Pokud po této knize sáhnete, vychutnáte si spolu pohromadě všechny krásy a odpornosti dnešního Londýna. Londýna, který je prodchnutý kulturní rozmanitostí, xenofobií a materialismem. Vydáte se na vycházku po ulici Pepys Road, jejíž obyvatelům přistane u dveří vzkaz: Chceme to, co máte vy. Kdekomu v ulici to přijde drzé nebo směšné, ale v prvé řadě poněkud znepokojující.
Kniha britského novináře a spisovatele Johna Lanchestera vyšla v Anglii před dvěma lety, stále je však velmi aktuální. Píše se o ní jako o knize, kterou je dobré si přečíst, abyste zůstali v obraze, co se děje ve světě. Nyní má k tomu možnost i český čtenář. Kniha vyšla v květnu v nakladatelství Odeon v půvabném překladu Věry Kláskové.
Příběh drží pohromadě záhada, kdo píše obyvatelům Pepys Road výhružné vzkazy: Chceme to, co máte vy. Kdo to je, proč to dělá, co chce. A kde je záhada, je taky detektiv. Tímto ošemetným případem je pověřen detektiv inspektor Mill. Není tím nijak nadšen, ale je to jeho práce. Miluje řešení záhad, tuto práci by dělat nemusel, vědomě se pro ni rozhodl. Ale jeho činnost má také spoustu otravných a nudných aspektů. Tak nějak se dá vyjádřit jeho postoj. Můžete po očku sledovat, jak se příliš mladý a příliš učený detektiv s případem popere.
Brzy však při čtení pochopíte, že detektiv je v pozadí dění, pořád tam někde sedí v pracovně nebo ždímá z někoho informace, ale my jako čtenáři máme to privilegium, že víme více než on. Poznáme detailně každou postavu od hlavy až k patě, jejich touhy a životní příběhy tak, jak se o tom žádnému detektivovi ani nesnilo. Detektivní zápletka a vyřešení záhady není v této knize to hlavní, i když díky nim drží tvar. To, co vás nejvíc bude fascinovat nebo štvát, jsou lidé z ulice Pepys Road.
Jejich prostřednictvím se dozvídáme, proč dostávají výhružné vzkazy. A proč to někteří z nich nechápou, a jiní ano. Postupně zjišťujeme, že záhadu lze snadno pochopit a viníky odhalit, když porozumíme všem lidem, se kterými nás autor seznamuje. Přesto nám odpovědi nenaservíruje jako na talíři, ale po malinkatých kouscích nás nechá ukrajovat, dokud to všechno nezačne dávat smysl.
Kdo jsou tedy lidé z Pepys Road? Představte si, že jste se ocitli v Londýně. Cestou po bohatších čtvrtích se dostanete až na Pepys Road, kde každý dům je architektonický unikát a stojí neskutečné peníze. Pokud má člověk na to, aby si takový dům koupil, patří jistojistě k londýnské smetánce. Anebo měl prostě to štěstí, že se tu narodil.
Na procházce po ulici Pepys Road potkáte stařenku, která tu prožila celý svůj život a na vlastní oči vidí, jak se Londýn a lidé proměňují. Můžete ji litovat, jak pomalu jde, zatímco Londýn uhání jako splašený a ona mu nestačí, jak se s ním ona se svou mírnou povahou a starým nastavením musí potýkat, dokud nezemře a o její krásnou zahradu se nebude mít kdo starat.
Ve stejné ulici jako ona žije naprosto průměrný a obyčejný chlap ve středních letech, kterého tu asi během dne nepotkáte, protože je v jednom kuse v práci. Narazíte na něj tedy až při večerní procházce, kdy se vrací svým snovým bourákem domů. Tento chlap, který ničím zvláště nevyniká, je povoláním finančník a vydělává balík peněz, které lidé s více užitečnou profesí v životě ani nespatří. Peníze pak utrácí jeho žena, znuděná rozmazlená panička v domácnosti, která je jejich hýřením posedlá a nic jiného v podstatě ani neumí a umět ani nechce.
Stavíte se v obchodě pro víno, které vám neochotně prodá muslim, jehož bratra neprávem obviní z terorismu a v této „zemi práva“ se mu je jaksi nedostává pro jeho náboženskou příslušnost.
