Nejkrutější měsíc – duben. Kanadská vesnička Three Pines se připravuje na Velikonoce. Nepřízeň počasí vyvažují plápolající krby, kouřící hrnky a čerstvě rozpečené bagety s kozím sýrem, které si obyvatelé nejraději vychutnávají pospolu. Idylu přicházejícího jara však naruší vražda. A nejkrutější ve výsledku rozhodně nebude duben…
Nejkrutější měsíc přivádí čtenáře do Three Pines už potřetí. Malebné místo nedaleko Montrealu oplývá vším, po čem touží romantické duše: příroda, malé místní podniky vedené výraznými postavičkami, klid a všeobjímající přívětivost. Možná právě kvůli přemíře idyličnosti se tu občas přihodí něco docela opačného. Pak přichází na scénu vrchní inspektor Gamache se svými kolegy ze Sûreté.
Uprostřed velikonočních tradic se obyvatelé vesnice rozhodnou uspořádat seanci. První pokus v útulném Olivierově bistru dopadne spíš úsměvně. Další pokus se tedy přesune k místu, kam se z vesnice stahovalo všechno zlé: dům Hadleyových. Ještě než překročí padlou ceduli s nápisem Na prodej, jsou všichni polomrtví strachy. Když se rozesadí do kruhu uvnitř domu a začnou vyvolávat, jeden z nich se vyděsí natolik, že skončí mrtvý docela. Dokonalá vesnička přišla o jednoho ze svých obyvatel.
Na začátku musí Gamachův tým prokázat, zda vůbec šlo o cizí zavinění. V průběhu vyšetřování vyjde najevo nejen to, že šlo o promyšlenou vraždu, ale i mnohé dílčí příběhy, které sehrály roli. Díky pospolitosti celé vesnice nestál nikdo z jejích obyvatel zcela stranou. Čí tajemství však vybujelo v zhoubný čin?
Kromě samotného vyšetřování se vyprávěním proplétá linie načatá v předchozích dílech. Arnotův případ před lety otřásl celou Sûreté. Přestože padl rozsudek a z řad policistů byli vyčleněni provinilí, dodnes případ dělil kdysi jednotnou instituci na dvě části. Po delší době relativního klidu se zlá krev začíná vařit a Gamache musí čelit veřejným útokům. A nejen on. Útoky jsou směřovány i na jeho rodinu. Kdo z jeho lidí není na jeho straně a pracuje pro nepřátele? Všemi nesnášená agentka Nicholová, snaživý Lemieux nebo zemitý Beauvoir?
„Gamache věděl, že lidi jsou jako domy. Některé světlé a veselé, jiné ponuré. Další možná vypadají dobře zvenčí, ale uvnitř jsou úděsné. A některé z těch navenek nejošklivějších budov mají uvnitř teplo a přívětivo.
Také věděl, že prvních několik místností slouží pro veřejné účely. Skutečnost mohl najít teprve tehdy, když se vydal hloub. A nakonec, nevyhnutelně, tu byl i poslední pokoj. Ten, který držíme zamčený, za závorou a za mřížemi, dokonce i před sebou samými.
Byl to pokoj, po kterém Gamache pátral při každém vyšetřování vraždy. Tam se skrývala tajemství. Tam číhaly příšery.“
Velikonoční gamachovka je v mnohém stejná jako předchozí díly. Všechny kmenové postavy se vracejí s tradičními problémy, radostmi i názory. Cynikové si vychutnají excesy a drzosti básnířky Ruth Zardové, milovníci humoru si smlsnou na slovních přestřelkách Myrny s Gabrim a romantické duše potěší malířka Clara. Nově však cíleně pracuje s hororovými prvky. Zapojuje je do typicky barvitého jazyka Pennyové. Vybrané pasáže tak působí, jako by si je půjčila z gotického románu. Jde o scény seancí, zejména pak té v domě Hadleyových. Hororové části ale ve výsledku z celku trčí přehnanou dramatičností. Naštěstí se jedná jen o několik málo stránek v první části knihy. Na konci, když děj vrcholí, autorka potřebovala podpořit gradaci a k hororovosti se částečně vrátila. Zde už ale dramatičnost slouží ději a připomíná spíše thriller. Čtenář už je natolik začtený, že se ani nestačí pozastavit nad poněkud nešikovným zvratem, který přivedl na jedno místo i postavy nesouvisející s řešenou vraždou.
Do prostředí románů Louise Penny se ráda vracím i přesto, že:
a) spadají do žánru, který nepatří mezi mé oblíbené (detektivky)
b) překypují idyličností
c) nevyhýbají se určitým žánrovým (i mezižánrovým) klišé
V Three Pines se lidé neustále scházejí a vy jako čtenář víte naprosto přesně, co budou pít a jíst, mnohdy až do nepříjemných detailů (v případě, že čtete s prázdným žaludkem). Stejně tak si můžete užít přiměřené množství francouzštiny, která je srozumitelná i pro ty, co se ji nikdy neučili. Zkrátka je to příjemné místo, kam se většina lidí chce vracet. Po Zátiší a Vražedném chladu se to nezměnilo ani po přečtení dubnového velikonočního dílu. Zatímco Pennyová usilovně pracuje na dvanácté knize, zbývá jen doufat, že si Lenka Uhlířová pospíší s překladem a sníží tak náskok.
Louise Pennyová: Nejkrutější měsíc, Knižní klub, 2015
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay
