Četli jste už knihu, která vás doslova nakopla něco zkusit, někam vyrazit nebo něco udělat? Knižní nej přinášejí několik tipů.
Ladislav Zibura – 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Nejsem fanynkou motivační literatury a stejně rozporuplný vztah mám k humorné literatuře. Cestopisy mě většinou nebaví, protože jsou o cestách někoho jiného. To není nejlepší výchozí pozice pro knihu, která čtenáře bere na pěší pouť z Česka až do Izraele. Jenže Ziburova kniha má několik trumfů, které všechny předsudky rozmetaly. Odlehčený styl přinesl kromě humoru i čtivost. Během cesty autor sugestivně popisoval různorodá setkání s „domorodci“, vše kořenil zajímavostmi z místní kultury či prostředí, takže se text nejen dobře četl, ale obohatil čtenáře i o informace, k nimž by se jinak nedostal. V neposlední řadě jde o lidské svědectví o tom, že dnešní doba možná je čím dál šílenější, ale lidé se nedělí na nás a cizince. Celou dobu mě svrběly nohy a měla jsem chuť nazout pohorky a vyrazit. Jednou to udělám!
Fanoušci seriálu Gilmorova děvčata si jistě vzpomenou na vtipnou situaci, kdy se jedna z ústředních postav nechá inspirovat knihou Cheryl Strayedové, ale na místě zjišťuje, že to není nijak originální nápad, protože na Pacific Crest Trail se chystá celá banda životem zklamaných ženských. Řada z nich je na tom na začátku podobně jako hrdinka knihy. Není žádná zkušená turistka a o cestě má spíše naivní, zidealizované představy. Prožily nějakou formu ztráty, ať už jde o smrt někoho blízkého, nebo rozpad manželství. Cesta je plná nástrah, které na Cheryl dopadají o to hůř, že vyrazila zcela nepřipravená. Fyzické strádání doplňuje pestrá paleta emocí, ale nakonec vše korunuje pocit očištění a vyrovnanosti. Právě tato závěrečná katarze láká k napodobení Cherylina útěku do přírody.
Elizabeth Gilbert – Jíst, meditovat, milovat
Velmi podobnou inspirací se stala kniha Jíst, meditovat, milovat. Po rozvodu hledá hrdinka způsob, jak žít svůj život lépe. Protože vůbec netuší, co se sebou, rozhodne se odejít z práce a vyrazit na cestu kolem světa. Doufá, že někde najde inspiraci k tomu, jakým směrem se dále vydat. Oproti Divočině, kdy tuzemským čtenářům stačí vzít krosnu a vyrazit do Krkonoš nebo do Beskyd, je inspirace románu Elizabeth Gilbertové o poznání nákladnější. Přesto zaznamenal po vydání knihy (a také po natočení filmu) turistický ruch na Bali značný impuls.
Cecelia Ahern – PS: Miluju tě
Holly má neuvěřitelné štěstí. Její manžel Gerry je mladý, vtipný, fešák a beznadějně ji miluje. Jejich manželství ale ukončí zhoubný nádor, který Gerrymu vezme život v pouhých třiceti letech. Protože ví, že Holly jeho smrt naprosto zdrtí a vyhodí ze života, sepíše pro svou vdovu řadu dopisů s netradičními úkoly. Postupně se tak Holly s milovaným mužem nejen loučí, ale objevuje znovu chuť žít a život si užívat. V čem má být právě tahle kniha inspirativní? Jistě by se dalo uvést obligátní carpe diem, važte si toho, co máte a podobné fráze. Ovšem pro mne a několik lidí v mém okolí byla nesmírně inspirativní ta část s dopisy. Proč by je měl psát jen člověk, který umírá? Do podobného dobrodružství se přece může pustit i zdravý člověk v plné síle a připravit tak někomu blízkému parádní zážitek, ať už jde o někoho z rodiny, přítele či kamarádku. Už jen plánování jednotlivých úkolů je obrovská zábava, nemluvě o tom, když společně pak úkol plníte – někam si vyjdete, něco rozluštíte nebo zkusíte něco, na co jste doposud neměli odvahu.
Pokud předchozí titul nepatřil mezi motivační knihy, pak tuhle by k nim zařadil asi jen blázen. Nicméně já ji tam řadím, protože mě zbavila univerzálních předsudků k počítačovým hrám. Berou lidem čas, nutí je závislácky civět do obrazovky a skoro náměsíčně mačkat čudlíky – to je přece děs! Příběh kluka s Aspergerovým syndromem a jeho táty, který se od rodiny odcizil a topil se v bezmoci a sebelítosti, je totiž nejen podmanivě lidský, ale ukazuje počítačovou hru (Minecraft) jak most mezi lidmi, a ne něco, co je do sebe vzdaluje. Stavění budov v kostičkovém světě znovu spojí nejen rodinu hlavního hrdiny, ale také dovede probudit chuť taky si pořídit Minecraft a něco postavit.
Z výběru je jasné, že nemám ráda prvoplánově motivační literaturu, ale dávám přednost inspiraci, která přirozeně vyvěrá z textu a netlačí čtenáři křečovitě žádné poučky.
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay
