10 nejoriginálnějších nápadů na film všech dob

Sin City je snímek založený na komiksu DC Comics od Franka Millera, který je pravděpodobně nejslavnějším autorem DC Comics současnosti. Pod jeho perem vznikala díla jako Batman: Návrat Temného rytíře, 300: Bitva u Thermopyl nebo Batman: Rok jedna, podle něhož vznikal i film Batman začíná. Frank Miller Sin City také zčásti režíroval. O režisérské křeslo se s ním dělil Quentin Tarantino a Robert Rodriguez (Grindhouse, Od soumraku do úsvitu). Přičemž Quentin Tarantino se k spolupráci na režii dostal jen náhodou. Rodriguez kdysi Tarantinovi slíbil práva na jednu jeho píseň za dolar, aby ji mohl použít do svého filmu Kill Bill 2. Tarantino souhlasil pod podmínkou, že za stejnou cenu bude moct režírovat jednu velkou scénu ve filmu Sin City.

Film se hlavně snaží ze všech sil držet komiksového zpracování, hlavně po vizuální stránce. Ženu Franka Millera totiž přestalo bavit vybarvovat jeho komiksy, a tak Frank Miller začal používat více černé a vybarvoval pouze některé části obrazu pro zvýraznění. Stejného noirového stylu zpracování se dostalo Sin City i v jeho filmové podobě. Film je z velké části černobílý, promítají se v něm ale i velmi ostré barvy, což vytváří barevné spektrum, které jsem v žádném jiném filmu neviděl,  je rozhodně velmi neobvyklé. A o co víc – sedí do krutého a temného prostředí Sin City, jehož vykreslení se vás snaží donutit k přemýšlení o zkaženosti a nelidskosti civilizace.

Příběh Sin City má několik spletitých dějových linek. Hlavně se ale soustředí na vykreslení postav bez slitování a kousku citu v těle. Bruce Willis si zahrál roli policajta s nemocným srdcem, který přislíbil ochranu jedné striptérce (Jessica Alba). Mickey Rourke si zase vystřihnul postavu mrzutého psance s posláním pomstít smrt své jediné životní lásky. A v třetím příběhu můžete spatřit Cliva Owena jakožto Dwighta, do kterého je tajně zamilovaná Shellie (Brittany Murphy). Dwight po nocích chrání Gail (Rosario Dawson) a její lehké děvy z Old Townu před drsňákem se zálibou v násilí (Benicio Del Toro).

Tato komedie vznikala pod perem Zacha Helma, který po filmu Horší už to nebude nenapsal scénář k žádnému úspěšnému filmu. Zato režie se ujal Marc Forster, který má na kontě snímky jako drama Hledání Země Nezemě s Johnny Deppem, bondovku Quantum of Solace nebo apokalyptické sci-fi Světová válka Z. Zajímavostí na tomto filmu je, že úplně všechny postavy nesou jména významných matematiků, fyziků nebo architektů. Například hlavní postava Harolda Cricka se jmenuje po Francisi Circkovi, objeviteli hodinek.

Nejoriginálnější na filmu Horší už to nebude je jeho příběh. Ten pojednává o muži jménem Harold Crick, který neustále sleduje své hodinky, aby byl včas na svých schůzkách, utápí se v nepřeberném množství práce a kalkulacích. Nemá ani tušení, že je ve skutečnosti jen obživlá postava z knihy Karen Eiffel, která zase nemá ani páru o tom, že postava z její knihy ožila ve skutečném světě. Harold tedy slyší všechno, co o něm Karen vypráví ve své knize jako hlas ve své hlavě. Karen ale někdy nepíše jen o tom, co se zrovna v Haroldově životě děje, ale vyprávěním naznačuje, že na konci příběhu má zemřít. Harold se s touto znalostí snaží najít autorku jeho příběhu s cílem ji přesvědčit, aby ho nechala žít. Horší už to nebude je neotřelou komedií, která nabízí návod na to, jak vzít svůj život do svých rukou a učinit z něj takový, jaký ho chcete mít.

Mysteriózní sci-fi 12 Opic režíroval Terry Gilliam, který se jako režisér podepsal pod filmy jako Monty Python a Svatý grál, Král rybář nebo Brazil. Díky tomuto snímku také získal Brad Pitt svou první nominaci na Oskara, ačkoli byla „jen“ za vedlejší roli.