Omylem vrazíte do muže, který se snaží vypadat nenápadně a přitom se tváří převelice důležitě. Vynadá vám do kriplů a kráčí dál za účelem návštěvy babičky, jež v této ulici bydlí, a kterou jste vlastně potkali úplně na začátku. V zítřejších novinách si přečtete, že je to umělec, který vydělává na své anonymitě, ale nic hodnotného pravděpodobně nikdy nevytvoří.
Když se vrátíte k autu, najdete za stěračem pokutu za překročení časového limitu na parkování. Dala ji vám tam dopravní kontrolorka, uprchlice ze Zimbabwe, která je v Londýně nucena nelegálně pracovat a dostane se kvůli tomu do maléru.
Otočíte se a nevěříte svým vlastním očím. Kolem právě prosvištělo auto, které vezlo domů senegalského kluka, fotbalového génia, kterého znáte z televize nebo z Youtube a který se blýsknul jako fotbalová hvězda, ale kvůli nehodě na hřišti už nikdy nebude hrát první ligu.
Nějaká maďarská přistěhovalkyně hlídá jedné bohaté matce děti. Jeden Polák zase renovuje něčí dům. Oba dva sem přišli, aby žili lepší život, a dělají tu jen za víc peněz práci, kterou zazobaní Londýňané dělat nechtějí, což je péče o děti nebo jakákoliv práce, u které by si mohli ušpinit značkovou košili.
Tak to jsou oni, ale to je jenom malá ochutnávka. Londýnské hemžení různých národností a ras je v knize znásobeno tím, že autor tyto osoby umístil do jedné ulice a jejich osudy se ne vždy úplně šťastně proplétají. Hlavně ale nabudete dojmu, že to není pouhá fabulace. A budete mít pravdu. Některé příběhy čtenář bude znát ze zpráv. Osudy postaviček z této knihy se velmi podobají životům skutečných lidí, kteří v Londýně žijí nebo žili. Je to svého druhu výpověď o Londýně, tak jak ho známe dnes, a o problémech, které to supermoderní město má.
Lísteček „Chceme to, co máte vy“ poukazuje na brutální majetkové nerovnosti, které v Londýně panují. To, co se tu závidí, jsou drahé domy a z toho plynoucí vysoké společenské postavení lidí, kteří v nich bydlí. Je to privilegium, kterého se mnohým na světě nedostává.
„Chceme to, co máte vy“ může však po přečtení příběhů ze života obyvatel oné ulice vyznít i trochu směšně. Většina uvedených obyvatel Pepys Road prostě není šťastná, smůla se jim lepí na paty a není jim co závidět kromě peněz, které představují předražené domy, ve kterých mají tu čest bydlet. A domy v sobě ukrývají řádově podobné množství neštěstí jako domky z nejchudších čtvrtí Londýna.
Při koupi této knihy určitě nešlápnete vedle. Rozhodně stojí za přečtení. Je to jedna z těch, kterou si budete chtít přečíst i vícekrát za život, a na kterou dlouho po přečtení budete myslet. Vybízí k přemýšlení o mnohých tématech, která se v ní objevují. Obdivuhodně propracované a věrohodné jsou i popisy myšlenek, pocitů a světonázorů všech tak markantně rozdílných postav, které si autor pro knihu vybral. Lanchester je vynikající vypravěč, který se umí neuvěřitelně vcítit do různých typů lidí, včetně žen. A přestože píše o vážných věcech, není nudný.
„Za celou historii se v této ulici stalo všechno, co se vůbec stát mohlo. Mnoho, přemnoho lidí se zamilovalo a odmilovalo; dívenka dostala první polibek; stařec vydechl naposledy; právník vracející se ze zaměstnání cestou od stanice metra vzhlédl k obloze, větrem vyfoukané domodra, a náhle pocítil zbožnou útěchu a začal mít pocit, že tenhle život, to přece nemůže být všechno, není možné, aby s koncem života skončilo i vědomí; nemluvňata umírala na záškrt a lidé si v koupelně stříkali do žil heroin a mladé matky plakaly vyčerpáním a pod tíhou samoty a lidé se odsud chystali uniknout a snovali plány, jak dosáhnout významného zlomu, a vegetovali před televizí a zakládali požár v kuchyni, protože zapomněli vypnout pánev na hranolky, a padali ze žebříků a zažívali všechno, co jen může člověka v průběhu života potkat, narození a smrt a lásku a nenávist a štěstí a žal a složité pocity a jednoduché pocity a všechny odstíny emocí mezi tím.“
Lanchester, J. Chceme to, co máte vy. Nakladatelství Odeon. 2014. Str. 10
PAVLA KAMEŠOVÁ
