zmohutnělému hmyzu. V řadě výjevů se však před kamerou hemží hmyz dokonale živý, toliko přesypávaný z místa na místo, aby se vhodně rozprostranil; ani nohy ponořené do (umělého) mraveniště nejsou něčím mimořádně výstředním.

Snímek tudíž nepovažuji za výpravu do slepé uličky, jak v jedné recenzi rovněž zaznělo, spíše nacházím tvůrčí okorávání, vybledlou imaginaci, ztrátu sebejistoty i sil, kterou s sebou nese stáří. Vždyť Švankmajerovi bude letos čtyřiaosmdesát let a Hmyz se nejspíš stane jeho uměleckou závětí.

JAN JAROŠ

 

Hmyz

ČR 2018, 90 minut

Námět, scénář a režie: Jan Švankmajer

Kamera: Jan Růžička, Adam Oĺha

Hrají: Jan Budař, Jaromír Dulava, Jiří Lábus, Norbert Lichý, Kamila Magálová, Ivana Uhlířová, Pavel Nový, Jan Švankmajer

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno