Režie: Brian G. Hutton
Hudba: Ron Goodwin
Hrají: Richard Burton, Clint Eastwood, Mary Ure, Anton Diffring, Derren Nesbitt…

Rozjezd tohoto filmového týdne ocení především příznivci válečných snímků. Kam orli nelétají je jeden z nejlepších, které kdy vznikly. Rok 1968 a pánové Burton-Eastwood bok po boku na záchranné misi plné akce ve stylu Jamesa Bonda. 160 minut uteče jako voda v potoce a vy budete filmově zase o něco bohatší…

Hodný, zlý a ošklivý
(úterý 31.1, 21.55 na TV Barrandov)

Režie: Sergio Leone
Hudba: Ennio Morricone
Hrají: Clint Eastwood, Lee Van Cleef, Eli Wallach, Luigi Pistilli, John Barta…

To já jen tak, abyste věděli, že tato legenda opět dostala do programu…

Obyčejní lidé
(středa 1.2, 23.15 na ČT1)

Režie: Robert Redford
Hudba: Marvin Hamlisch
Hrají: Donald Sutherland, Mary Tyler Moore, Judd Hirsch, Timothy Hulton, Adam Baldwin…

Robert Redford v režijní akci poprvé, tedy čas na divákovo zpozornění. Komorní drama ověnčené čtyřmi Oscary pojednává o přeměně jedné zdánlivě obyčejné rodině. Možná se v některých postavách sami poznáte, určitě ale uvidíte, že tragédie s sebou přinášejí i jistá pozitiva.

Romeo a Julie
(pátek 3.2, 21.00 na ČT2)

Režie: Franco Zefferelli
Hudba: Nino Rota
Hrají: Leonard Whiting, Olivia Hussey, John McEnery, Michael York, Laurence Olivier…

Pro ty, kteří neradi čtou, není lepší varianta, jak se seznámit s jedním z nejslavnějších příběhů všech dob. Klasické romantické drama Williama Shakespeara v rukou italského velikána Franca Zeffirelliho. Film vznikl v roce 1968, na kontě má dva Oscary, a Česká televize jej uvádí v rámci cyklu věnovanému světovým režisérům.

Střihoruký Edward
(sobota 4.2, 13.55 na Prima Family)

Režie: Tim Burton
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Johnny Depp, Winona Ryder, Dianne Wiest, Anthony Michael Hall…

Novodobý Hans Christian Andersen v podobě Tima Burtona nám předkládá další výbornou pohádku pro každého diváka. Vypráví o osudu chlapce s neobyčejným stříhacím ústrojím, pro něž sklízí posměch i obdiv. Hlavní role patří Burtonovu oblíbenci Johnnymu Deppovi, který ztvárnil postavu Edwarda s náramnou přesvědčivostí a dovedl ji vtisknout opravdové emoce. Film si vysloužil i jednu nominaci na Oscara v roce 1990, a sice v kategorii masek.

Nominační večer Českého lva
(sobota 4.2, 20.00 na ČT2)

Uvádějí: Ester Kočičková, Jakub Žáček

Dámy a pánové, je to tady. Celý rok civíme na televizi jako na svaté zjevení, a nyní nastává okamžik zúčtování. Jistě máte své favority, stejně tak i já. Přeji nám všem, ať rozhodnutí akademie dopadne ke spokojenosti opravdového filmového příznivce a ať ceny obdrží lidé, kteří si je zaslouží odvážným přístupem. Samotné vyhlášení Českých lvů proběhne 3. března.

Parfém: Příběh vraha
(sobota 4.2, 22.05 na Prima Family)

Režie: Tom Tykwer
Hudba: Tom Tykwer, Johnny Klime, Reindhold Heil
Hrají: Ben Whishaw, Dustin Hoffman, Alan Rickman, Rchale Hurd-Wood…

Kéž žije dokonalost tohoto díla navěky. Tom Tykwer stvořil vůni filmu. Za doprovodu nejnádhernější hudby za poslední léta se před námi rozehraje hra, v níž mladý muž s neobyčejnou schopností rozeznávat vůně zatouží po zcela nové esenci smíchané z vůní těl mladých a nevinných dívek. I krutost je zde nádherná a konána něžně, s láskou. Sametově jemná podívaná zbarvená do odstínu rudé, po níž budete mít pocit rozervanosti. Leone s Redfordem a Zefferellim prominou – pro mě osobně je Parfém jednoznačný film týdne.

Apocalypto
(neděle 5.2, 22.25 na Nova Cinema)

Režie: Mel Gibson
Hudba: James Horner
Hrají: Rudy Youngblood, Dalia Hernández, Mariá Díaz, Raoul Trujillo…

Ať již máte na herce Mela Gibsona názor jakýkoli, jeho kariéra režijní se odvíjí bezesporu náramně, i když i ta vyvolává mnoho kontroverzí (rozhovor s Gibsonem najdete zde). Vzpomeňme kupříkladu na Umučení Krista… Film Apocalypto (recenze na Kukátku zde) pojednává příběh zániku Mayské říše, což je v Emmerichově roce 2012 jistě téma č.1. Ač je tato akční řežba zahalena do mlžného oparu temných lesů, pro romanticky laděné duše to ani tak není ideální poklidné zakončení filmového týdne. Ti ostatní se mohou podívat na to, když se sejde oscarová parta, aby si natočila něco pro sebe. A dost možná i pro vás…

Josef Vajrauch

Moc filmového zvuku

Zvuk je nenápadným prostředkem, ale dokáže zvýraznit obraz tak mocně, že si mozek na plátně představí něco, co ve skutečnosti vůbec neproběhlo. Mnoho filmových dějů je vytvořeno pomocí zvuku, jako například facky, výbuchy, telefonní hovory, autonehody, různé druhy vrzání a skřípání, bouře, vítr, zvířata, hmyz, vnitřní hlasy…Člověk věří nejen tomu, co vidí na vlastní oči, ale i tomu, co slyší, a pokud slyšitelný děj není vidět, mozek si ho domyslí tak skutečně, jak moc skutečný zvuk je.

Cesta ke zvukovému filmu byla složitější, než si dnes dokážeme představit. Stejně jako barva, i zvuk musel bojovat o své místo ve filmu. Za první zvukový film je považován Jazzový zpěvák z roku 1927. Samozřejmě že i předtím probíhaly pokusy se zvukem, a to jak s hudbou a dialogy, tak i s ruchy. Už před rokem 27 vznikaly filmy částečně ozvučené, ale zvuk u diváků zvítězil právě filmem Jazzový zpěvák. Bylo velmi důležité, že se ve filmu hraje a zpívá, protože to diváky tak fascinovalo, že už nechtěli vidět němou podívanou.

