První díl knihy Válečný vůdce z pera spisovatele Carla d´Este zachytil dětství a mládí Winstona Churchilla, jeho první válečná dobrodružství i počátek politické kariéry.
Druhý díl ho uvádí na scénu 11. května 1940, kdy se stal předsedou vlády s jasným posláním: vést národ ve válce a dotáhnout ji do vítězného konce. Zdálo se, že je z nejpovolanějších, protože „…hořkými lekcemi se naučil, jak je důležité čelit světu s odvahou. Považoval se za zachránce své země, velkou postavu historie…“
I jako předseda vlády si – k velké radosti spolupracovníků – zachoval svůj zvyk pracovat v noci. Z čeho Churchila nikdo nevyléčil, byly také jeho doutníky, které bez ustání zaplňovaly vládní místnosti kouřem. Dalším problémem bylo jeho naprosté nedodržování časového plánu a chaotické pracovní návyky. A ke všemu se korpulentní Churchill začal na jednáních objevovat v jedinečném krejčovském výtvoru podle vlastního návrhu, který ze všeho nejvíc připomínal dětské dupačky.
Osudovým okamžikem v jeho uvažování o válce se stala osudová bitva u Dunkerque, která obvyklou Churchillovu bojovnost nahradila pochopením, že vyhrát válku neznamená vždy útočit a že někdy je dobrá i obrana. Čekala na něj však další kontroverzní rozhodnutí: po pádu Francie, který zřetelně signalizoval zásadní posun mocenských sil v Evropě, řešil osud francouzského loďstva, současně však upřel své zraky k obloze, k britskému letectvu, osvojil si heslo „ Mystifikovat, zmást a překvapit“ a v jeho duchu pak ve volných chvílích sám narhoval válečné stroje, které se podle svědků staly „peklem horka, hluku a dýmu“ a které jsou dnes fantastickým dokladem jeho vynalézavé mysli. Churchill přišel s nápadem otevřít několik front naráz a soustavně tak oslabovat nepřítele, ale ukázalo se, že bojovat najednou v Iráku, Sýrii, Řecku, na Krétě i v Africe přesahuje schopnosti i nejnadannějšího velitele.
Válečné neúspěchy i politická jednání Churchilla vyčerpávaly a zdravotní problémy na sebe nenechaly dlouho čekat, podporované navíc jeho životosprávou: doma pil obvykle při obědě sklenici bílého vína, šampaňské k večeři a pak ještě sklenici brandy nebo portského. Neměl rád odpolední čaje a místo toho si dával „whisky hodně ředěnou vodou“.
Churchilla lze v tomto období chápat jako vůdce na sestupu, jeho moc a vliv prudce klesaly ke dnu. Jeho schopnost mít věci pod kontrolou se snižovala a v častých názorových sporech se Spojenci se ukazovalo, že Churchill se jen ztěžka přizpůsobuje novým způsobům válčení, dokonce že je mnohdy ani nepochopil. Avšak válka, o níž si mnoho lidí v nejtěžších chvílích myslelo, že ji nelze vyhrát, byla u konce.
Churchillovy poslední roky byly provázeny nemocí. Když v roce 1965 ve věku devadesáti let zemřel, truchlil po něm celý svět. Kniha Válečný vůdce mu vzdává hold jako velikému člověku, který byl v určitém období jedním z nejvlivnějších lidí na světě vůbec a svými rozhodnutími ovlivňoval tisíce, bez nadsázky lze říci miliony lidí. Dnes již víme, že se v řadě věcí mýlil. Na porážce nacismu má obrovský podíl jeho buldočí povaha, jeho vůle vítězit, nezlomnost a schopnost nikdy nepochybovat o svých kvalitách. Autor to nijak nezastírá a vyvolává tak řadu otázek. Ale historie nemá žádné KDYBY.
Post scriptum: Hledáte čtivou, živě napsanou literaturu faktu? Chcete vědět, jak vypadal válečný vůdce v županu? … Pak neváhejte a čtěte!
Carlo d´Este: Válečný vůdce II, Mladá fronta 2013
P. P. S. „Jako růžová, baculatá sviňucha.“
MARIE DUFKOVÁ
