Hlavní tématickou kategorií v pořadí již 16. ročníku festivalu dokumentárních filmů Jeden svét se letos stala kategorie s názvem “Práce dělá člověka…”, která zachycovala fenomén, který možná není tak akutní jako boj za lidská práva či demokracii, nicméně se bezprostředně dotýká každého z nás bez ohledu na věk, místo narození či sociální postavení. Kromě této kategorie festival představil více než 100 snímků v dalších deseti kategoriích. Divák si tak mohl vybírat z široké palety filmů a v ideálním případě stihnout i 4 filmy denně v celkem 10 pražských kinech, přičemž již tradičním místem konání bylo i letos Kino Světozor.
Můj letos první zhlédnutý dokument v rámci Jednoho světa nesl název Míčky a melouny a zachycoval osud maďarské vesnice Besence, jíž se díky evropským dotacím podařilo získat dotaci na výstavbu tenisového kurtu a následně i na pěstování melounů. Na první pohled by se mohlo zdát, že film bude pojednávat o nesystémovosti užívání evropských peněz (tenisový kurt překvapivě nijak pozitivně neovlivnil 98% nezaměstnanost), avšak dokument Krystofa Kovacse naštěstí pojednává úplně o něčem jiném. Jak napovídá i anglický název filmu (Men with balls) příběh se točí především kolem starosty Ignáce, jenž se s obrovskou houževnatostí i naivitou snaží probudit svou vesnici k životu. Bohužel jako jediný. Ve vesnici, kde již celá jedna generace neměla šanci vytvořit si základní pracovní návyky, veškerá Ignácova snaha připomíná Don Quijotovský boj s větrnými mlýny. Pomyslného Sancho Panzu zde představuje tenisový trenér se sklony k alkoholismu, který dotváří atmosféru začarovaného kruhu sociálních dávek a tenisových tréniků. Kovács během dokumentu často sklouzává k ironickému humoru a až absurdním zobrazením, vybarvující obyvatele vesnice ve stylu “Hoří, má panenko”, avšak v kontextu (ne)naléhavosti situace tyto momenty nejsou rušivé. Dokument sice zobrazuje zdánlivou bezvýchodnost situace, avšak jakoukoliv ambici tohoto tématu převyšuje lidský příběh novodobého maďarského Don Quijota.
Téma vlivu sociálních médií na člověka táhne, je atraktivní, je sexy. Toto ambiciózní téma se rozhodla zpracovat i britská dokumentaristka Beeban Kidron, jež ve svém filmu Skutečnější než realita mluví dokonce o “generaci lapené ve virtuální pasti”. Nutno hned na začátku říct, že Kidron ambice komplexního zachycení problematiky rozhodně nenaplnila. Již začátek dokumentu kdy dokumentaristka vysvětluje motivy vzniku dokumentu, naznačuje esenciální problém, který se line po jeho celý zbytek – zaujatost. Režisérka se staví do role morálního soudce a na pozadí 5 příběhů založených na konstruktu příčina-důsledek, podrobuje nová média neoluddistickému odsouzení. Sledování porna = neschopnost sociálního kontaktu; on-line šikana = sebevražda; závislost na sociálních sítích = znásilnění; počítačové hry = opuštění školy a nulová perspektiva atd. atd. Plytkost dokumentu bohužel nezachraňují ani přizvaní hosté (např. Clay Shirky, či Julien Assange), jejichž často trefné poznámky nejsou vhodně zasazeny do kontextu. Relativně nejzajímavěší linií se tak stává paradoxně techničtěji pojatá pasáž o neuchopitelnosti a monstróznosti internetové kabeláže, jež přiřazuje virtuálnímu světu fyzickou podobu.
Naopak příjemným překvapením festivalu se pro mě stal francouzský dokument Pan a Paní Changovi. Dvojice Fany Tondre a Olivier Jobard v něm zachycuje příběh dvou čínských imigrantů, kteří se na přelomu tisíciletí přesunuli do Francie s vidinou zářnějším zítřkům. Čistě ekonomickou optikou lze čínský manželský pár označit za smolaře, jelikož se pro přesun rozhodl zrovna ve chvíli, kdy se jejich rodná země odrážela k nebývalému ekonomickému růstu, zatímco Evropa přistupovala k radikálním řešením své dluhové situace. Tento nelehký úděl, kdy si svou krejčovskou prací vydělají akorát na živobytí, zatímco od svých příbuzných dostávají zprávy o čínském blahobytu, snáší hlavní hrdinové dokumentu s typickou pokorou. Na pozadí neustále neúspěšných pokusů o získání plnohodnotného postavení ve francouzské společnosti se odehrává citlivá lovestory mezi panem a paní Changovými, jelikož vzájemná sounáležitost je právě tím jediným o co se v cizím prostředí mohou opřít. Dle očekávání se na konci relativně krátkého dokumentu (52 min.) vracejí hlavní hrdinové zpět do své vlasti, avšak jejich následující osud již dokument nezachycuje. I tak se jedná o vkusný a věcný dokument, jehož autoři se nasnaží exhibovat, ale zachycují život migrantů takový jaký je.