I předtím film doprovázela hudba, a to buď živá, nebo reprodukovaná. Ale až od 30. let se naplno rozvíjejí filmové profese a prostředky filmového jazyka spjaté se zvukem.
Filmový zvuk se dělí na tři části: hudbu, ruchy a dialogy.
Nejdůležitější by se mohla zdát poslední kategorie, ale každý tvůrce používá tyto tři složky jinak. V mainstreamové tvorbě dnešní doby je většinou zvuk ryze doprovodným prostředkem, který z úžasných zvukových soustav servíruje divákům dokonalé zvuky filmového světa. Ale je mnoho způsobů, jak se dá se zvukem ve filmu pracovat.

Každopádně nejpoužívanější je synchronní zvuk, a to především herecké akce a ruchů okolního světa. Asynchronní zvuk se využívá pro kontrast obrazu a zvuku, kdy je zdroj zvuku odlišný od obrazu, který sledujeme (křičící žena versus zvuk sirény). Někdy zdroj zvuku ani nevidíme. Buď je to náhodným zachycením nějakého zdroje zvuku na mikrofon, nebo je to postprodukčně záměrně přidaný zvuk, například pro zvýšení napětí (viz Tenkrát na západě). Tyto přidané zvuky můžou mít běžnou spojitost s místem, kde se děj odehrává, ale také jejich zdroj do prostředí vůbec patřit nemusí.

Mezi asynchronní zvuky patří i voice-over – vypravěč, myšlenky postav, doplňující komentáře.
Zvuk s obrazem může stát i v přímém rozporu – kontrapunktu, což se v inteligentních komediích využívá třeba při výběru hudby (viz finále Monty Pythonů – Život Briana, kde si ukřižovaní muži zpívají velmi optimistickou píseň).
Tři složky zvuku vyžadují odlišné filmové profese.
Nahrání dialogů je samozřejmé. S dnešní technikou je standart natáčet kompaktní zvuk přímo na place, ale dodání postsynchronního zvuku vždy bylo skvělým prostředkem pro odlidštění postav (dokonale je to využito ve Spalovači mrtvol). Není to běžné, ale je to rozhodně účinné. Dialogy můžou být ve vtipném až mrazivém kontrastu s probíhajícím dějem (například ve filmu ze zlatých šedesátých Sedmikrásky, které byly experimentem zvukovým i obrazovým). Celá pointa byla na vnitřních hlasech postavena třeba ve filmu Po čem ženy touží.

Veledůležitou profesí je zvukař. Při natáčení není skutečný zvuk až tak důležitý. Hlavní je, jak se nahraný zvuk (ať už z natáčení nebo z archivů) použije při postprodukci. Naprosto zásadní je to například v animovaných filmech, kde k samostatně vzniklému obrazu žádné zvuky nepatří a je jen na tvůrcích, jak velkou míru stylizace pro ozvučení zvolí. Při natáčení sci-fi filmů typu VALL-I musí zvukaři zapojit kreativitu i náhodu, či sáhnout hluboko do ruchařského archivu, aby vytvořili „hrou“ na běžné předměty zvuky strojů, které třeba ani neexistují (ale všichni díky Hvězdným válkám vědí, jak znějí). Například zvuk světelného meče (nebo laseru) vznikne rozkmitáním obří pružiny.
I rozsah použití hudby ve filmu je obrovský. Dnešní soundtracky jsou často samostatnými hudebními počiny, které fungují jako celek i bez obrazového doprovodu. Ale klasické filmové doprovody jsou zcela podřízeny napětí v obraze.
S těmito třemi složkami se tedy dá rozmanitě pracovat, a to jak samostatně, tak v souladu nebo kontrastu s obrazem. Zvuk by obecně neměl upozorňovat sám na sebe, neměl by být nosným prvkem filmu. Ale jsou filmy, kde zvuk mluví za vše a je nejlepším prostředkem, jak rychle (a navíc levně) popsat emoce a atmosféru (například enormně zesílené bzučení elektrických drátů ve filmu Dým bramborové natě).

Ukažme si skvělé použití zvuku na westernu Tenkrát na západě. V něm nejen že atmosféru naprosto přesně navozuje a dokresluje zvuk prostředí, ale navíc se hudba k tomuto filmu stala kultovní a nezapomenutelnou. Melodie na harmoniku je ústředním motivem rozporuplně kladné postavy. Zvukem je často vyvolána nejen emoce, ale i samotná akce, kterou nevidíme, ale živě si ji představujeme a věříme jí. Například moucha, se kterou si „hraje“ padouch v úvodní scéně, je z velké části „zahraná“ pouze zvukem.
V jiné scéně prožíváme celou akci, aniž bychom ji spatřili na vlastní oči. Jsme společně s krásnou čerstvou vdovou v hostinci, když se náhle zvenku ozvou přijíždějící koně a střelba. Stačí nám detaily na obličeje postav a jejich výrazy, abychom naplno moment prožili. Jsme o to víc napjatí, kdo vkročí do dveří, než kdybychom se rovnou podívali ven, kdo přijel.
Podobně si tvůrci „usnadňují“ natáčení zvukem rozjíždějícího se vlaku, takže uvěříme, že se scéna odehrává v jedoucím vlaku. Vlak a vše, co je s ním spojené, je zásadní prvek filmu. Zvuky železnice, od stavby kolejí až po lokomotivu agresivně si razící cestu plochou krajinou, provázejí velkou část filmu.

V kontrastu s industriálními a nepříjemnými zvuky různých předmětů (hlavně vrzání dveří či větrníku) stojí zvuky přírody. Vítr se prohání vyprahlou přírodou, mezi tím poletují ptáci a bzučí cikády. Přírodní zvuky jsou buď idylické, nebo ostře dramatické. A napětí doplňují lidské zvuky – jídlo, pití, žvýkání, mlaskání – zkrátka dost nechutné zvuky mužských antihrdinů. Je vidět, že zvuk sám o sobě nemá danou emoci, ale že mu ji přiřadí až konkrétní použití vzhledem k obrazu.
Za doslova kultovní zvuk lze považovat kapání vody, škrábání pera po papíře nebo tikání hodin. I tyto ruchy mohou být použity pozitivně nebo negativně, s uklidňujícím, nebo naopak zneklidňujícím účinkem.
Přijímání zvuku považujeme za naprosto automatické, ale to nezmenšuje jeho význam. Při sledování filmu hltáme obraz, ale právě zvuk nás naplno přenese do filmového světa. Každý určitě zná rušivý dojem, který má v kině jakýkoliv zvuk, ozývající se z publika.

Bez zvuku by to zkrátka nebylo ono.

