Magický příběh dvou bájných bytostí, píše se na přebalu knihy. A je fakt, že bájné jsou obě hlavní postavy až až. Šava je golema, které cestou do New Yorku zemřel pán. Ahmad je džin, omylem vypuštěn v New Yorku z lahve. Ani jeden z nich netuší, co se sebou, co s ostatními lidmi a co s tím vším v New Yorku. Jediné, co vědí, je, že jsou jiní a nikdo se to nesmí dozvědět.
Helene Weckerová vložila do své románové prvotiny všechno. A když říkám všechno, myslím tím absolutně všechno, co ji za posledních dvacet let napadlo. Neumím si totiž jinak vysvětlit, proč je v jedné knize materiál minimálně na dalších pět knih. Bohužel, čím jasnější je snaha neparodovat příběhy o Golemovi nebo pohádky Tisíce a jedné noci, tím víc se to oné parodii podobá.
Na první pohled by snad ani nemuselo přílišné autorčino zapálení být na obtíž. Navzdory starým zvyklostem, v její knize je golema ženou. Je to nové, jiné, osvěžující. A protože v každé pohádce sedí džin v lahvi a jen občas vyleze a splní přání, v téhle knize si běhá po Manhattanu, svádí mladé aristokratky a pracuje v dílně. Nové, jiné, osvěžující… by to bylo, kdyby Weckerová ubrala plyn a spokojila se jen se dvěma kouzelnými příběhy. Skoro se mi chce přespříliš rozjetou Helene chytit za ruku a pohladit po hlavě se slovy: „Helene, klídek holka, uber, napíšeš další knížku, tuhle už proboha nech být!“
Zkusil to ještě jednou: „Vy nejste člověk. Jste z hlíny.“ Konečně promluvila. „A vy zase z ohně,“ řekla. Její slova ho zasáhla přímo do prsou a v patách za nimi kráčel hluboký strach.
Chudák autorka pak budí trochu dojem, jako by předem počítala s tím, že už jí další knihu ani nevydají, a proto raději veškeré své náměty, nápady a motivy nacpala do první knížky. Všechny. I ty, které jí poradila sousedka. A tak i když je celý příběh docela milý a chytlavý, člověk si v něm musí pořád v duchu opakovat všechny dějové linky a postavy, aby mu něco náhodou neuniklo. Na konci knihy ale zjistíme, že polovina z nich nehraje v rozuzlení žádnou roli, a kdybychom některé kapitoly přeskočili, vůbec nic by se nestalo. Samotné velké finále pak rozhodně není tak velké jako úsilí, které musíme vynaložit k tomu, abychom se ke konci vůbec dočetli. A to už není ani milé, ani chytlavé.
Abych byla fér, Weckerová rozhodně není špatná spisovatelka. Vlastně by za hlubší zpracování stála většina osudů a postav, které do Golemy a džina násilím vpravila. Zakletý slepý zmrzlinář Sáleh, zvrácený tvůrce golemy Schaalman, nebo džinova mladičká milenka Sophie. Ti všichni by si zasloužili vlastních pět set stran. Tady se sotva mihnou, několika svými gesty a větami jen roztrhnou jinak pěkně celistvý příběh na kusy a místo smysluplné role zaujímají v knize jen pozici jakýchsi výplní stránek. Ale kdo ví, možná nás Helene všechny mile překvapí a už za pár měsíců nás pokračováním Golemy a dDžina vyvede z omylu.
Největší mínus Golemy a Džina v New Yorku je tedy rozhodně zoufalá převaha kvantity nad kvalitou. Někdo by mohl Weckerové taktně naznačit, že jaksi už nežijeme v době, kdy každý román musel mít minimálně tisíc stran. Její kniha má stran pět set a s ledovým klidem bych ji zkrátila na polovinu. Neskutečným způsobem by jí to přidalo na kvalitě, zvýraznilo hlavní dějové linky a autorce by zůstal dostatek materiálu na druhý a třetí díl.
Magický příběh dvou bájných bytostí, píšou na přebalu. Inu, kéž by!
TEREZA CHVOJKOVÁ
