Je stáří nemoc, nebo není? Chtěli byste se dožít 400 let? Jaké etické problémy přináší vývoj nových technologií? Co s tím vším má společného umění storytellingu? To je jen namátkou výběr otázek, které zvídavému čtenáři podsouvá kniha rozhovorů s experty z nejrůznějších oblastí, jejichž interdisciplinarita se střetává v tématu prodlužování lidského života a obecněji budoucnosti člověka v kontextu informačně-technologické evoluce. Autoři publikace Tobias Hülswitt a Roman Brinzanik hned v úvodu přiznávají, že jejich cílem není přinést definitivní odpovědi, ale vyvolávat potřebné otázky.
„Aha efekt“
Knihu Budeme žít věčně? otevírá interwiev Tobiase Hülswitta s vynálezcem a futurologem Rayem Kurzweilem. Kurzweilovy vize mnoho lidí dráždí, a proto právě ony nejlépe připravují prostor pro další úvahy o budoucnosti lidské existence. Kurzweil je vnímán jako vizionář umělé inteligence, je nositelem mnoha čestných doktorátů, založil několik firem a publikuje knihy zabývající se například právě výzkumem budoucnosti či zdravím. V rozhovoru říká: „Za několik týdnů mi bude šedesát a hodnoty mého biologického stáří ukazují čtyřicet let.“ T. Hülswitt na to reaguje konstatováním: „A denně užíváte 250 pilulek potravinových doplňků.“ To ale jen tak na okraj… Teorie R. Kurzweila předpovídají pro rok 2045 tzv. singularitu – okamžik, kdy umělá inteligence překoná lidskou ve všech směrech, od této chvíle se bude člověk ještě výrazněji propojovat s inteligentními technologiemi a teoreticky už nebude muset zemřít…
Od této vize jako by se táhla červená nit napříč následujícími rozhovory. Hned druhý zpovídaný, buněčný biolog Peter Gruss, říká: „Člověk musí mít proti provokativním tezím pana Kurzweila určité výhrady… […] Řekl bych, že tady sklouzla věda ke science-fiction. Méně kritický jsem k jeho snahám vytušit blízkou budoucnost na poli takzvané konvergentní technologie: v bio-, nano-, info- a neurooborech.“ A zejména o nich bude ještě řeč.
První třetina rozhovorů je pro laika celkem náročná a vyžaduje velmi soustředěné čtení, což je však vynahrazeno zejména v druhé části publikace. Tady se dostavuje jakýsi „aha efekt“, kdy je čtenář rád, že se prokousal problematikou výzkumu kmenových buněk, aby mohl začít spolu s etikem Bertem Gordijnem spekulovat nad etickými otázkami, které se k podobným výzkumům neoddělitelně vážou. S osobou Raye Kurzweila se setkáme ještě několikrát, například v rozhovoru s Lucem Steelsem, vědcem v oboru umělé inteligence, který mimo jiné odpovídal také na otázky týkající se v úvodu zmíněného storytellingu – narativního umění. I přes vysokou odbornost se vědci umějí na některé věci podívat s nadhledem:
Hülswit: „Mohl byste, pokud bychom vycházeli z Vašeho výzkumu původu jazyka, spekulovat o vzniku narace?“
Steels: To by se muselo zkusit – posadím si pár robotů kolem ohně! 🙂
Vše souvisí se vším
Čím dále se ve čtení dostáváte, tím více cítíte onu provázanost témat a zkušenějšímu zájemci o předkládané problémy nabíhají i další konotace. Druhý autor Roman Brinzanik se například táže chemika Jeana-Marie Lehna: „Myslíte si, že by lidé mohli optimalizovat a rozšířit své tělo, prodloužit očekávanou délku života, implementovat nové smysly?
„Jsem o tom přesvědčený. Proč bychom nemohli mít oči na temeni hlavy?“ zní odpověď.
O extenzi lidského těla již uvažoval a psal kanadský filozof, spisovatel, literární kritik a mediální teoretik Marshall McLuhan (1911–1980). V jeho pojetí je například extenzí lidských končetin kolo (McLuhan, H., M. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991). Informační věda či teorie nových médií jsou jen dalšími styčnými obory, které mají k tématu co říci.
Velkým tématem je pro zpovídané osoby také mozek. Jeho přesné fungování zůstává přes všechny výzkumy stále zastřeno tajemstvím, což je jedna z bariér na cestě k umělé inteligenci. Odhalení mechanismů učení se je neustupující výzvou pro různé vědecké obory. Více z teorie informace, komunikace a další podobné náměty by knize také slušely.
Transhumanismus, enhancement a smysl života
Poslední třetina knihy nabírá rychlý spád. Zde své myšlenky a názory vyjadřuje například demograf, filozof, jezuitský kněz a spisovatel. Rozhovory spějí k uzavření jakéhosi kruhu. Otázky jdou na dřeň a někdy jsou zajímavější než samotné odpovědi. Perspektivou humanitních věd, umění a náboženství nahlížíme na témata život-smrt, inteligence a propojení přírody s technikou, aniž bychom si uvědomili, že se blížíme k poslední stránce. Nemůžeme se na ní setkat s nikým jiným než s Rayem Kurzweilem. Poslední otázka položená spisovateli Hansi-Ulrichu Treichelovi se zaobírá Kurzweilovou teorií tří mostů k nesmrtelnosti. Cyklus knihy je završen. Tedy ještě okamžik… Autoři každému ze zpovídaných pokládali otázku, zda by se chtěli dožít 400 let.
„Jasně. Ale zemřít můžu vždycky, ne?“ odpovídá spisovatel.
Titul Budeme žít věčně? vyšel v edici TEMA nakladatelství Kniha Zlín. To na svých stránkách uvádí, že vybírá pro český trh knihy autorů, kteří jsou ve světě tzv. non-fiction současnou špičkou a zaobírají se otázkami, jež si klade v této době téměř každý moderní člověk. I přes vysoce vědecké a poměrně úzké zaměření píší autoři srozumitelně a poutavě, a jejich knihy oslovují široký okruh přemýšlivých a inteligentních čtenářů…
Rozhovory o budoucnosti člověka a technologií stojí na pomezí popularizačních snah, možná hranici lehce překračují. Rozhodně to není čtení na jeden dva dny, ale spíše na dlouhé zimní večery, kdy budete mít chuť přemýšlet a ptát se po smyslu našeho bytí.
Roman Brinzanik (1969) se narodil v Československu, studoval fyziku a filozofii a je vědcem Institutu Maxe Plancka v Berlíně (obor systémová biologie).
Tobias Hülswitt (1973) je německý spisovatel, působil jako docent na berlínské univerzitě umění či jako profesor v literárním institutu v Lipsku.
LENKA ŠIMKOVÁ