Klára Scholzová

Související články:

Tajemství filmové řeči: Úvod
Tajemství filmové řeči: Střih-velikost záběru
Tajemství filmové řeči: Střih-montážní školy
Tajemství filmové řeči: Barva
Tajemství filmové řeči: Kostýmy
Tajemství filmové řeči: Zvuk

Do kin brzy přijde kriminální thriller režiséra Baltasara Kormákura Kontraband z prostředí mezinárodního pašeráctví. Hlavní hvězdou filmu je Mark Wahlberg, který se snaží uniknout ze zločineckého života. Jeho švagr (Caleb Landry Jones) je však po nevydařeném kšeftu odkázán na pomoc Wahlbergovy postavy, která musí odčinit dluh u drogového dealera (Giovanni Ribisi). Ve filmu dále hrají Kate Beckinsale, Ben Foster, J.K. Simmons, a Diego Luna.

Kdy jste poprvé viděl Z Reykjaviku do Rotterdamu (předchozí film režiséra Kurmákura – pozn.red.)? Viděl jste ho, než jste začali pracovat na Kontrabandu?

Wahlberg: Poslali nám ho. Někdo z naší agentury ho viděl a navázal kontakt s Baltasarem [Kormákurem] a všichni jsme si to oblíbili. Bylo pro nás jasné, že k tomu musíte dostat práva. Potom jsme najali Aarona [Guzikowskiho], který je taky z Bostonu. aby napsal scénář. A když jsme měli scénář, došlo nám, že nikoho lepšího než Baltasara pro tenhle film nenajdeme.

Byl to ten typ projektu, který se dá do pohybu strašně rychle?

Wahlberg: Šlo to dost rychle. Aaron píše hodně rychle a my jsme na všechno reagovali okamžite, Baltasar to tak chtěl. Okolo filmu Fighter byl docela povyk, takže jsme měli víc klidu na tenhle film. Navíc Baltasar dobře ví, jak hodně zúžit rozpočet, takže jsme ještě navíc ušetřili.

Bylo na tom příběhu něco konkrétního, co vás přesvědčilo, abyste se do toho pustil, nebo to byla spíš souhra faktorů?

Wahlberg: No, bylo toho víc, ale v první řadě jsem se zamiloval do své postavy, jak reaguje na situace a jak je řeší. V ději je spousta zvratů, ale všechny jsou uvěřitelné. Líbila se mi jeho odhodlanost. A taky se mi zamlouvala zábava na place.

Je těžké předstírat, že milujete Kate Beckinsale?

Wahlberg: Uh, ani ne. Hlavně jsem jí obdivoval za to, jak je neoblomná a opravdová, a za její anglickou sofistikovanost. První natáčecí den byla zabalená do igelitu a zalitá do cementu, ale stejně se do toho vrhla po hlavě.

Natáčeli jste na skutečné lodi a to se projevilo ve skvělém klaustrofobickém pocitu. Jaké bylo tam natáčet?

Wahlberg: Měli jsme štěstí na hodně velkou loď, která je jako samostatné město. Chvíli se Baltasar bál, že je ta loď až moc velká, ale my jsme za ní bojovali.

Ve filmu máte spoustu akčních scén. Zdálo se vám něco příliš nebezpečné, nebo jste se zúčastnil všech kaskadérských kousků?

Wahlberg: Dělal jsem skoro všechno sám. Většinou jsem ve filmu ten, kdo v bitkách vyhrává. Byla fakt zábava nakopat ve filmu zadek mnohem silnějším chlapům, ale to samozřejmě patří k práci.

Jak se na takové scény připravujete? Chodíte víc do posilovny?

Wahlberg: Vždycky dělám všechno, abych se dostal do potřebné fyzické a psychické kondice. Ale tentokrát jsem během natáčení zrovna objížděl všechny možné festivaly s filmem Fighter, takže jsem spíš hodně pil víno a jedl vepřové. Neměl jsem moc čas trénovat. Ale moje postava by stejně neměla vypadat, že chodí do posilovny. Podniká a snaží se v první řadě postarat se o rodinu.

Klára Scholzová

Zdroj: www.collider.com

Říct, že Jacksonova adaptace Hobita je ambiciózní projekt, je trochu slabé slovo. Co začalo jako přímočará adaptace Tolkeinovy klasické novely, rychle zmutovalo do epického dvojfilmu. Víme, že se nejedná, a nikdy nejednalo, o doslovný přepis knihy, protože Peter Jackson, po dlouhém a tvrdošíjném odmítáním režisérského křesla, do filmu přidal i některé postavy z filmového Pána prstenů, které v knize nejsou. Hobit se tak stane obsáhlým prologem k filmové trilogii, což je divácky vděčnější.

Kromě toho se ve filmu objeví úplně nová postava, elfka Tauriel. kterou si zahrála hvězda seriálu Ztraceni Evangeline Lilly (galerii jejích sexy fotek najdete na Kukátku zde). Mohlo by se zdát, že postav bude v příběhu i tak dost. Ale tvůrci Hobita v čele s Jacksonem, kterému rozhodně nemůžeme zazlívat, že zasahuje do předlohy ku prospěchu filmu (vzhledem k neuvěřitelnému úspěchu předchozí trilogie), jistě měli dobrý důvod, proč Tauriel přidat.
V rozhovoru herečka trochu osvětlila, co můžeme od její postavy očekávat.
“Tauriel je bojovnice, vede elfskou hlídku. V armádě má vysokou hodnost. Takže ví, jak zacházet s jakoukoliv zbraní, ale používá hlavně luk a šíp a dvě dýky. Každopádně je nebezpečná, není radno si s ní zahrávat.”
Na otázku, jak moc zapadá Tauriel do příběhu, Lilly odpovídá, že její postava byla hodně rozšířena a objeví se mnohem víc ve druhém filmu, než v prvním.
“V prvním filmu se moc neobjevím. Moje postava se mihne na konci, ale moc velkou úlohu tam nemá. Ve druhém filmu je její role mnohem důležitější. Nicméně když jsem si přečetla scénář a tu práci jsem brala, Tauriel měla v ději ještě o dost menší roli. Podle mě se z Tauriel v průběhu natáčení vyvinula náročnější postava, než za jakou jsem ji zpočátku považovala. Je na ní pro mě teď mnohem víc práce, což je zábava, ale zároveň cítím větší tlak.”
Lilly natáčí s přestávkami posledních 6 měsíců, a ještě bude v příštích pěti. Soudě podle toho, kolik čásu tráví na Novém Zélandu, který opět ztvárnil Středozem, Tauriel bude nejspíš v příběhu docela důležitá. Bude zajímavé sledovat, jak Jackson začlenil Tauriel mezi ostatní knižší a filmové postavy, a s jakými z nich bude elfka nejvíc v kontaktu. Musíme si na to bohužel ještě chvíli počkat, Hobit 3D přijde do kin ve Spojených státech až v polovině prosince, a druhý díl bude následovat příští rok v prosinci.

