John Carter: Mezi dvěma světy je adaptací klasického sci-fi románu Edgara Rice Burroughse. Předlohu jsem nečetla, ale z filmu je jasné, že kniha musela lákat ke zpracování nejednoho filmaře, než bylo technicky možné ji zfilmovat. Adaptace je dramatická, dobrodružná, mysteriózní i romantická.
V úvodu sledujeme mladého Carterova synovce, který se za strýcem po dlouhé době vrací, aby našel pouze jeho prázdné sídlo se služebnictvem a právníkem, hrobku, která se zamyká zevnitř, a závěť. Synovec je zmatený stejně jako divák. John Carter (Taylor Kitsch) zemřel náhle a v celkem mladém věku a synovec se z jeho deníku postupně dozvídá, co všechno náhlé smrti předcházelo. Sledujeme otrhaného mladého muže, který v americké prérii hledá zlato, místo aby bojoval za svou zem v občanské válce. Není typickým dezertérem, rozhodně není zbabělý. Jen zkrátka už nemá proč bojovat, protože válka mu vzala ženu a dítě. Proč se tak moc honí za zlatem, není zcela jasné, ale následující události se seběhnou tak náhle, že původní záměry už jsou nedůležité. Carter se v jedné jeskyni setká s podivným mužem v hábitu, zastřelí ho a pomocí jakéhosi medailonku se přenese na neznámé místo – poušť, na které neplatí běžné zákony gravitace. Carter zjišťuje, že může skákat desítky metrů vysoko, ale dřív, než svou schopnost zcela docení, je zajat podivnými inteligentními tvorby se čtyřma rukama, zelenou kůží a kly trčícímu z hlavy. Pokaždé je doslova hozen do nějakého nepochopitelného dobrodružství, a divák s ním. Nakonec se aktivně připlete do války, která hýbe celou planetou Marsem neboli Barsoomem. Při bitce létajících lodí zachrání “rudou” lidskou princeznu Dejah Thoris (Lynn Collins), se kterou začne okamžitě flirtovat. Zjišťuje, že Dejah se má vdát za nepřítele s ničivou zbraní, kterou mu věnoval právě takový muž v hábitu, jakého Carter potkal v jeskyni. Ten patří mezi rasu považovanou za božstvo, která se snaží válkou mezi smrtelníky zničit populaci planety. Sňatek princezny s náčelníkem nepřátelského města je tedy jenom zástěrkou pro obrovský masakr. Carter přemlouvá čtyřruké bojovníky, aby se zapojili do války a pomohli mu celý ďábelský plán zvrátit.
Na několika místech jsem se ztrácela. Ne, že by byl příběh tak složitý, ale nebylo mi jasné, kam se dialogy ubírají a jaký to celé snažení má vlastně smysl. Princezna utíká před ženichem, který by zachránil její svět, přestože by pro svůj svět dle svých slov udělala cokoliv. Utíká před ním do hlavního města, kde na ní ovšem celý svatební průvod čeká. Přitom předstírá, že je vede k bráně posvátné řeky, jejíž přítomnost však posléze popře. Carter ale k řece, která skutečně existuje, nakonec snadno trefí, aby tam našel obrovský mechanický prostor se zprávou o meziplanetárním cestování. Ale nic jim to neřekne, a tak zase odejdou.
Potom se Carter a Dejah stihnou dát dohromady, naštvat postupně všechny rasy na planetě a spoustu toho zničit. Nekonečné dialogy princezny s Carterem do sebe mají absorbovat popis celého vesmíru, který diváci, kteří nečetli knihu, neznají. Méně by ale bylo více.
Film je dostatečně dobře technicky a obrazově udělaný, aby prostředí mluvilo samo za sebe. Jako by se tvůrci nedokázali rozhodnout, jestli film má být určen dětem, kteří potřebují polopatické vysvětlení příběhu, nebo spíš starším divákům, kteří dokážou děj pochopit rychleji a stojí hlavně o akční nářez. A tak sledujeme obojí, a obojí ve velkém. Proto je film tak dlouhý – musí slovo po slově odvyprávět sáhodlouhý knižní příběh a ještě navíc ohromit celoplanetární válkou. Víc než zdlouhavé debatování princezny s otcem a Carterem, nebo rádoby drsné rozpravy záporáků, by mě ale zajímaly základní informace. Například proč Carter může téměř létat po povrchu Marsu a jak je to s dvojitou přítomností těla a duše na dvou planetách?
Na jednu stranu sice máme většinu děje jasně a zřetelně popsanou do každého detailu, ale základní pravidla vesmíru tvůrci jaksi opomněli. To, že je na Marsu normální atmosféra a žijou tam tři naprosto odlišné rasy, z nichž dvě jsou vzezřením totožní s lidmi, si zaslouží lepší uvedení, než jen “lidé se mýlili, na Marsu je život, a vlastně se to ani nejmenuje Mars.” Skutečnost, že se příběh odehrává na dvou sousedních planetách, slouží jen jako prostor pro hluboce dojemný milostný příběh a použití počítačových triků.
Schéma je však naprosto stejné, jako v jiných osudových sci-fi filmech. Inteligentní rasa, která si hraje na bohy, objíždí jednu planetu za druhou a sleduje, jak obyvatelé s jejich pomocí svoji planetu zničí. Na planetě však ještě žijí rasy, které se osudu vzepřou a pod vedením někoho “zvenčí” se mobilizují, aby svůj svět zachránili. Viděli jsme to už stokrát, a proto je lepší o ničem nepřemýšlet. To ale jde dost těžko, když jsme nuceni dlouhé minuty sledovat hezoučké tváře hrdinů zkřivené bolestí, jak smrtelně vážně debatují o svém světě, smyslu života a cti. Kdyby se celý příběh odlehčil, zůstala by příjemně vzrušující atmosféra a skvěle udělaná akce. Velký problém spočívá i v tom, že hlavní hrdina je tam jaksi navíc. Není příliš charismatický, ani nějak zvlášť hezký. Vlastně není ani chytrý, ve srovnání například s “kolegou” Sherlockem Holmesem. Je jen dobrým skokanem, který se popere s každým, koho potká, čímž si získá obdiv všech ras i srdce princezny. Nebojí se dělat to, co ostatní nedělají (létat na létajících strojích, jít do chrámu) a klidně se i pohádá s nadřazenou rasou, protože je mu jasné, že to jsou podvodníci. A potom se sám vrhne proti celé armádě a ožení se s princeznou. Proč to ale celé dělá?
Zdálo-li se vám, že Avatar je hloupá pohádka, Carter se vám navíc bude zdát naprosto nesmyslný, protože motivace hlavního hrdiny jsou dost pochybné. Hlavní hrdina je válečný dezertér a rváč, který chce po smrti ženy a dcery jen najít zlato. Při jeho hledání se dostane na Mars, a je zaděláno na dobrodružství. Dostane se na rudou planetu zrovna v té chvíli, kdy je potřeba zastat se princezny, aby se nemusela vdávat, protože všichni včetně jejího otce jsou proti ní a řítí se dobrovolně do záhuby.
V knize to nejspíš fungovalo dobře, možná proto, že byl větší prostor dán Carterově minulosti a jeho životu na Zemi. Ve filmu však bylo třeba ukázat co nejvíc akce, a tak je neakčním scénám věnováno příliš málo času. Carter by přitom mohl být dost vtipným a originálním hrdinou. Vzhledem k tomu, že se po většinu filmu pere nebo s někým hádá, je však jen otravným pozemšťanem, který se připletl do války na cizí planetě. To, že mu všichni zobají z ruky, jsem nevěřila ani jemu, ani ostatním. Představitel hlavního hrdiny se sice snaží být hodně drsný a zarputilý, ale nejvíc ze všeho je otrhaný buran. Kromě princezny Dejah mě příliš nezaujaly ani ostatní postavy, za což viním režiséra, protože obsazení je celkem obstojné.
John Carter: Mezi dvěma světy je skvěle udělaný dobrodružný film, jehož námět by si však zasloužil inteligentnější a vyváženější scenáristické zpracování. Rozhodně se u něho nebudete nudit a místy z něj uniká velké množství pozitivní energie. Právě proto by si zasloužil mnohem lépe vybraného hlavního hrdinu. Jediné, co si z filmu už po pár dnech dokážu vybavit, je sexy princezna a ohromující výprava. A to je u filmu s názvem John Carter docela škoda.
John Carter: Mezi dvěma světy
John Carter
USA, 2012, 137 minut
Režie: Andrew Stanton
Hrají: Taylor Kitsch, Mark Strong, Willem Dafoe, Lynn Collins, Samantha Morton, Dominic West, Polly Walker, James Purefoy, Thomas Haden Church, Daryl Sabara, Bryan Cranston, Guy C.A., Ciarán Hinds, Don Stark, Arkie Reece
