„Jmenuji se Anežka a narodila jsem se, protože moje maminka byla tvrdohlavá a neuměla prohrávat. I když jsem si to nijak nezasloužila, osud mi daroval hodně dobrého. Za všechno zlé, co mě potkalo, si můžu sama. Vždycky jsem věděla, že mě jednoho dne minulost dostihne. A stane se to dnes, ve středu 22. května…“
Rozkládám na kolenou mapu života a vydávám se na cestu proti proudu času. Snad se mi podaří zaplnit bílá místa paměti a pod varovnými nápisy Zde jsou lvi objevím v temných propastech povah a v houštinách zkušeností sama sebe. Teď ještě najít na tuto nebezpečnou, protože zraňující a bolestnou cestu vhodného průvodce, někoho, kdo se obezřetně vyhne jejím úskalím a nástrahám a dovede mě spolehlivě až do cíle mého putování. Kdo jiný by to mohl být než moje matka. Zdánlivě chladná, samostatná Alžběta, rozhodnutá být nezávislá na lidech okolo sebe nejen materiálně, ale i citově. A přece je to táž Alžběta, která prožila vášnivou a odevzdanou lásku k Hansovi, Němci, jenž dal přednost boji za ideály Říše před oddaně milující ženou, která se před nucenou prací v Německu zachránila sňatkem s živelným Bohoušem Králem, jenž zemře zdánlivě jako oběť odboje při záletech, která se sice vdala z vypočítavosti, kvůli bytu, ale nakonec zakotví v poklidném a šťastném manželství.
A Alžběta mě vede do pohraničního městečka, k domku, kde se narodila do rodiny skláře, válečného veterána, a kde se vyučila švadlenou. Provází mě Německem, kam odešla její sestra Božena, opuštěná všemi, uvíznutá mezi znepřátelenými stranami, Češka rodem, Němka sňatkem. Teprve tady po letech vyjde najevo, že její nenápadný, pozorný a snaživý muž před ní pečlivě skrýval mnohá tajemství – od počátku byl členem NSDAP a stranická legitimace mu zajistila nejen vytoužené přátele, ale později i místo v koncentračním táboře, kde v jediném tragickém okamžiku přijde o zdravý rozum. A oporou v cizí zemi se jí stane matčina první láska – Hans. Dá mi krátce nahlédnout na život za oceánem, kde se uchytil její bratr. A pak se pomalu vracíme zpátky domů, postupně odbočujeme na křižovatkách a procházíme ulicemi a byty, potkáváme matčiny dávno zemřelé příbuzné a známé a nahlížíme do jejich domácností, nadzvedáváme pokličky, pod nimiž se v situaci padesátých let zadělávají tragédie odbojářů – naivních komunistů i pomalu kynoucí těsta osudů lidí, kteří došli k poznání, že člověk buď umí být šťastný tady a teď, nebo to prostě neumí a pak nebude šťastný nikdy a nikde jinde. Naučili se poklidně žít své životy…
„Dnes můj manžel Jakub Šimák po dvaceti letech manželství zjistí, že jeho žena udala svého prvního manžela. Dozví se, že kvůli ní ho zastřelili na chodbě, na jejíž stěně je stále znatelná skvrna v místech, kde se Ignác pokoušel tmavě zelenou barvou zakrýt stopy po krvi. Konečně dostane odpověď na otázku, jak je možné, že o něm estébáci všechno věděli. Kdo jim řekl, jaký tisk odebírá, s kým se schází, na čem pracuje…“
Skládám mapu, která už dávno není slepá.
„Žít se musí umět, ale já jsem se to nikdy nenaučila. Nešikovně klopýtám o dny a týdny a přemýšlím, jestli má cenu jít dál…“
A tady by můj příběh mohl končit…
Post scriptum: Současné knihy psané v ich formě otevírám vždy trochu opatrně, s podezřením, že jsou nástrojem manipulace a mají nás utvrdit v tom, jak je autor brilantní/břitce inteligentní/neodolatelně okouzlující x neprávem opomíjený/pro svou jinakost nepochopený/výjimečný, a proto hluboce nešťastný. Kniha Slepá mapa příjemně překvapí: nezahltí nás sebestředností nebo ufňukaným ublíženectvím, naopak věcně a bez sentimentu před námi rozkrývá osudy hrdinů i minulost naší země. Zdá se, že obliba podobných generačních románů, kterou lze v současnosti zaznamenat, odpovídá na naši potřebu najít v rychlé, roztěkané době pevné zakotvení. Pokud mezi nimi hledáte čtivě napsaný, a přitom silný příběh, pak neváhejte!
Alena Mornštajnová: Slepá mapa, Host 2013
MARIE DUFKOVÁ
Alena Mornštajnová
(nar. 1963) vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí.