Klára Scholzová

Zdroj: collider.com

Režie: Jen-Luc Godard
Hudba: Georges Delerue
Hrají: Brigitte Bardot, Michel Piccoli, Jack Palance, Giorgia Moll, Fritz Lang…

V cyklu České televize, kterému my říkejme kupříkladu Poznávačka světových režisérů, je tentokráte na řadě Jean-Luc Godard. Další velké jméno a další dva velké filmy. Ten s názvem Pohrdání vypráví o manželském páru, v němž muž coby režisér uznávaných snímků ztrácí půdu pod nohama. Okolnosti jej totiž vedou k práci na projektech, za které se až stydí. Kvůli tomu pomalu, ale jistě ztrácí respekt u své milované ženy. Krásné tragické drama z roku 1963 na vás čeká hned při pondělku.

Báječní muži na létajících strojích
(úterý 24.1, 20.00 / středa 25.1, 14:45 na Nova Cinema)

Režie: Ken Annakin
Hudba: Ron Goodwin
Hrají: Stuart Whitman, Sraha Miles, James Fox, Alberto Sordi, Robert Morley…

Přes čtyřicet let stará komediální adventura přibližující dobu, v níž lidé dobývali vzduch. Děj se točí okolo legendárního závodu Londýn-Paříž, jehož se zúčastní pro potřeby filmu 13 strojů budoucnosti. Dnes již možná nad mnoha vtipy mávnete rukou, že jsou stokrát ohrané, ale vezměte na vědomí, že Ken Annakin natáčel v roce 1965! V té době byl tedy dost možná vůbec první, kdo některé z těch vtipů zařadil do filmu…

Hlavu dolů
(úterý 24.1, 21.55 na TV Barrandov)

Režie: Sergio Leone
Hudba: Enno Morricone
Hrají: James Coburn, Rod Steiger, Rik Battaglia, Antoine Saint-John, David Warbeck…

Stručně a výstižně; Klady? Sergio Leone na vrcholu a další z jeho geniálních poct westernového žánru. Zápory? Film se kryje s výše zmíněnými Báječnými muži. Můj verdikt? Oprašte video anebo si Báječné muže dejte ke středeční poobědní siestě.

Sviňky
(středa 25.1, 22.15 na ČT2)

Režie: Robert Glinski
Hrají: Filip Garbacz, Piotr Jagielski, Rolf Hoppe, Katarzyna Paczynska

Tento týden je nám umožněno nahlédnout pod poličku polské kuchyně, abychom poznali, co se tak zhruba u našich severských sousedů v současné době točí. Krom jiného výborná dramata, jako kupříkladu toto pojednávající o rozporu mladého teenagera, který by rád svou schopností vydělat jmění uhranul vyvolenou lásku, zároveň však musí čelit pokušení z nabízených cest, kterými se může vydat. Nakonec skončí jako novodobý obchodník s lidským masem. Trochu nadnesené, přeci však skutečné. Sviňky ukazují krutou realitu současného světa, v němž se nemají všichni stejně dobře, za pomoci typické polské syrovosti.

Lék pro Lorenza
(pátek 27.1, 0.15 na Prima Family)

Režie: George Miller
Hrají: Nick Nolte, Susan Sarandon, Peter Ustinov, Kathleen Wihoite, Margo Martindale…

Další z řady nenápadných filmů zastrčených v nočním vysílacím čase. Bravurně zpracované drama o vůli rodičů nevzdat boj se zákeřnou nemocí jejich syna. Rozhodnou se ponořit do moderní medicíny, a ač lékařští laici, postupem času začnou nacházet cosi, co by mohlo skutečně vést k záchraně Lorenzova života. Dvě nominace na Oscara a silné ústřední duo Nick Nolte-Susan Sarandon.

V dobré společnosti
(sobota 28.1, 17.25 na Nova)

Režie: Paul Weitz
Hrají: Dennis Quaid, Topher Grace, Marg Helgenberger, Scarlett Johansson…

V dobré společnosti se určitě ocitnete, pokud učiníte rozhodnutí sobotní odpoledne strávit s tímto filmem. V něm opět o něco výše vystoupila hvězdička mladé Scarlett Johansson a Dennis Quaid potvrdil, že by neměl být nikterak opomíjeným hercem. Příběh snímku si bere na paškál mravy ve společnosti, zažitou pracovní hierarchii, či smýšlení rodičů o životech svých dětí. Největší předností tohoto filmu je jeho poselství, za které mu udílím titul Film týdne.

Legenda o vášni
(sobota 28.1, 20.55 na ČT1)

Režie: Edward Zick
Hudba: James Horner
Hrají: Brad Pitt, Anthony Hopkins, Aidan Quinn, Julia Ormond, Henra Thomas…

Sobotní večerní playlist zachraňuje hvězdně obsazené romantické drama z roku 1994 vyprávějící příběh bratrů žijících na pomezí války a poklidného rodinného života s vyvolenými ženami. Právě příběh není zrovna nejsilnější zbraní tohoto veledíla, boduje především v technických disciplínách, jako je výprava, kamera nebo hudba. Ideální příležitost pokochat se plejádou hollywoodských es.

Zamilovaný Shakespeare
(neděle 29.1, 13.45 na Prima Family)

Režie: John Madden
Hudba: Stephen Warbeck
Hrají: Gwyneth Paltrow, Geoffrey Rush, Joseph Fiennes, Tom Wilkinson…

Aby se nevyplnila známá rýmovačka Karla Šípa, a z nedělního odpoledne se nestala chvíle nudy, nalaďte oku lahodící romantickou ságu s názvem hovořícím za vše. Sedmy Oscary ověnčená skoro až komorní podívaná přibližující situaci Mistrovi tvůrčí krize, kterou je potřeba zažehnat novou láskou. Do Gwyneth Paltrow by se zamiloval každý, čili v tomhle problém vážně není… A zbytek je už libá melodie pro vyznavače historických serenád.

Milk
(neděle 29.1, 21.55 na ČT2)

Režie: Gus Van Sant
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Sean Penn, Emile Hirsch, James Franco, Josh Brolin, Diego Luna…

Třikrát hurá, oscarový Sean Penn dorazil na naše obrazovky. One-man show Harveyho Milka, jednoho z neurputnějších bojovníků za práva homosexuálů a jejich prosazování do společensky významných míst. Hloupost příběhu vylučuje chytrý scénář a dobře smíchaný koktejl kvality s emociálním útokem na přemýšlející soustavu diváka. Ve vedlejších rolích je navíc možné spatřit další vynikající herce a oblíbené tváře, čili pro nedělní večer není lepší volby.