12 Opic je opět snímek, který vás zcela uchvátí svým originálním příběhem a vtáhne vás do vymyšleného světa, který přitom vypadá velmi reálně. Sci-fi 12 Opic hovoří o muži jménem James Cole (Bruce Willis), který většinu svého života strávil v podzemí. Ostatně jako všichni lidé na planetě Zemi v roce 2025.  To všechno kvůli tomu, že v roce 1996 byl na Zemi vypuštěn virus, který vyhladil pět miliard lidí. Tento virus byl do světa vpuštěn skupinou zvanou 12 opic. Apokalypsu přežilo jen jedno procento lidí, kteří jsou odsouzeni k nešťastnému životu pod povrchem Země. Vědci ale mají přístup ke stroji času, který ještě není perfektně doladěn, a proto se „vybírají dobrovolníci“ z řad vězňů. Jedním z těchto vězňů je James Cole, kterému jsou dány dosavadní informace o viru. Ten nemá za úkol spasit svět a odvrátit neštěstí, protože to podle teorie vědců není možné. Cole má pouze odhalit zdroj nákazy a zkoumat virus, aby se mohla vyrobit protilátka a lidstvo se mohlo vrátit zpět na povrch. Jenže vše není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. James Cole kvůli cestování časem získá vize, kvůli kterým má podezření, že vše se odehrálo jinak, než jak se svět v roce 2025 domnívá…

Film nabízí do detailu promyšlené odlišnosti Cola, žijícího v podzemí, a ostatních lidí v minulosti, kteří žijí na povrchu Země. James Cole například v jedné scéně slyší poprvé v životě hudbu a je jí naprosto unešen. Vnímá všechno na povrchu jako luxus a snaží se přimět lidi na tomto světě k tomu, aby si vážili toho, co mají. Kromě svého vlastního úkolu se soustředí i na svůj osobní – pokusit se vytěžit z dočasného pobytu na povrchu co nejvíce pro zdraví jeho duše.

Komediální drama s nádechem satiry Truman Show si vzal na starost australský režisér Peter Weir, který je slavný díky své práci na filmech Útěk ze Sibiře, Master & Commander: Odvrácená strana světa, Společnost mrtvých básníků nebo Zelená karta. Mezi jeho známější díla se ale řadí i film Truman show, který získal tři Zlaté glóby a tři nominace na Oskara. Tento snímek je jedinečný svým příběhem a hlavně koncem, který považuji za jeden z nejoriginálnějších konců všech dob. 

Snímek Truman Show se točí okolo Trumana (Jim Carrey), který si žije zcela normální život. Nebo si to alespoň myslí. Do svých třiceti let totiž nemá ani tušení, že celý jeho život je ve skutečnosit vysílán v televizní show a všechno, co se v jeho životě stalo, byl jen výplod fantazie scénáristů a kreativní práce režiséra.

Ačkoli se tento příběh může zdát bizarní, ve skutečnosti velmi vážně upozorňuje na moc, jakou média můžou mít na život člověka a do jaké míry jej mohou ovlivnit. Jak se dá rozlišit hranice mezi skutečností a mediálním obrazem?

Z dnešního pohledu se nám vizuální stránka Vesmírné Odysey může zdát nudná a nezajímavá. Přesto ale musíme přiznat zvláštnost a mysterióznost příběhu i vizuální kreativity, autora sci-fi povídek Arthura C. Clarka a režiséra a scénáristy Stanleyho Kubricka. Kubrick díky tomuto sci-fi získal jednu ze svých devíti nominací na Oskara. Nikdy se mu však nepovedlo tuto cenu vyhrát ani za režii, ani za scénář. Dokonce mu byla jednou soška „ukradena“ jistým kameramanem. Kubrick je totiž velmi přísný režisér vyžadující dokonalost a tomuto kameramanovi spolupráce s takovým perfekcionistou nebyla příjemná. Proto se taky hned ze startu natáčení naštval a Kubrickovi řekl, že když je tak chytrý, ať si to teda laskavě natočí sám. To Kubrick také udělal a film poté získal Oskara za nejlepší kameru. Nicméně kameramanovo jméno bylo to, které bylo přečteno z obálky a byl to také on, kdo převzal cenu za cizí mistrovskou práci.

