Hasta la vista řeknou hlavní hrdinové ve stejnojmenné belgické tragikomedii svému mládí, rodičům, „nudným životům“, vydají se z Belgie přes Francii do Španělska, a aby stvrdili svoji dospělost, zbývá udělat ještě jedno!
Tři nerozlučné kamarády spojují milující rodiče, kteří se o ně starají ve dne v noci, umění rozpoznat dobré víno od toho „pro Pražáky“ a také skutečnost, že nikdo z nich ještě neměl holku. A právě to je trápí ze všeho nejvíc. Že by belgická verze pubertálních horrorů o ztrátě panictví? Není třeba se obávat. Důvod, proč nepoznali umění lásky, není v tom, že by se chovali jak totální idioti a prasata, ale každý z nich trpí nějakým postižením, což je předurčilo pro život tak trochu mimo zaběhnutá pravidla a právě to z nich dělá tak dobré přátele. I mezi nimi to občas zaskřípe, ale umění dělat si legraci sám ze sebe, nebrat se tak úplně vážně, je to nejpevnější pouto, co je spojuje.
Philip je paraplegik, dokáže hýbat pouze jednou rukou, kterou ovládá svůj elektrický vozíček. Lars trpí nevyléčitelnou nemocí, díky které je upoután na invalidní vozík. Z kluků má největší šanci na úspěch u žen, ale časté záchvaty doprovázené zvracením ho přepadají v těch nejméně vhodných situacích. Naopak nejmenší naději má Jozef. Je ze všech nejstarší a žije jen s matkou. Už to samo o sobě by byl dostatečně velký hendikep, ale Jozef je navíc slepý. Na očích nosí skutečně dna od půllitrů a bez bílé hůlky je jak nahý. A tak všichni dojdou k jedinému řešení. Placený sex. Kdesi ve španělsku je veřejný dům specializující se na klienty s postižením. Samozřejmě, že nemůžete rodičům něco takového přiznat, a tak se na scéně objevuje čtvrtá hlavní postava, Claude. Obrovitá asistentka vlastnící speciálně upravený transportér, kterým má hochy, podle oficiální verze pro rodiče, provést přes slavné vinice Francie až do Španělska. Road movie jak má být může začít.
Společná cesta kamarádů za ztrátou panictví je film o přátelství, obětování se, sobeckosti, naději, o touze, o lásce, ale hlavně o životě bez starostí, dovolené strávené se sklenkou koktejlu u bazénu s kamarády společně snící o dosažení milostného objetí. Jenže život není jenom zábava a ani na to tvůrci nezapomínají, přesto je Hasta la vista vysloveně pozitivní film. Postižení zde nejsou líčeni jako tragické postavy bez naděje, kterým okolí nerozumí, ale přesně naopak. Philip, Lars i Jozef dokáží využít svého postižení ve svůj prospěch, někdy až moc a dokáží tak být pěkně protivní. Plně si uvědomují svá omezení, ale nepřipouští si je. Divák tak není citově vydírán a společně s nimi si jak sklenku dobrého vína vychutnává každý okamžik, protože život je opravdu příliš krátký. A někdy ještě kratší. Ale i to je jeho součást.
Film se nesnaží být za každou cenu originální a příběh působí dost banálně. Proč je tedy tak dobrý, že vyhrál diváckou cenu na filmovém festivalu nejen v Montrealu, ale následně i v Karlových Varech? Předně je to nádherný černý humor. Možnost se zasmát v situacích, které vycházejí z omezení a postižení hlavních postav. Člověk by se spíše styděl v takových chvílích smát, ale když se tomu smějí sami protagonisté i my se můžeme uvolnit. Nakonec, každý máme nějaký hendikep a záleží jen na tom, jak moc si ho uvědomujeme a připouštíme. Například ošetřovatelka Claude, která je zdravá, má postižení ve své váze a mamutí figuře, díky které je častým terčem posměchu ostatních postav, pro které je její „postižení“ téměř větší překážkou než to jejich. Ona sama si své postižení nepřipouští, ale ví o něm a dokonce ho dokáže místy využít ku prospěchu nejen svému. Dále to jsou herecké výkony. Ani se nechce věřit, že představitelé hlavních rolí jsou zdraví a nebýt ke konci filmu snové scény, ve které kráčejí vedle sebe, nejspíš bych tomu ani neuvěřil. „Nejlehčí“ to asi měl představitel slepého Jozefa, jehož postava má na sobě brýle s tolika dioptriemi, že herec skutečně neviděl, jak přiznal režisér Geoffrey Enthoven po uvedení filmu v Karlových Varech. A v neposlední řadě skutečnost, že film je volně inspirován skutečnou událostí, dává filmu další rozměr.
V roce 2007 natočila společnost BBC dokument s názvem Na jednu noc, jehož protagonistou byl Asta Philpot, Američan žijící ve Velké Británii, též upoután na invalidní vozík. Právě on, při cestování po Španělsku objevil zařízení nabízející placený sex pro postižené. Tam přišel o panictví a s touto zkušeností se chtěl podělit s dalšími lidmi, kteří kvůli svému postižení mají k této aktivitě mnohem složitější cestu. Asta Philpot otevřel ve Velké Británii diskuzi o legalizaci prostituce jako prostředku sexuální zkušenosti pro postižené lidi.
Hastal la vista se snaží nenásilným způsobem divákovi naznačit, že to co je samozřejmé pro nás, nemusí být snadné pro druhé, že nikdo není dokonalý, přesto jsme každý svým způsobem jedinečný. Takhle alespoň film působil na mě, a i když mi lehce z filmu kazí dojem fakt, že jsem se neubránil srovnávání s německým filmem Klepání na nebeskou bránu, ohodnocení diváckou cenou bylo podle mě na místě.
Hasta la Vista!
Belgie, 2011, 115 minut
Režie: Geoffrey Enthoven
Hrají: Robrecht Vanden Thoren, Gilles De Schrijver, Tom Audenaert, Johan Heldenbergh, Kimke Desart
Pavel Urík
