Dny francouzské kinematografie na Zlínském filmovém festivalu
Myslím, že nemusí být hned náhoda, že letošní Mezinárodní festival ve Zlíně, který byl ve znamení Pocty velikánům, jako byl zejména Karel Zeman, přinesl také přehlídku francouzského filmu. Vždyť přece na počátku stál filmový mág Georges Meliès, jenž ve své tvorbě propojoval živé herce s kreslenou složkou, například Cesta na měsíc (1902), podle námětu Julesa Verna, nebo Cesta do nemožna (1904). Na Melièse navázal až Karel Zeman ve filmech Vynález zkázy (1958) nebo Na kometě (1970). Oba podle námětu klasika sci-fi Julesa Verna.
Bohužel, žádný z krátkometrážních Melièsových snímků nebyl na festivalu k vidění. Za to však nechyběla notoricky známá díla jako Knoflíková válka (1962) od Yvese Roberta, Četník ze Saint-Tropez (1964) Jeana Giraulta či Něžné kuře (1978) Philippa de Brocca. Vedle těchto tvůrců se na přehlídce objevili filmoví velikáni jako François Truffaut s filmem zařazeným do Zlatého fondu světové kinematografie Nikdo mne nemá rád (1959) nebo Zazie v metru (1960) Louise Malla.
Z přehlídky jsem si nakonec zvolil tři předválečné filmy, které nepatří mimo Francii k těm nejznámějším. Byl jsem veden snahou najít profesní vzory některých českých prvorepublikových režisérů, zejména Václava Kršky, jenž v roce 1944 realizoval „dětský“ snímek Kluci na řece. Než se dětský film v průběhu času „vytvořil“ do dnešní podoby, stáli na začátku dílka, která nějak odrážela morálku doby a posouvala hranice k uvolněnosti zbavené nadměrného mentorování. Stačí si jen srovnat zmiňované Kluky na řece s počinem režiséra Júlia Matuly Indiáni z Větrova z roku 1979.
Belgičan Jacques Feyder natočil v roce 1926 němý film Dětské tváře (Visages d´enfants), odehrávající se ve švýcarských Alpách. Příběh začíná v okamžiku pohřbu matky hlavního hrdiny chlapce Jeana. Syn je již natolik zralý, aby se, na rozdíl od své mladší sestřičky, smuteční ceremonie účastnil. Upjatost události, horké letní počasí a stres se na chlapci psychicky podepíší, Jean na hřbitově omdlí. Detailní kamera zaměřená na jeho obličej a působivý střih dokreslují dusnou atmosféru beze slov. Dětská tvář se potí, v rychlém sledu vnímá zvon, průvod, rakev, otce, jeho ruku až do hořkého vyvrcholení.
Následně se děj zklidní. Otec se znovu ožení a do domu si přivádí macechu s dcerou Arlettou. Otec, s ohledem na Jeanovu citlivou povahu, nechtěl, aby se syn svatby účastnil, proto jej poslal k jeho kmotru, faráři z vedlejší vesnice. Když se Jean vrátí, následuje komická scéna, ve které Arletta nechce pustit do domu nikoho cizího v souladu s přáním své matky. Chlapec se marně snaží Arlettu přesvědčit, že tady bydlí, ale nakonec mu nezbude nic jiného než vlézt oknem.
Mezi sourozenci během zbytku léta a zimy propukne otevřená nenávist, jež vyústí Jeanovou pokryteckou snahou pomoci Arlettě najít její ztracenou panenku. Posílá ji do zimní noci, pannu prý najde na cestě za vsí. Arletta odchází a Jean doufá, že až rodiče objeví její nedovolený odchod, bude potrestána. Mezitím však spadne lavina a chlapce se zmocní panika. Má pocit, že jeho mrtvá matka na fotografii se k němu odvrací zády. Trýzněn výčitkami se přiznává otci, že Arletta je v nebezpečí života.
Ačkoliv se nám může zdát, že film končí laciným happyendem, ve kterém je Arletta nalezena živá a chlapec říká své maceše „maminko,“ je dobový sentiment vyvážen právě citlivou kamerou zaměřenou zejména na chlapcovu tvář, jež s námi mimicky rozpráví. Feyder nenatočil film pro děti, ale pro dospělé. Žánr „rodinné filmy,“ ještě nebyl vyčleněn. Navzdory sympatiím k dětskému světu, není v díle zpochybněn respekt k dospělým.