Vesmírná Odysea bývá označována jako filozofická filmová opera. Operuje totiž s myšlenkami lidského bytí v několika příbězích odehrávajících se v obdobích od počátku evoluce až po dalekou budoucnost. Příběh se točí okolo tajemného monolitu, který se stává symbolem pro celou řadu věcí, mimojiné také mimozemskou existenci. Ten je lidmi objeven v roce 2001 na Měsíci a jeho objev musí zůstat před lidmi utajen. Monolit ale vyslal signál k Jupiteru, kam se vydává výprava tří vědců a geniálního superpočítače jménem HAL.

Pro tento snímek je příznačná ikonická scéna, kdy jeden vědec pronikne do monolitu a vidí nejrůznější barvy a další vize. Díky tomuto také získala Vesmírná Odysea Oskara za vizuální efekty a navždy změnila chápání sci-fi filmů.

Fontána je fantasy dramatem Darrena Aronofskeho, který toto dílo režíroval i napsal. Jeho jméno jste mohli vidět napsané v titulcích filmů Wrestler, Černá labuť nebo Requiem za sen. Při psaní scénáře pro film Fontána se Aronofsky inspiroval mayskou mytologií, podle které se každý válečník po své smrti přemění na motýly a květiny. V tomto filmu jsou ale kvůli nízkému rozpočtu jenom ty květiny. Další inspiraci mayskou mytologií můžeme vnímat v netradičním barevném zpracování. Ve filmu se promítá kontrast zlaté a bílé. Zlatá reprezentuje všechno materiální, je symbolem falešné pravdy. Zlatou barvu ve filmu můžeme vidět pokaždé, když nějaká postava odchází od dobrých hodnot. Opakem této barvy je ve filmu bílá. To je také důvod, proč Isabel (Rachel Weisz) nosí ve filmu bílé oblečení. Mezi vedlejší barvy se řadí zelená a červená, přičemž zelená symbolizuje život a červená naopak smrt.

Jak jste mohli usoudit, tento film je velmi netradiční a originální ve svých myšlenkách, obrazech a tématech, kterými se zabývá. Také je pojímá velmi netradičně z úhlu nejrůznějších málo známých mytologií. Proto je také Strom života v tomto filmu pojmem číslo jedna.

Fontána vypráví příběh muže jménem Tom, který na Zemi pomocí reinkarnace prožije tři životy. Poprvé jako rytíř ve Španělsku v 16. století, kde se rozhodne hledat Fontánu mládí – symbol věčnosti a legendární artefakt, který nese dar věčného života. Ve svém druhém životě se Tom narodí jako vědec, který se zoufale snaží najít lék na rakovinu, na kterou umírá jeho milovaná žena Isabel. A jako poutník vesmírem se Tom v 26. století snaží nalézt odpovědi na základní otázky lidského bytí, které ho svazovaly více než tisíciletí, a snaží se dosáhnout porozumění.

Francouzská komedie The Artist vzešla z mysli Michela Hazanaviciuse, který se zároveň ujal režie. The Artist si v roce 2012 odnesl celkem pět Oskarů, včetně sošky za nejlepší film nebo režii. Na tomto snímku je originální to, že je věrnou napodobeninou němých filmů, které se točily v zárodku kinematografie. A to včetně způsobu střihu, kamery, hudby a hereckých výkonů. Navíc režisér si s tímto filmem dělá co chce a dává do něj nejrůznější kreativní prvky, aby byl zajímavý. Například v jedné scéně chce znázornit, že postava ohluchne. V zvukovém filmu by toto nebyl problém, ale zkuste si to znázornit v němém filmu. Režisér tuto situaci vyřešil tak, že divák slyší všechny zvuky, ale hlavní postava je neslyší. Je to film, při kterém mám pocit, že při každém zhlédnutí si všimnu něčeho nového.