Josef Vajrauch

Reakce na nový film Davida Finchera, jinak velmi uznávaného režiséra, se kloní spíš k horšímu. Tvůrci druhé verze adaptace knihy Stiega Larssona nemohou tvrdit, že netušili, jaké způsobí reakce. Švédská předloha, které se prodalo před 60 milionů výtisků po celém světě, má velmi silnou základnu příznivců, kteří už si vybudovali vztah k první adaptaci. A tudíž je jasné, že další přepis knihy, i kdyby byl sebelepší, nemůže být přijat zcela kladně. Zfilmování Mužů, kteří nenávidí ženy americkým režisérem totiž nahrává všem, kteří vidí Hollywood jako továrnu na peníze, která nemá úctu k ničemu. Jasně se rýsuje otázka, zda byla další adaptace nutná. Jako adaptace ne, protože švédská trilogie z předloňského roku se povedla a nebylo proč znovu kopírovat známý příběh.
Ale z hlediska filmového snímek Muži, kteří nenávidí ženy jistě smysl má. Já jsem před jeho zhlédnutím nečetla knihy, ani jsem neviděla starší filmy. K filmu jsem tedy přistupovala jako k samostatnému filmovému dílu. A budu k němu tak přistupovat i v recenzi, protože jsem si jistá, že si tvůrci tohoto filmu zaslouží za svou práci uznání.

Zápletka filmu je ryze detektivní a mrazivé napětí prostupuje celý film. Vyšetřování 40 let staré vraždy mladé dívky, jejíž vrah byl pravděpodobně někdo z její rodiny, je postaveno nad všechna ostatní témata filmu. Ale zvláštní je, že samotné pátrání probíhá spíš na intuitivní a deduktivní úrovni, a posunuje se na základě nejasných stop, jako jsou zvětšené detaily fotek, odkazy na Bibli, podezřelé chování…To je logické vzhledem ke stáří případu. Ale když je přitom náhodně odhalena celá příšerná série vražd mladých dívek podle Bible, pozornost se stočí spíš na vztah hlavní dvojice, místo aby se případ sériového vraha začal řešit v celé své šíři. Vrah je nakonec odhalen a případ vyřešen, ale nikdo se nepozastavuje nad hrůzami, které byly nalezeny v archívech.
Vyprávění je tak zvláštní, protože vidíme svět očima hlavní hrdinky, která se stala hlavním bodem neshod mezi čtenáři a novým filmem.
Je jí mladá geniální hackerka a detektivka Lisbeth, ve které hrůzy z dětství zanechaly spoustu nenávisti, nejistoty a pokroucené morálky. Obzvlášť špatný vztah má k mužům, ke kterým se chová nejméně tak hrozně, jako oni k ní. Je krutá a necitlivá, ale přesto je snadné její chování pochopit.
Její vidění světa je však naprosto odlišné od „normálních“ lidí. Životy druhých ji nezajímají. Nezajímají ji ani jejich problémy, ani špína, kterou v jejich životech pomocí svých tajných technik nachází. Dělá to jen pro peníze, a možná pro uspokojení z toho, že má nad mocnými muži navrch. Ale své znalosti nevyužívá pro svůj prospěch, protože kromě soukromí, samoty a cigaret o nic nestojí. Nehne s ní nic, ani brutální vraždy dívek. Pozoruje je s odstupem a chladnou logikou případ rychle a čistě vyřeší. Ale nic okolo už ji nezajímá. A přesně tak vnímáme celý příběh i my.
Zahrát postavu Lisbeth chtělo nejen psychické, ale i úplné fyzické nasazení. A podle mě Rooney Mara pronikla do své postavy naplno. Věřím jí každý nenávistný pohled, každé gesto. Místy je sice už trochu přehnaná její drzost, ale ve všech ostatních scénách je dynamickou a originální průvodkyní dějem. To, že na konci „změkne“, mi nevadilo. Přes všechny hrůzy, které prožila, je přece pořád mladou osamocenou bytostí, která se snaží od své samoty nalézt únik, protože sama se sebou je příliš pohlcená nenávistí.
Mnohem víc mi do celého příběhu neseděla trochu zbrklá scéna převodu Wennerströmových peněz na Kajmanské účty, kterou Lisbeth bleskově provede v sexy přestrojení. To, že během akce po večerech v hotelu kouří a vypadá stejně, jak je pro nic běžné, nic nemění na tom, že se dobrovolně přeměnila do pravého opaku toho, co tak urputně celý film vyznává. To je jediná věc, která do celého filmu nezapadá. Naopak to nejlepší, co z filmu vybočuje, je úvodní titulková sekvence. Fincher je těmito úvody proslulý, ale tentokrát se opravdu překonal. První tři minuty jsou expresionistickou, technicky novátorskou bombou, která na mě zapůsobila jako koncentrovaný Requiem za sen.
Film v duchu excentrické, ale technicky dokonalé jízdy pokračuje, a mně osobně to k příběhu sedí víc, než strohý filmový styl švédské trilogie. Navíc scénář obohacuje základní linii záběry z minulosti, které tajemné zmizení ještě víc dramatizují a prohlubují nepříjemný pocit, že je něco špatně. Tempo zrychluje paralelní střih – sledujeme zároveň život Lisbeth a Mikaela ještě předtím, než se setkají, a i potom je jejich vyšetřování čím dál svižněji prostřiháváno. Ve srovnání se švédským filmem je tenhle udělaný mnohem filmověji, nebojí se do knižní adaptace zapojit jakékoliv postupy, které kniha nikdy nemůže nabídnout. A zároveň si nehraje na to, že dokáže obsáhnout všechny vrstvy předlohy.
Muži, kteří nenávidí ženy, jsou mnohem víc nasáklí filmovou genialitou, než politickou nekorektností, která se nejspíš stala autorovi předlohy osudnou. Zvrácenost systému, ať už v žurnalistice, průmyslu či politice, je vždy vděčným tématem, protože film má moc ovlivňovat, kázat i odrazovat.
Ale Fincherovi stačí prostředí nastínit, nadhodit morální otázky, a potom už mluvit jen obrazem a napětím. Prostředí, ve kterém se postavy pohybují, je drsné, chladné a určitě taky zkorumpované.
V tomto případě však stačí, aby ho film popsal a diváci se v něm usadili. Jakmile se společně s Mikaelem „zabydlíte“ na severu Švédska, už jste kompletně ztotožněni s tím, jak tady život běží a funguje.
Samozřejmě, že rodina Henrika Vangera, který Mikaela zaměstnal, není příliš typická. Je to přehlídka fašistů, neschopných dědiců, vrahů a zkorumpovaných obchodníků. Ale příběh je takto nastaven, a v těchto hranicích se drží.
Někdy se mi zdálo, že je napětí budováno zbytečně, ale k pochopení stačí vědět, že film funguje opačně, než jiné filmy. Napětí je konstantní, je udržováno na určitém bodě, a pomocí psychedelicky stimulující „hudby“ a zrychleného střihu se jen místy stupňuje. To, co je tady používáno s mírou, jako v jiných filmech napětí, jsou místa klidu, uvolnění, oddechu, bezpečí a lásky. Všechno tohle je ve světě Larssona nedostatkovým zbožím.
Udržet diváky v konstantním napětí téměř tři hodiny, to není nic snadného. Fischer využil většinu filmových prostředků, aby toho dosáhl. Mistrně používá pohyb nebo statiku kamery, velikosti záběrů, odtažitou kameru, pocit stísněnosti, ohrožení, paranoiy. Střih je dokonale sjednocen s rytmem příběhu. Zvuková stránka je čistá nebo špinavá, či dokonce naturalistická přesně tam, kde má. Lokace jsou dokonale chladné a odlidštěné, v čele se skleněným domem na kopci. Rekvizity jsou hlavním vodítkem ve vyšetřování, a práce s nimi je přehledná a napínavá. Vše je v rovnováze.
Herecké obsazení je pečlivě a dobře vybrané, postavy už na první pohled vypadají tak, že to odpovídá jejich úloze v příběhu. Dokonce jsem z hereckých tváří intuitivně odvodila, jaká bude asi pointa, což mě ale drželo v ještě větším napětí.
Daniel Craig dokáže předvést přesnou míru sebelítosti a bezmoci, a pro mě konečně dokázal, že umí hrát i jiné, než bondovské role. Skvělí jsou ale i ostatní, třeba Christopher Plummer jako Henrik Vanger, Robin Wright jako Mikaelova přítelkyně, pohybující se na hraně mezi sympatií a protivností, správně falešný Stellan Skarsgård coby Harrietin bratr, nebo Lisbethin poručník, který je neskutečně odporný.
Líbilo se mi, že ve filmu funguje i humor, a to docela často. Kontrast hlavní dvojice, především otevřenost, se kterou Lisbeth jedná, a rozpaky, které to ve všech vyvolává, jsou svěžím přínosem do čistě detektivního děje.
Fincher zkrátka svoji adaptaci od předchozího počinu v mnohém vylepšil, což se pochopitelně nemusí spoustě lidem líbit, ale já jsem si to užila a zážitek mi to jen prohloubilo.
Co se týče tématu, jistě by se našlo jiné, třeba i originálnější, které by Finchera i diváky uspokojilo. Podle mě nebylo nutné píchat do vosího hnízda a točit něco, co už natočeno bylo, a navíc docela nedávno. V jiném případě bych to označila za plýtvání financemi i lidskými zdroji. Ale v tomto případě jsem ráda, že film vzniknul, protože je vážně dobrý.

