Nastala středa a my jsme zpět s naším retro okénkem. Tentokrát se zaměříme na hry, které musí znát slovy Václava Klause opravdu, ale opravdu každý. Další příděl her z dob minulých je zde. Zavolejte k počítačům své děti a dejte jim možnost nahlédnout do dob, kdy se začala tvořit herní historie.
Předchozí díl Retro her naleznete zdeScorched Earth
Tento název pravděpodobně něco řekne jen těm opravdovým fajnšmekrům. Pro nás ostatní to byly prostě a jednoduše jen „Tanky“. Už se vám hra vybavuje? Ne? Tak ještě jedna nápověda. Různorodý terén a balistické výpočty. Ano, už jsme doma! Scorched Earth je neuvěřitelně zábavná hra od autora Wendella Hickena z roku 1991. I když se nejedná hru z osmdesátek, tak její grafika je opravdu jen základní. Což ale na zábavě určitě neubírá. I tak se u hry dá zabavit na dlouhé hodiny.
Úhel 45, síla 560
Hra je založena na jednoduchém principu, kdy se hráči střídají vždy po jednom tahu. Systém je prostý. Každý z hráčů obdrží tank, jenž je zasazený do náhodně vybrané krajiny. Hru vidíme z pohledu z boku, kdy vnímáme celý prostor. Vašim úkolem není nic jednoduššího než zasáhnout soupeřův tank a tím ho sprovodit ze světa. A jak na to? Nejdříve si vyberete verzi vašeho tanku (všechno je více méně složeno z pěti až deseti pixelů a na hru nemá vaše volba vliv). A za pomoci jednoduchého výpočtu balistické dráhy střel jdete do boje. Podle svého nejlepšího uvážení si hezky nastavíte úhel děla a sílu odpalu. Samozřejmě musíte počítat i se silou větru. A buď zvolíte prokousávání se terénem za pomoci výstřelů, a nebo se budete profesionálně zastřelovat do té doby, než vychytáte ten přesný finální úder. Stačí totiž jen jedna dobře cílená rána a soupeř je poražen. Postupem času si za vítězství budete moci nakupovat různorodé zbraně od laseru až po nukleární zbraně, po kterých zezelená nebe a celý svět pozná váš hněv. Jenže nejlepší z nejlepších dokáže porazit soupeře jen tou nejjednodušší střelou. A jak jinak chutná nejlépe vítězství, než kompletní potupou soupeře?
Ale ne, počkej ještě jednu
Hra je neuvěřitelně návyková a pozorným samozřejmě neujde, že se jistě stala předlohou pro legendární Worms. Pozor jen na jedno – nehrajte ji se staršími příbuznými. Dost často se může stát, že ač vyhrajete, tak jste to právě vy, kdo odejde s brekem.
Ski or Die
Pro děti, které v té době byly nedotčené angličtinou, se název hry četl prostě a jednoduše „Skyordie“. Další ze zábavných her pro více hráču byla něčím jiným. Ski or Die v sobě totiž schovával her více. A co jiného si v těchto tropických dnech zahrát, než pořádnou bláznivou akci plnou sněhu.
Nejvíc se těší, až se v krajině věčného ledu zkoulujeme
Ve hře se nesetkáme s klasickými disciplínami, na které jsme zvyklí například z Winter Challenge nebo Winter games. Zde si budeme moci vyzkoušet koulovanou, nebezpečný downhill, U-rampu, sjezd boulí- na ničem jiném než na gumových duších a akrobatické skoky. Všechny kategorie jsou docela výzvou. Například nebezpečný sjezd z kopce (downhill) je opravdu jen pro ty nejzkušenější. Pro mě osobně byl vždycky ale nejzábavnější akrobatický skok. Když jsem poprvé dokázal skočit dvojité salto vzad, byl jsem celý bez sebe. Bratr, bratranec a dokonce i sestřenice mi pochvalně poplácávali rameno a vsadil bych se, že se minimálně jednomu z nich leskla slza v oku.