Příběh se může při prvním pohledu zdát triviální, ve skutečnosti má ale skrytou hloubku. Na počátku vidíme George Valentina (Jean Dujardin). Nejslavnějšího režiséra v Hollywoodu v roce 1927. Patří k největším hvězdám němého filmu a na každé promítání jeho nového snímku je beznadějně vyprodáno dlouho dopředu. Do práce ho vozí vlastní šofér, doma ho čeká jeho milovaná žena, v práci ho vítají plakáty s jeho vlastní tváří a na premiérách improvizuje před davy fanoušků, kteří lační po setkání s ním. George se seznamuje s mladou Peppy Miller a rozhodne se jí pomoct prosadit se ve filmovém průmyslu. Tato známost ale ohrozí jeho manželství i kariéru. Do kin se chystá vyrazit do boje proti Georgovi nový nepřítel – zvukový film. A Peppy Miller se stává hvězda zvukového filmu, kvůli které jde kariéra George Valentina velmi rychle do kytek…

Tento příběh má ale i další rovinu. Věnuje se obrovské změně charakteru a vypráví o tom, co je třeba podstoupit, aby se člověk změnil z pyšného a egoistického člověka na pokorného a vlídného gentlemana.

Mulholland Drive z roku 2001 je restart stejnojmenného televizního filmu z roku 1999, který má také na svědomí režisér a scénárista David Lynch. Pro svůj druhý pokus o ztvárnění tohoto příběhu se režisér rozhodl to pořádně rozjet v dlouhém celovečerním lesbickém filmu, který vyhrál celou řadu cen na mezinárodních festivalech a vynesl Lynchovi nominaci na Oskara i Zlatý glób. To, co je na Mulholland Drive nejvíce originální je zároveň i to, co je tomuto filmu nejčastěji vyčítáno. Jsou to nečekané zvraty a nepředpokládaný spád filmu, který nemohl čekat ani žádný jasnovidec či filmový nerd. Snímek také ostře kritizuje Hollywood ve filmu o nesplněných snech a o čistotě lidské duše. Postavu režiséra Adama Keshera můžeme také chápat jako autobiografickou paralelu s příběhem Davida Lynche.

Snímek zachycuje jeden velmi nešťastný pokus o vraždu, který odstartuje celý příběh. O půlnoci chce jeden muž zastřelit jistou ženu, ale těsně předtím vraha zabijí opilí mladíci, kteří ztratí kontrolu nad svým vozem. Muži jsou na místě mrtví a žena se potuluje po prostorách města do doby, než ji najde Betty Elms. Ta zjišťuje, že oběť ztratila paměť a rozhodne se jí pomoct najít svou minulost.

Kdo by neznal režiséra a scénáristu Christophera Nolana, díky kterému můžeme zhlédnout výkvěty současné kinematografie jako Počátek, Interstellar, Dokonalý trik nebo trilogie Temný rytíř. I on ale kdysi začínal se svým prvním celovečerním filmem. Příběh Christophera Nolana se vryl do světové kinematografie spolu s tímto dílem, které napsal na motivy stejnojmenné povídky jeho bratra Jonathana Nolana. Za scénář k tomuto filmu byl Christopher Nolan nominován na Oskara i Zlatý glóbus a je bezpochyby důvod, proč je tento film tak originální.

Memento je totiž film, který jde pozpátku, takže začíná koncem a končí začátkem. Divák se tedy nejprve dozví spoiler, jak celý film skončí, a až poté se dopracuje k tomu, jak to všechno začalo a co vlastně spustilo celý koloběh událostí. A aby toho nebylo málo, mezi scénami ještě figuruje jedna černobílá dějová linka, která se v průběhu filmu napojí na děj.

Memento vypráví příběh Leonarda, kterému někdo znásilnil a zabil jeho ženu. Vypátrat viníka ale není tak snadné. Leonard trpí vzácnou poruchou paměti, kvůli které si jeho mysl není schopna vytvářet nové vzpomínky a po určité době vždy ztratí celou svou krátkodobou paměť.

Celé vyprávění filmu pozpátku v tomto nachází své opodstatnění – divákovi je příběh prezentován tak, jak jej vnímá hlavní postava. Navíc psychologicky je film velmi přesný a věrohodný, protože taková porucha paměti skutečně existuje. Christopheru Nolanovi se podařilo dostat diváka i hrdinu na stejnou rovinu, ačkoli divák netrpí poruchou paměti. Kvůli tomuto stylu vyprávění je také Memento velmi komplikovaný film, který je téměř nemožné pochopit při prvním zhlédnutí.

Pavel Melotík