Do jaké míry odráží naši osobnost to, co po sobě každý den zanecháváme? A mohli bychom být na výsledný odkaz hrdí, nebo by byl konečný obrázek spíše zkreslenou a nelichotivou verzí našeho pravého Já? Takové úvahy vás nejspíš budou provázet při čtení o dívce, jejíž život se zpětně snaží poskládat stárnoucí akademik a antropolog, Jeremy Cook. K rekonstrukci čerstvě vyhaslého života neváhá použít cokoliv, co po Alici Salmonové zůstalo. A také kohokoliv.
Hlasová zpráva odeslaná Alicí Salmonovou do schránky Megan Parkerové, 4. února 2012, 18:31
Nechala jsem mámě asi dvacet zpráv, ale teď s ní nemůžu mluvit, ne takhle, když jsem nalitá a vypadám příšerně. Lezou ze mě samý hrozný věci, ta stará Alice. Ach jo, kdybych tak moha být s váma na kopci v Lakes, děcka, pryč tady z toho srabu…
Kniha mě zaujala nejen psychologickým tématem, ale i zpracováním lákajícím deníkovými zápisky a dalšími atraktivními formami textových záznamů. Těch se zde nachází opravdu hodně – celý příběh je totiž koláží nejrůznějších textů, které během svého života vytvořila sama hlavní hrdinka nebo někdo v jejím okolí. Použité zdroje se přitom neomezují jenom na slibované deníkové poznámky a dopisovou korespondenci, ale najdeme tu také blogové příspěvky, internetové diskuse nebo přepisy audio nahrávek. Autor prozíravě prokládá delší popisné pasáže s těmi kratšími, což zvyšuje čtenářovu pozornost v momentech, kdy už začíná být unavený z místy zbytečně dlouhých dopisů zhotovených perem antropologovým. Každý jednotlivý zdroj má navíc jedinečné zpracování, liší se typem, velikostí a stylem písma. Jednotlivé záznamy tak spolu nesplývají, což přispívá k přehlednosti a čtivosti textu.
Přestože se pozornost jednotlivých příspěvků soustřeďuje především na Alici (cílem je ostatně poskládat její život), další postavy nejsou opomíjeny a jejich zpracování patří k silným stránkám knihy. Autor dokáže každému charakteru propůjčit jedinečnou osobitost, postavy nejsou ploché a už vůbec ne černobílé – u některých z nich jsem až do samého konce nevěděla, co si vlastně myslet, a u některých to nevím dosud.
Měla jsem obavy, aby poutavé zpracování nepředčilo příběh samotný. Je pravda, že kniha nepatří k těm, které posouvají děj kupředu s každou další stranou. A možná ani s každou desátou. Čtenáře naopak zásobuje hustými popisnými informacemi o jednotlivých aktérech, příběh jakoby roste do šířky a nabývá na objemu. Nelineární způsob vyprávění se sice snaží udržet ve střehu, čtenáři neznalému tohoto stylu však možná bude chvíli trvat, než si
na mnohdy výrazné časové skoky všemi směry zvykne (sama jsem musela několikrát listovat zpět, abych si zapamatovala datum smrti hlavní hrdinky).
Spíše než kriminálním románem je dílo psychologickou sondou do života osob, které se každá po svém snaží vyrovnat se stíny minulosti a rovněž s vidinou budoucnosti, jež nevypadá nikterak přívětivě. Kriminální zápletka se pak příběhem vine spíše jako doplňková vedlejší linie. Co po ní zůstalo není četbou pro každého. Čtenář navyklý na svižné detektivní příběhy plné akce a napínavých zvratů by se měl raději poohlédnout jinde. Knihu naopak mohu doporučit všem, kteří si libují v mezilidské interakci, dumání nad skrytými motivy postav a zkoumání lidské osobnosti pod drobnohledem. Za sebe upřímně doufám, že se autor rozhodne na literárním poli nějaký čas setrvat a k prvotině brzy přibudou další jeho knihy.
T. R. Richmond: Co po ní zůstalo, Jota, 2015, 400 stran.
Monika Pospíšilová
Úvodní foto: Pixabay.com