Zrzek (Poil de carotte, 1932), patří mezi skvosty světové literatury. Bohužel v češtině se překlad objevil naposled v roce 1925! Nezaslouženě, neboť se jedná o dobře napsanou knížku. Jediné slovo v předloze není zbytečně navíc. Námět je stále aktuální a spisovatel Jules Renard psychologickou literaturu tímto obohatil o motiv trpícího dítěte. Zde se poprvé objevuje problém dětské sebevraždy.
Chlapec, kterému nikdo neřekne jinak, než Zrzek, je nejmladším ze tří sourozenců manželů Lepicových. Narodil se ve chvíli, kdy si jeho rodiče už neměli co říct. Paní Lepicová předčasně zestárla a pan Lepic na výchovu potomků zcela rezignoval. Zrzek se tak stal ztělesněním ponížení své matky. Jeho starší sourozenci jsou matkou hýčkáni, kdežto Zrzek si během svého života zvykl na odstrkování. Vyvinul se u něj cit pro ironii a sarkasmus, který jej obrnil proti nepřízni osudu. „Rodina je jistý počet osob, které se vzájemně nesnáší,“ napíše ve své školní kompozici.
Režisér filmu Julien Duvivier zůstal knižní předloze věrný. Scénáristicky mu velmi pomohla Renardova vlastní dramatizace příběhu. Syžet je divadelní, ale přínos kamery shledáváme v trikových záběrech rozhovoru Zrzka se sebou samým. Toto snímání je však dobové, tedy příliš statické.
Druhé já nabádá Zrzka k sebevraždě. „Je tak pyšný, že by se i zabil, jen aby se udělal zajímavým,“ soudí matka svého syna. Nejprve sledujeme Zrzka, jak se pokouší utopit ve kbelíku vody. Po této komické zkušenosti sahá po provaze. Filmová narace se snaží zapůsobit na diváka šokem, když se chlapec skutečně věší. Jeho záchrana potom může působit lacině. V knižní nebo dramatické podobě k podobnému vyvrcholení nedochází, jelikož napsaný příběh je sám o sobě dost poutavý. Kinematografie však musí užívat rozdílného postupu. Snaží se burcovat, neboť by se mohlo stát, že by se změnila v pouhý dobový žánrový obrázek.
Finále je přitom stejné jak u filmu, dramatu, tak knihy. Otec vyburcovaný z letargie se pokouší k svému synovi najít cestu. V případě matky žádné porozumění není možné, proto je její postava na konci naprosto upozaděna. „François,“ zazní z otcových úst Zrzkovo skutečné jméno.
Ztracenci ze Saint-Agil (Les Disparus de Saint-Agil, 1938) se odehrávájí v prostředí chlapecké internátní školy. Na rozdíl od výše jmenovaných filmů se jedná o studiový snímek, jen s několika málo exteriérovými scénami. Film osciluje na pomezí hororu a detektivky. Tři žáci mají svůj tajný spolek. Vždy po večerce se schází v jedné z učeben, kde se jednoho dne zjeví záhadný muž. Skutečně!, jakoby se jednalo o ducha, který hned zase zmizí. Krátce na to se ztratí dva ze tří kamarádů. Podle šetření školy, dobrovolně utekli z výchovného ústavu. Poslední z trojice tomu nevěří a jeho učitel angličtiny také ne. Po několika peripetiích se dozvídáme, že v tajných chodbách školy existuje penězokazecká dílna a hlavou celého gangu je sám… ale to už jsem prozradil příliš.
Ve snímku si zahrál učitele angličtiny tehdy velice známý rakouský herec Erich von Stroheim, který zazářil po boku Jeana Gabina ve slavném filmu Velká iluze režiséra Jeana Renoira z roku 1937.
Ztracenci ze Saint-Agil už nám jako „rodinný film“ připadají. Autorita dospělých je postupně zpochybňována, jelikož námětově straní dětské ironii, ale ne natolik, aby to dobová cenzura trestala. V případě režiséra Jeana Viga, jenž v Trojce z mravu (1936) zobrazil dětskou vzpouru proti dospělým, zasáhl úřední dohled a jeho film poslal na dvacet let do trezoru.
Ztracenci ze Saint-Agil jsou oddychovým snímkem, přináší napětí i humor. Komickou postavou je jeden z pedagogů, který čeká vypuknutí války každým okamžikem a jelikož se píše rok 1938…
Daniel Herman