Klára Scholzová

Muži, kteří nenávidí ženy
The Girl with the Dragon Tattoo
USA / Švédsko / Velká Británie / Německo, 2011, 158 min
Režie: David Fincher
Hrají: Daniel Craig, Rooney Mara, Stellan Skarsgård, Robin Wright, Christopher Plummer, Joely Richardson, Goran Visnjic, Julian Sands, Steven Berkoff, Yorick van Wageningen, David Dencik

Pokračování Sherlocka Holmese potvrzuje a překonává pravidlo, které bylo v uplynulých letech nastaveno – že slavné postavy z klasických dobrodružných knih a příběhů přitáhnou nejvíc diváků, když jim propůjčí tvář slavný pohledný herec, a děj bude zběsilou přehlídkou triků, honiček, vtípků a šílených/geniálních plánů. Tentokrát se londýnský detektiv pohybuje na hranici mezi rozumem a šílenstvím, a stejně tak je tomu i s příběhem a obrazovým zpracováním. Ale i to šílenství je rozhodně velmi zábavné.
Watson přichází v předvečer své svatby za Holmesem, který pro něj měl přichystat rozlučku se svobodou. Zjišťuje však, že Holmes nejenže na rozlučku i svatbu zapomněl, ale navíc je poslední dobou ještě větší blázen, než kdy dřív. Nejí, nespí, ale neúnavně pracuje. Už při improvizované rozlučce začíná rozjíždět svůj nový (a samozřejmě zatím největší) případ, a zapojuje do něho nejen Watsona, ale následně i jeho novomanželku, svého bratra a krásnou cikánskou věštkyni Simzu. Všichni zjišťují, že geniální matematik a uznávaný profesor Moriarty chce rozpoutat v Evropě válku. Díky detektivovým propracovaným úvahám a pečlivému vyšetřování, ale i díky náhodě, se podaří válku odvrátit (kdybychom tak Holmese měli v roce 1914!).
Ale všechno tentokrát tak růžové není. Do děje se velmi citelně zapojuje smrt a film jasně naznačuje, že válku nelze odvracet navždycky, protože mocnosti sice vehementně obhajují mír, ale přitom potají zbrojí.
Pokračování akčního hitu Sherlock Holmes: Hra Stínů nepokrytě láká diváky na akční nářez už v traileru, ale celý film potom servíruje nečekanou porci technicky dokonalé akce. Za hlavní plus bych označila právě obrazové zpracování a technické vychytávky, kterých si tvůrci s chutí užívali. Myslela jsem si, že trailer ukazuje většinu toho, co v kině uvidíme, ale ve skutečnosti je to jen velmi slabý odvar. Film je nabitý energií a neztrácí ani na chvilku dech.
Scénář je místy víc než trochu přitažený za vlasy, ale u tohohle typu filmu (navíc z dílny Guye Ritchieho) už jsme na to zvyklí. Například to, že Holmes stihne za film dvakrát zemřít, je opravdu už trochu moc. Napětí je v příběhu víc než dost, takže tyhle předvídatelné návraty na poslední chvíli jsou nutné snad jen kvůli americkému publiku.
Jinak ale tvůrci zůstali na správné straně hranice mezi uvěřitelností a povinnou úlitbou dobrodružnému žánru. Dokonce ani nemusíme sledovat dojemnou milostnou zápletku.
Všechny postavy jsou dobře napsané i zahrané, a dokonce přibyly i nové, které film vtipně oživují (Sherlockův parádně podivínský bratr). Příběh je slušně podložen ne-li reálnými historickými fakty, tak alespoň technickými a logickými fakty. Navíc Holmes je tak geniální, že mu v jeho dedukcích nestačíme nacházet slabá místa, ale jen s otevřenou pusou sledujeme, o kolik kroků je napřed. Solidním protivníkem je mu v tomto umění hlavní záporák, který je velmi přesvědčivě zahrán Jaredem Harrisem (Podivuhodný případ Benjamina Buttona). I jeho pomocník je dostatečně démonický, abychom jim uvěřili ničivé plány.
Detektivní zápletka a její řešení jsou jako obvykle pro běžného smrtelníka trochu překombinované, ale Ritchie už mnohokrát dokázal, že není nutné pochopit všechno, abychom pochopili výsledek. A hlavně není nutné chápat v průběhu každou část příběhu, abychom si film užili. Některé pointy jsou v kontrastu s průběhem vyšetřování zločinů naservírovány až příliš polopaticky a podpořeny dost přehnanými rekvizitami (továrna na zbraně a změny identity). Ale funguje to, těžko říkat, že ne.
Tvůrci se nesnaží namluvit divákům hlouposti. Hlavním cílem je chytře pobavit, a navíc si ještě do filmu protlačit spoustu vlastních nápadů a hříček. Kdybychom chtěli jít v historických nepřesnostech do důsledků, museli bychom rovnou celý film odepsat, protože Holmes rozhodně nebyl původně zamýšlen jako akrobat bez pudu sebezáchovy s dokonale oholenou hrudí.