Ovládání trhá ledy
Nejnáročnější je na této hře ovládání. Každá disciplína se ovládá jinak. Napřiklad kdyby se hrála koulovaná myší, byla by to snadná záležitost inspirovaná loveckými hrami ala Duck hunt. Jenže tady ne, tady se kurzor zaměřovače pohybuje jen pomocí šipek (nebo naprosto neklasického F,T,H a V). Z čehož plyne jediné. Frustrace se naplňuje. Při každém vyhoupnutí panáčka zpoza mého iglú, který vám hodí sněhovou kouli do obličeje, máte sto chutí roztřískat klávesnici. Ne jinak tomu je i u dalších challengů. Nejlepší ale bude, když si tím vším projdete sami.
Ski or Die je bláznivá hra, ideální pro více hráčů jako všechny sportovní hry z té doby. Jedná se tedy vlastně o alternativnější verzi Olympijských her zmíněných výše. Ale na rozdíl od nich vám „Skyordie“ nabídne při hraní osmi bitové kytarové sólo. A řekněte sami – kdo tohle má?
Prehistorik 2
Prehistorik je další z opravdu kultovních her, na kterou si pravděpodobně vzpomene úplně každý. Hezká, až dětsky vizuálně ztvárněná hra z prostředí nemilosrdného pravěku, zachycuje příběh vousatého pračlověka, vydávajícího se na potravou a za hledáním ohně.
V čem je jiný?
Tak zaprvé je Prehistorik poměrně zábavný ve své jednoduchosti. Cestou jde a mlátí dinosaury, medvědy, želvy nebo dokonce i kameny. Vlastně mlátí úplně všechno. Jednotlivé úrovně jsou modelovány ve stylu klasického Maria a obtížnost není kdovíjak složitá. Hru lze dohrát cca za půl hodiny. Pokud náhodou zemřete, tak naštěstí nemusíte začínat od znova. Prehistorik má totiž téměř na každém druhém rohu „password“ na místo vašeho skonání ( asi, aby z nebohých tětí tahali peníze do automatů, protože nikdo nechce hrát pořád dokola stejnou misi. My chceme vědět co je dál!).
Jak už to tak u plošinovek bývá, prostředí se mění, aby po čase nenudilo. V tomto ohledu nezůstává Prehistorik pozadu. Poměrně variabilní svět zahrnuje prales, zasněženou zemi, jeskyně atd atd.
Boss Fight!
Nejvíce zábavné jsou asi souboje s bossy. Neznám totiž žádnou jinou hru, kdy po přelétnutí rybníku pomocí balonků přistanete doprostřed ringu s velkým tyranosaurem a vyzvete ho na zápas (Ano TEN tyranosaurus s malýma rukama). Mlátíte ho tak dlouho do prstu u nohou, že už to nevydrží a vzdá se. To všechno je znázorněné jen nechápajícím pohledem tvora přímo na hráče. Stejný postup se objevuje i u dalších bossů – opět tu máme ring, jen jiné kreatury a vy musíte najít, kam přesně ho trefit a co na ně platí.
Pro malé dítě (jako jsem byl já), které miluje svět dinosaurů a vše kolem, je Prehistorik 2 krásnou nostalgickou vzpomínkou do dětských let, kdy jste běželi za mámou s papírem v ruce a vytahovali se, jakého krásného stegosaura jste právě namalovali.
Ještě nekončíme
Ještě existuje hodně her, se kterými bychom se s vámi v naší rubrice rádi podělili. Pokud máte nějaké nápady na hry, které bychom v našem retro okénku měli zmínit, dejte nám vědět do komentářů. Protože ono si někdy
zahrát hru, kterou jste 20 let neviděli, stojí za to. Vzpomínky pak přijdou samy.
Adam Dvořák