Formálně velice odlišným dokumentem se prezentoval švýcarský režisér Jean-Stéphane Bron, který ve svém dokumentu Já, Blocher koketuje s až artovými záběry. Dokument zachycuje finální etapu politického života nejkontroverznější postavy populistické strany SVP Christopha Blochera a uvádí jeho život do souvislostí s jeho (nejen) politickou minulostí. Bron Blochera neodsuzuje ani nehumanizuje, ale skrze neustálé kladení nezotpovězených otázek prostřednictvím overvoiců, nechává toto rozhodnutí na divákovi. Neznalost švýcarské politické reality nemusí být v případě tohoto dokumentu tolik omezujícím faktorem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Svého populistického Blochera, hrajícího na národoveckou strunu, má totiž káždá evropská demokracie. Divák se tak může zabývat studiem motivů hlavního hrdiny a reálné politické bitvy o počet křesel odsunout do pozadí. Mnohem víc než na otázku, zda se např. v případě zákazu mešit jedná u Blochera o čistý populistický kalkul nebo vnitřní přesvědčení, dokument odpovídá na otázku jak těžké je smiřovat se s odchodem z výsluní. Původně zamýšlená exkurze do hlavy “ztělesněného nebezpečí” se tak s postupem dokumentu proměňuje na smutný příběh stárnoucího muže, jež má veškerý přepych na který si vzpomene, ale jemuž chybí věc, po které touží nejvíce – moc.
Jedním z nejvíce očekávaných titulů letošního festivalu byl bezpochyby dokument Putinovy hry. Ne snad že by Olympijské hry v Soči stále vyvolávaly tolik emocí, ale vypjatá situace na Krymu (festival proběhl ještě před konáním referenda o připojení k Rusku) a neustálá přítomnost jména ruského prezidenta v médiích zapříčinila, že byl kinosál Světozoru naplněn až po střechu (ostatně organizátoři reagovali na zvýšený zájem o film zařazením mimořádné projekce nad rámec programu). Dokument samotný se logicky věnuje pouze událostem, které předcházejí začátku Olympijských her, a to konkrétně bezohlednosti vůči lidem i přírodě, jež stáli v cestě megalomanskému projektu Vladimira Putina. Režisér Alexander Gentelev se od začátku drží prezentace faktů ve stylu “v Rusku je možné všechno”, když jsme např. svědky hromadného vyvlastňování bez adekvátní náhrady, či stavění přístavu, který nikdo nikdy nepoužije. Jako vůbec největší absurdita působí fakt, že Soči je jedním z mála míst na celém ruském území, kde za celý rok nikdy nesněží. Na navazující otázku “Proč se tedy zrovna zde konají ZOH?” přitom existuje relativně jednoduchá odpověď: ceny pozemků. Všechna extrémně rychle vyvlastněná půda posloužila nejen na výstavbu olympijského parku, ale i na výstavbu několika desítek hotelů a soukromých rezidencí blízkých přátel “hádejte koho”. Jestliže to měla být právě Olympiáda v Soči, jež představí Rusko jako otevřenou, vstřícnou a demokratickou zemi, pak dokument Putinovy hry pouze dokazuje, že se opět jednalo pouze o další Potěmkinovu vesnici, za jejíž kulisami vše funguje při starém.
Opravdovým vrcholem celého festivalu byl v předvečer slavnostního zakončení německý dokument S chutí do toho, jenž hlavní téma festivalu uchopil svým vlastním originálním způsobem. Osobně přítomný režisér Konstantin Faigle tuto dokumentární komedii představil jako ódu na lenošení. Mnohem více o samotném lenošení je však film o tom, jakým způsobem západní společnost převzala práci jako své jediné náboženství. Dokument obsahuje sérii hraných příběhů od pojišťovacího agenta po vyhořelého inženýra, které vtipně dokreslují negativní aspekty přepracování a nedostatku času “pro sebe”. Ano, jedná se o velmi subjektivní autorský dokument, avšak narozdíl od výše zmíněného Skutečnější než realita nenabízí jasné soudy, ale spíše zábavnou formou vyzývá diváky k psychohygieně a zamyšlení se nad vlastním (ne)pracovním životem. A za to těch 98 min. stojí.
Petr Peřinka