Technické triky se neomezují na napínavé scény honiček a výbuchů. Kouzla jsou vidět i ve vychytaných přechodech mezi scénami a v titulcích, na které stojí za to zůstat v kině. Fascinuje mě, že kromě nepopiratelné technické dokonalosti a promyšlenosti scénáře si tvůrci dají práci ještě s tím, aby dotáhli do konce spoustu skvělých nápadů, které nebyly nezbytné, ale příběh okoření. Můžeme si tak vychutnávat celkové ladění filmu do stylu novinové grafiky konce 19. století, propracované slovní přestřelky, úžasné střihové montáže a záblesky Sherlockova šestého smyslu. Tato vlastnost – odhadnout, co se bude dít v blízké budoucnosti – sice pro děj není významná, ale máme možnost ji jen tak pro radost sledovat hned několikrát. A možná máme co do činění s úplně novým stylem filmových rvaček.
Postavy se z velké části pozměnily, ale hlavní esa zůstávají – Robert Downey Jr. a Jude Law. Tahle dvojka opět nezklamala, a dokonce mi mnoho jejich společných scén přišlo o hodně vtipnějších a přesnějších, než v jedničce. Jakmile se do děje zapojí alkohol, manželství včetně novomanželky, rvačky a chlapské handrkování, je o zábavu postaráno. Ale není to žádný hloupý hospodský humor. Je to gentlemanské škádlení, které je občas okořeněno nějakým tím hrubším slůvkem nebo rvačkou. Holmes totiž nemá úctu k ničemu, a k instituci manželství už vůbec, což Watsona dost dráždí. Skvělým komediálním prvkem je i Watsonův pes, který se svým lidským kolegům hereckým výkonem snadno vyrovná.
To, že se pohybujeme ve stále ještě elegantní společnosti konce 19. století je doslova povznášející, a dodává to vtipům a mezilidským vztahům nejen vznešenější podklad, ale i šmrnc.
Ženské obsazení je také povedené, a mně osobně vůbec nevadilo, že Irene (jinak velmi sympatická Rachel McAdams) z příběhu náhle zmizela. Její potenciální nástupkyně Simza je mnohem lepší společnicí i soupeřkou Holmesovi, který však tentokrát vůbec nemá na ženy čas, takže se ten (kromě pár minut trvajících líbánek) žádná romantika nekoná. To, že láska je posunuta na vedlejší, komickou kolej, je další z dobrých rozhodnutí, které film oproti prvnímu dílu pozvedly. Je v něm totiž překvapivě málo klišé, a naopak spousta nových prvků, ať už technických, tak dějových.
Střih je založen na stejném systému, jako u jedničky: rychlé tempo vyprávění je jen občas narušeno doplňujícím flashbackem Holmesova vyšetřování. Ani tyto hrátky s časem by nebyly pro příběh nutné, ale to očividně nebylo pro tvůrce rozhodující.
Sherlock Holmes: Hra stínů, je totiž v první řadě efektní mainstreamovou podívanou, která posunuje hranice filmové zábavy. Vše, co je efektní, je třeba použít. To však nesnižuje kvalitu scénáře. Inteligentní dialogy jsou standardem. A když se dá technická dokonalost dohromady se svěžím humorem, spoustou nápadů a chytrým scénářem, vznikne z toho až hříšně dobrý filmový zážitek.

Klára Scholzová

Sherlock Holmes: Hra stínů
Sherlock Holmes: A Game of Shadows
USA, 2011, 129 min
Režie: Guy Ritchie
Hrají: Robert Downey Jr., Jude Law, Rachel McAdams, Noomi Rapace, Stephen Fry, Jared Harris, Kelly Reilly, Eddie Marsan, Geraldine James, Gilles Lellouche

Klára Scholzová

Zdroj: www.collider.com

Organicky s ikonou hlavního hrdiny vytvořil režisér Nicolas Winding Refn celý film. Vrcholně stylizovaně, pohrávajíc si s každým detailem obrazu, budujíc atmosféru neproniknutelného noir napětí. Někdo by mohl film označit za povrchní, že režisér nesleduje a neanalyzuje motivaci hlavních postav, vypráví ne úplně originální a nekomplikovaný příběh muže, který se zamiluje do vdané ženy s dítětem, a některé scény svou brutalitou připomínají filmy se Stevenem Seagalem. Jenže Drive se hrdě hlásí k odkazu noir filmů. Vyprávění je zde považováno za druhořadé, základním pilířem filmu je styl a vizuálnost, tón a nálada. Sedíme v rozjeté káře a řítíme se nočními ulicemi v doprovodu lehce sentimentálního tanečního soundtracku, který bezvadně ladí s růžovou barvou titulků. Odvážně kýčovité scény s dlouhými pohledy milenců, neskrývaný patos značící fatálnost jejich vzájemného vztahu. Kontrast ponurých a chladných lokací suterénu, výtahu nebo nočního pobřeží s vycizelovanými pop-artovými prvky jako jsou kytičkované skleničky na stole nebo červenobílá mozaika výlohy picérie. Vizuální hra mezi povrchem (zmíněným zbytnělým stylem) a hloubkou (jako spodní proud stále přítomné emotivně hypnotické tempo filmu) vyzývá k až existenciální úzkosti nebo pousmání, zda lze nahlédnout pravou podstatu věcí, respektive zda ji náhodou nenalezneme v každém byť sebepovrchnějším obraze. Nezúčastněný nadhled a vizuální smysl pro humor předurčuje film Drive k zařazení do kolonky kultovní. Pro mě osobně nejlepší film roku 2011. Na závěr všem, kterým vrtá hlavou, jestli film skončil dobře nebo špatně, doporučuji řidičem citovanou bajku o štírovi a žábě.

