U vchodu dostanete papírový pytlík. Po té vás mladá slečna ve zkrvaveném plášti vpustí do sálu. Nacházíte pár posledních volných míst. Usednete do přeplněného hlediště vašeho oblíbeného kina. Následuje krátký úvod. Trojice téměř nahých mužů v řadě za sebou „přichází“ po kolenou ohlásit film – Lidská stonožka II. Světla zhasnou, nastane dramatická pauza. Po chvíli se ozve zvuk promítačky. Sál ozáří pruh bílého světla. Bledě ozářené tváře diváků navozují strašidelnou atmosféru. Mezitím se na plátně začínají dít věci. Muži a ženy připoutáni k sobě. Hlava jednoho je sešívačkou přichycena ústy k řitnímu otvoru předchozího. Vzájemně se krmí svými výkaly. Někteří
diváci zavírají oči, většina ani nedutá, pár těch nejzoufalejších se směje snažíc se tak přesvědčit ostatní, že s nimi to nic nedělá. A v tom se za vámi ozve tlumené říhnutí. Na chvíli zkoprníte. To, co se děje na plátně, přestává být důležité. Víc vás zajímá, jestli divák za vámi vám právě nenazvracel do kapuce u mikiny. Jste v kině Aero na Festivalu otrlého diváka.
Pavel Urík
