Recenze: Hledání Vivian Maier je návodem na posmrtný život

Zapomeňte na nebe a peklo, na reinkarnaci a zapište se do historie. Nemusíte způsobit holocaust, ani skočit s padákem ze stratosféry. Stačí pořídit pár desítek tisíc fotografií a schovat je tak, aby je vaši příbuzní po vaší smrti objevili. A věřte, že pokud to nebudou vaši potomci, vždy se najde nějaký ten podivín, který je třeba za pár kaček koupí na bleším trhu. A pokud kromě negativů po sobě necháte co nejméně dalších odkazů, máte opravdovou naději na posmrtný život.

Vivian Maier to měla ještě o něco jednodušší. Splňuje všechny zmiňované podmínky, ale k tomu měla ještě něco: skutečný talent. Tisíce fotografií, které se shodou okolností nalezly až po její smrti, jsou ceněny nejen odborníky, ale dokážou promlouvat i k laikům, kteří focení omezují na záběry z dovolené. Momenty, které se jí podařilo zachytit, ovšem nejsou jen dílem náhody. Stojí za tím obrovský kus práce. Stovky a stovky pořízených fotografií a také štěstí být ve správnou chvíli na správném místě. Ale jak se říká, štěstí přeje připraveným, takže foťák do ruky, i když půjdete třeba jen na záchod.

Vivian Maier byla profesí chůva. Poněkud excentrická a tajemná bytost. Vyjít s ní asi nebylo snadné. Snad právě proto vystřídala mnoho rodin, ale v žádné z nich nevydržela příliš dlouho. Respektive žádná z rodin nedokázala vydržet s ní. Striktně si hlídala soukromí, které nakonec začalo zasahovat do soukromí samotné rodiny. Nikdo nesměl do jejího pokoje. Sbírala každý papírek, každou jízdenku na tramvaj, ale také noviny, které za chvíli byly všude po domě. A fotografování nejspíš podřizovala i svojí práci. Bez zrcadlového rolleiflexu na krku ji snad nikdo ani neviděl. Fotila pořád. Děti, které měla na starost s sebou brala do slumů, na jatka, kde pořizovala některé své záběry. Vivian Maier brala ohled na jedinou osobu. Na Vivian Maier.

Po její smrti se shodou okolností k její pozůstalosti dostal mladý John Maloof. Objevné negativy začal vyvolávat a brzy si uvědomil, že to, co se mu dostalo do rukou, jsou víc než jen obrázky z dovolené. Že se jedná o ucelené životní dílo a uvědomil si, že Vivian Maier mohla už za svého života být jednou z nejuznávanějších fotografek. A to se také stalo cílem Johna Maloofa. S vytrvalostí, jakou Vivian vkládala do fotografování, se on pokouší ji zapsat do historie. Začal pořádat výstavy z výběru jejích fotografií a brzy se její obrázky začaly dostávat do podvědomí laické i odborné veřejnosti. Dalším krokem je dokument, který sám natočil. Dokument, ve kterém se snaží odkrýt víc, než jen její dílo, ale ženu, která stojí za těmi nádhernými fotografiemi.

Oceňuji, že se někdo snaží umělce přiblížit lidem. Ukázat jeho lidské stránky, jeho slabosti apod. Ale v tomto případě jde o pouhé domněnky. Film je sestaven převážně z rozhovorů s rodinami, ve kterých Vivian pracovala jako chůva. Z rozhovorů s dětmi, které vychovávala a jejich rodiči, které si ji najímali. Nikdo z nich ji ve skutečnosti nezná, i když ve světle reflektorů se snaží diváka přesvědčit, v jak přátelském vztahu s Vivian Maier byli. Sám John Maloof toto v dokumentu ponechává: protichůdné výpovědi (nikdy nenechávala nikoho pózovat – vždy lidem říkala, jak si mají při focení stoupnout) i rozdílné názory na její povahu a postoj ke svěřeným dětem. Někdy o ní mluví jako o někom, kdo měl k dětem blíž, než kdokoliv jiný, z jiných výpovědí již dospělých dětí ale občas přeběhne mráz po zádech. Vivian Maier byla prostě lidská bytost, která měla své světlé i temné stránky. Někdy se třeba špatně vyspala. Někdy ji třeba něco trápilo. Možná byla zklamaná ze života. Možná ze svého, možná ze života jiných. Možná jí někdo hodně ublížil. A třeba to všechno jen hrála. Své podivínství, odtažitost, celý svůj život. Jaká skutečně byla, se nikdy nedozvíme. Stejně tak proč nikdy své fotografie nezveřejnila. A proč po tom pátrat? Možná se jen styděla. Možná si nevěřila. A možná doufala v posmrtný život.

Po filmové stránce nepřináší Hledání Vivian Maier nic zajímavého. Dokument se snaží co nejdéle udržet Vivianino tajemství, jenže ve skutečnosti žádné není. Nedojde k nečekanému odhalení jako ve výborně natočeném Sugermanovi. Kratší stopáž a více se zaměřit na samotné fotografie by filmu výrazně prospělo.

Ale i tak za hledání Vivian Maier děkuji. Hlavně proto, že film je inspirací pro všechny, kteří se stydí, nebo si nevěří, a přesto píší, malují, komponují či fotí jen pro svoji radost a vše schovávají do šuplíku. Většina takových totiž tajně doufá, že jednou budou objeveni a jejich odkaz zde bude navěky opěvován. Vivian Maier se to povedlo. Ať už o to stála nebo ne.

Pavel Urík

Finding Vivian Maier
Dokumentární
USA, 2013, 83 min
Režie: John Maloof, Charlie Siskel