Kniha Historie srdce mě zaujala novým, neotřelým přístupem. Na trhu nenarazíte na podobně zaměřenou publikaci. V knihkupectví se můžete setkat s odbornými lékařskými tituly vnímajícími srdce jako pouhý orgán, nebo naopak s literaturou zabývající se duší, která by měla sídlit v jeho středu. Ať už jsem ale pátrala sebeusilovněji, nemohu potvrdit, že by existovala jiná kniha zkoumající nejen fyzickou či duševní povahu srdce, ale navíc i tu historickou, a to ze všech aspektů, jež tato oblast nabízí.
Norský spisovatel Ole Martin Høystad využívá svých hlubokých znalostí z oboru filozofie, literatury a kulturní antropologie, aby se vydal po stopě lidského chápání samotného centra života, a to od Mezopotámie až po současnost. Velice mile mě například překvapila část věnující se arabské kultuře. Navzdory tomu, co si o tomto národě myslíme, nás autor uchvátí právě svou nezaujatostí. Poskytuje hledisko odlišné od toho, co nabízejí všudypřítomná média, a podle všeho to vypadá, že má islámská víra mnohem zdravější jádro než evropské křesťanství.
Čtivou formou sledujeme, jak si člověk v průběhu času vysvětluje lásku, erotiku, jiné romantické, méně či více živočišné vášně a dokonce i rozum, jehož sídlem nebyl, podle mínění některých našich předků, vždy mozek. Při četbě nakoukneme do umění, v němž se vlastnosti „srdce doby“ projevují asi nejvíce. Autor nás, kromě jiného, nešetří velkým množstvím úryvků či fotografií vložených do středu knihy.
Přestože jsou znalosti norského profesora skutečně obdivuhodné, jeho schopnost tvůrčího psaní pokulhává. Nejhůře je na tom předmluva s úvodem, které mi připadnou doslova odfláknuté. Narážíme na zbytečně dlouhá souvětí, v nichž se čtenář velice snadno ztratí, a často užívané, rádoby sofistikované výrazy. Působí to, jako by se autor za velkými slovy snažil ukrýt odbytý text a to nemluvím o nějakých těch hrubkách, špatném skloňování či překlepech.
Pro pozornější čtenáře bude velkým trnem v oku časté opakování stejných či podobných slov. Bohužel nemluvím o něčem, co by se dalo snadno přehlédnout. Autor je totiž schopen do jedné věty nacpat více jak dva podobné výrazy:
„Jedním z nich je fakt, že evropská kultura je do velké míry ovlivněna islámsko-arabskou kulturou, ačkoli právě tyto dvě kultury bývají prezentovány jako protiklady.“
Z některých částí se mi doslova ježily vlasy na hlavě:
„… umění, filozofie a vědy, ale také ke změnám v obrazu člověka a v jeho chápání sebe sama. Tyto hluboké změny v obrazu člověka jsou především výsledkem vzniku písma a písemné kultury. Zavedení písma, které se charakterizuje jako přechod od mythus k logos (od mýtu k rozumu) představuje rozhodující a zásadní změnu v lidském chápání sebe sama. S pomocí písma je člověk lépe schopen učinit ze sebe sama objekt, předmět reflexe. Mezním aspektem této změny je, že člověk přichází na to, že reflexe a pochopení sebe sama mají zpětný vliv na to, jaký ve skutečnosti bude. V tomto procesu je zkoumána a přetvářena v souladu s principy rozumu zejména lidská psýché zatímco homérský člověk byl vydán napospas tělu a všemu, co tělo představuje.“
Zároveň je velice zvláštní, že se takovéto hrůzy téměř nečekaně objevují v jinak celkem obstojně napsaném textu. Navíc se kniha i dobře čte. Samozřejmě až na tyto autorovy podivuhodné slohové krize.
Navzdory nepřehlédnutelným nedostatkům musíme panu Høystadovi uznat myšlenku, kterou s sebou jeho Historie srdce nese. Osobně jsem došla k takovým částem, jež jsem musela v němém úžasu přečíst několikrát:
„Možná by srdce mohlo postavit most mezi kulturami, které mají jinak problémy si porozumět? Možná je to tak, že existuje jazyk srdce společný všem lidem ve všech kulturách, jazyk, jímž si lidé bezprostředně rozumí bez ohledu na jazykové bariéry, náboženské protiklady a kulturní rozdíly.“
Nebo jiná:
„Ale právě proto, že mezi různými kulturami mohou být zásadní rozdíly, je o to důležitější jim porozumět – nejen proto, abychom porozuměli ‚těm druhým‘, ale abychom porozuměli sami sobě.“
Bezesporu má autor hlavu a srdce na správném místě, ovšem než se pustí do další knihy, rozhodně bych ho poslala na kurz tvůrčího psaní. Je zajímavé, že ho na tyto, někdy až do očí bijící, nedokonalosti nikdo neupozornil.
Jelikož nedokážu odhadnout, do jaké míry může být pro kterého čtenáře obsah snesitelný, doporučila bych každému potenciálnímu zájemci, aby navštívil knihkupectví a publikaci si před koupí důkladně prolistoval. I když je námět poutavý a znalosti norského profesora rozsáhlé, mohla by být pro leckterého milovníka historie chybovost textu nepřekonatelnou překážkou.
JARMILA STRÁNÍKOVÁ
Ole Martin Høystad pochází z Norska, kde působí jako uznávaný profesor na Vysoké škole v Telemarku. Mezi jeho největší úspěchy patří nejen vydání jeho první knihy Historie srdce, ale vystavění a rozšíření kulturních studií v Norsku vůbec. Kromě jiného je autorem mnoha odborných publikací, jež bourají hranice tradičních vědomostí a rozšiřují obzory lidského chápání.
