Když šestnáctiletý Dan Crawford přijede na letní kurz pro nadané studenty, slibuje si od něj všechno, jen ne smrtelné nebezpečí. Jeho jedinou starostí je najít si holku, která by si nemyslela, že je divný. Shodou okolností jsou ale koleje přes léto uzavřeny a tak musí vzít studenti zavděk dočasným azylem v budově bývalé psychiatrické léčebny Brookline, která má mezi místními hrůzostrašnou pověst. Jak to tak bývá, Dan si nestihne ani vybalit a už má dva nové kamarády a na krku desítky let staré tajemství, kterému je třeba přijít na kloub. Ne nadarmo se ale říká, že některá tajemství je lepší nechat spát. Ale i na to Dan nakonec přijde.
Asylum nás provede všemi scénami klasického hororu, na jaké si jen lze vzpomenout. Děsivé fotografie náhodně se objevující v zásuvkách, tajné chodby, halucinace, noční můry, mučicí nástroje, podezřelé shody okolností, tma a deštivá odpoledne. Madeleine Rouxová 
vskutku precizně vykresluje atmosféru do nejmenších strašidelných detailů a ani trochu se nebojí faktu, že by to mohlo působit poněkud kýčovitě. Navzdory všem předpokladům je Asylum tak nějak jiné.
Ačkoli je zápletka napínavá a celý příběh se vyvíjí pomalu a postupně, kniha sama o sobě jde přečíst za jedno deštivé odpoledne. Zčásti proto, že je zajímavá a dost dobře se od ní nejde odtrhnout, zčásti to už chcete mít za sebou, rozsvítit všechna světla a jít mezi lidi, protože jste si jistí, že ve vašem domě něco je. Něco, co by tam být rozhodně nemělo. Ve finále si ale každý hororofil potěšeně zavýskne nad tím, jak se pěkně pobál i bez umělých počítačových efektů a uvřískaných, krví politých amerických hereček.
Bylo to špatně, všechno špatně. Dan byl někde, kde být neměl. Musela se stát nějaká chyba. Nezasloužil si, aby tady byl. Není blázen, určitě ne. Ale proč je uvázaný na řetězu u zdi?
Jednoznačně nejsilnější zbraní celé knihy jsou překvapivě fotografie, mající za úkol vtáhnout čtenáře do situace a lehce mu přiblížit, v čem se Dan a jeho kamarádi vlastně plácají. Jestli ve filmech vyskakují strašidla zpoza rohu a diváci u televize úděsem vykřikují, tady stačí otočit stránku. Nejeden obrázek jsem si při čtení ledabyle zakrývala dlaní, jen tak, pro jistotu. Stránku jsem přečetla rychlostí světla a raději otáčela dál. Když jsem si pak vydržela nějakou fotku prohlížet déle než pár sekund, aniž by mi neběhal mráz po zádech, připadala jsem si jako hrdinka. Staré sépiové fotografie psychiatrických léčeben, pacientů bez výrazu nebo sestřiček s nevysvětlitelně rozmazanými obličeji holt nejsou pro každého.
A tak chválím hlavně geniální kombinaci čtivého nekomplikovaného psaní a dokonale frustrujících fotek. Většinou se bojím u filmů a u knížek si stěžuji na nedostatek stimulů ke kvalitnímu děsu. V Asylu se ale Rouxová skutečně vytáhla, a pokud tedy nějaká kniha aspiruje na vzor knižních hororů, já už svého favorita mám.
TEREZA CHVOJKOVÁ