Kubin

Drive
USA, 2011, 101 min
Režie: Nicolas Winding Refn
Hudba: Cliff Martinez
Hrají: Ryan Gosling, Carey Mulligan, Bryan Cranston, Albert Brooks, Oscar Isaac, Christina Hendricks, Ron Perlman

Režie: Alfred Hitchcock
Hudba: Franz Waxman
Hrají: James Stewart, Grace Kelly,Wendell Corey, Thelma Ritter…

Minulý týden Františku Vláčilovi, tento týden patří na České televizi zase Alfredu Hitchockovi. Legenda střídá legendu, a aby to bylo spravedlivé na obě strany, i Alfredovi vyberu jen jeden ze dvou filmů, které jsou v programu.
Je jím mysteriózní thriller z roku 1954, kterým chtěl autor ostatním kolegům ukázat, jak se bude dále ubírat filmařský styl. Jeho hrdinou je tentokráte fotograf odkázán na invalidní vozík, jehož zábavou v dlouhé léčbě je sledování okolí z okna. Do role pozorovatele se vžije natolik, že po chvíli začne podezřívat jednoho nájemníka protějšího domu z vraždy manželky. Pátrání na vlastní pěst začíná a my všichni se můžeme těšit na fantasticky rozuzlené finále.
Pokud vás to zajímá, tím druhým Hitchockovým filmem bude páteční Vertigo.

Proč?
(čtvrtek 19.1, 22.10 Prima Cool)

Režie: Karel Smyczek
Hrají: Jiří Langmajer, Martin Dejdar, Jan Potměšil, Daniel Landa, Miroslav Štibich…

Průkopníkem filmů o fotbalovém chuligánství je Karel Smyczek. V roce 1987 totiž natočil sondu do prostředí fanoušků nejpopulárnějšího sportu na světě. Zabývá se vzájemnými vztahy uvnitř skupiny i dopadu jejich chování na zbylou veřejnost. Zaujme vás režijním vedením připomínající dokumentární styl, dobrým obsazením a nadčasovostí svého poselství.

Tichá bolest
(pátek 20.1, 23.10 / neděle 22.1, 10.50 na TV Barrandov)

Režie: Martin Hollý ml.
Hudba: Svatopluk Havelka
Hrají: Rudolf Hrušínský, Ivan Jiřík, Vítězslav Jandák, Miroslav Táborský, Martin Dejdar…

Hned několik jmen z předchozího snímku můžeme spatřit i ve druhém tuzemském dramatu, které vzniklo v roce 1990 pod režijním vedením Martina Hollého. Ten vycházel z autobiografického scénáře Jiřího Křížana. Vypráví příběh Janka Kadavého, kterému byl popraven otec, načež mu zemřela i matka, a on tak sdílel život jen se svým dědou. Tichá bolest je vedena ve dvou časových rovinách, což tak dobře známe ze současných moderních hollywoodských bijáků. Pilířem celé podívané je herecký výkon Rudolfa Hrušínského, o jehož kvalitách nemůže být pochyb.

Incident
(pátek 20.1, 23.00 / sobota 21.1, 3.05 na Prima Cool)

Režie: Larry Peerce
Hrají: Beau Bridges, Ruby Dee, Jack Gilford, Mike Kellin, Gary Merrill…

Asi každý z nás už někdy jel hromadnou dopravou. Lidé jsou v ní různí. Upovídaní, zamlklí, hluční, tiší, čistí, špinaví. Také se ale může stát, že na jedné zastávce přistoupí dvojice gaunerů, která se rozhodne zbylé cestující terorizovat útoky na vše, co nebude podle jejich libosti. Přesně to se stane v jednom newyorském metru. Myšlenka filmu tkví v tom, že slušný a civilizovaný člověk má jen pramalou šanci zvítězit nad morálně pokleslým zločincem. Důvodem je neochota společnosti spojit se v jeden celek. A tak tu máme druhý nadčasový snímek…

Těžká váha
(sobota 21.1, 21.10 na ČT1)

Režie: Ron Howard
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Russell Crowe, Reneé Zellweger, Paaul Giamatti, Craig Bierko, Bruce McGill…

Klasická hollywoodská látka zpracovaná klasickým hollywoodským způsobem. Těžká váha aneb jak se v časech hospodářské, společenské a finanční krizi našel hrdina, který všem ostatním ukázal správnou cestu. Podceňovaný a neznámý boxer Braddock si klestí cestu na vrchol, cestičku mu mete výborná režie Rona Howarda, a za fanfáry Thomase Newmana stoupá na sportovní i filmoví Olymp. Říkejte si o Russellovi Croweovi co chcete, ale že je vynikající herec, to mu nikdo neodpáře.

Ennio Morricone v Benátkách
(sobota 21.1, 20.50 / pátek 27.1, 0.25 na ČT2)

Hrají: Enni Morricone

Milovníci filmové hudby třikrát pozor! Přichází k nám Ennio Morricone, legenda z největších, aby zpříjemnil večerní čas svými jedinečnými melodiemi. K tanci a poslechu hraje orchestr Roma Sinfonietta, dirigentskou hůlku drží sám Mistr.

Válka policajtů
(neděle 22.1, 22.20 na Nova Cinema)

Režie: Olivier Marchal
Hrají: Daniel Auteuil, Gérard Depardieau, André Dussoller, Francis Renaud, Valeria Golino…

Jednoznačný vrchol pro vyznavače kriminálního žánru, sedmdesátých let a francouzského stylu. Daniel Auteuil a Gérard Depardieau stojí proti sobě v boji o moc, postavení, peníze, o holý život. Představují dvě odlišné tváře policejního světa, který zde věru nevyznává motto pomáhat a chránit. Strhující atmosféra, svižné tempo, výborná kamera, skvělé herecké výkony, a tak dále, a tak dále…

Král rybář
(neděle 22.1, 21.50 na ČT2)

Režie: Terry Gilliam
Hudba: George Fenton
Hrají: Jeff Bridges, Robin Williams, Mercedes Ruehl, Paul J. Lombardi, David Hyde…

Poněkud nenápadný film z roku 1991, avšak pod hvězdným vedením. Pojednává o rozhlasovém diskžokejovi, kterému se zhroutí svět po zjištění, že zavinil smrt několika lidí. Dostává se tak do víru, ze kterého ho snad nějaký rybář někdy vytáhne… Hlavní mužské role ztvárňuje zajímavá dvojie Bridges-Williams, ženský protějšek má starosti oscarem odměněná Mercedes Ruehl. Krásné zakončení filmového týdne a hezký příslib do týdne dalšího.

Josef Vajrauch