Reakce na nový film Davida Finchera, jinak velmi uznávaného režiséra, se kloní spíš k horšímu. Tvůrci druhé verze adaptace knihy Stiega Larssona nemohou tvrdit, že netušili, jaké způsobí reakce. Švédská předloha, které se prodalo před 60 milionů výtisků po celém světě, má velmi silnou základnu příznivců, kteří už si vybudovali vztah k první adaptaci. A tudíž je jasné, že další přepis knihy, i kdyby byl sebelepší, nemůže být přijat zcela kladně. Zfilmování Mužů, kteří nenávidí ženy americkým režisérem totiž nahrává všem, kteří vidí Hollywood jako továrnu na peníze, která nemá úctu k ničemu. Jasně se rýsuje otázka, zda byla další adaptace nutná. Jako adaptace ne, protože švédská trilogie z předloňského roku se povedla a nebylo proč znovu kopírovat známý příběh.
Ale z hlediska filmového snímek Muži, kteří nenávidí ženy jistě smysl má. Já jsem před jeho zhlédnutím nečetla knihy, ani jsem neviděla starší filmy. K filmu jsem tedy přistupovala jako k samostatnému filmovému dílu. A budu k němu tak přistupovat i v recenzi, protože jsem si jistá, že si tvůrci tohoto filmu zaslouží za svou práci uznání.

Zápletka filmu je ryze detektivní a mrazivé napětí prostupuje celý film. Vyšetřování 40 let staré vraždy mladé dívky, jejíž vrah byl pravděpodobně někdo z její rodiny, je postaveno nad všechna ostatní témata filmu. Ale zvláštní je, že samotné pátrání probíhá spíš na intuitivní a deduktivní úrovni, a posunuje se na základě nejasných stop, jako jsou zvětšené detaily fotek, odkazy na Bibli, podezřelé chování…To je logické vzhledem ke stáří případu. Ale když je přitom náhodně odhalena celá příšerná série vražd mladých dívek podle Bible, pozornost se stočí spíš na vztah hlavní dvojice, místo aby se případ sériového vraha začal řešit v celé své šíři. Vrah je nakonec odhalen a případ vyřešen, ale nikdo se nepozastavuje nad hrůzami, které byly nalezeny v archívech.
Vyprávění je tak zvláštní, protože vidíme svět očima hlavní hrdinky, která se stala hlavním bodem neshod mezi čtenáři a novým filmem.
Je jí mladá geniální hackerka a detektivka Lisbeth, ve které hrůzy z dětství zanechaly spoustu nenávisti, nejistoty a pokroucené morálky. Obzvlášť špatný vztah má k mužům, ke kterým se chová nejméně tak hrozně, jako oni k ní. Je krutá a necitlivá, ale přesto je snadné její chování pochopit.
Její vidění světa je však naprosto odlišné od „normálních“ lidí. Životy druhých ji nezajímají. Nezajímají ji ani jejich problémy, ani špína, kterou v jejich životech pomocí svých tajných technik nachází. Dělá to jen pro peníze, a možná pro uspokojení z toho, že má nad mocnými muži navrch. Ale své znalosti nevyužívá pro svůj prospěch, protože kromě soukromí, samoty a cigaret o nic nestojí. Nehne s ní nic, ani brutální vraždy dívek. Pozoruje je s odstupem a chladnou logikou případ rychle a čistě vyřeší. Ale nic okolo už ji nezajímá. A přesně tak vnímáme celý příběh i my.
Zahrát postavu Lisbeth chtělo nejen psychické, ale i úplné fyzické nasazení. A podle mě Rooney Mara pronikla do své postavy naplno. Věřím jí každý nenávistný pohled, každé gesto. Místy je sice už trochu přehnaná její drzost, ale ve všech ostatních scénách je dynamickou a originální průvodkyní dějem. To, že na konci „změkne“, mi nevadilo. Přes všechny hrůzy, které prožila, je přece pořád mladou osamocenou bytostí, která se snaží od své samoty nalézt únik, protože sama se sebou je příliš pohlcená nenávistí.
Mnohem víc mi do celého příběhu neseděla trochu zbrklá scéna převodu Wennerströmových peněz na Kajmanské účty, kterou Lisbeth bleskově provede v sexy přestrojení. To, že během akce po večerech v hotelu kouří a vypadá stejně, jak je pro nic běžné, nic nemění na tom, že se dobrovolně přeměnila do pravého opaku toho, co tak urputně celý film vyznává. To je jediná věc, která do celého filmu nezapadá. Naopak to nejlepší, co z filmu vybočuje, je úvodní titulková sekvence. Fincher je těmito úvody proslulý, ale tentokrát se opravdu překonal. První tři minuty jsou expresionistickou, technicky novátorskou bombou, která na mě zapůsobila jako koncentrovaný Requiem za sen.
Film v duchu excentrické, ale technicky dokonalé jízdy pokračuje, a mně osobně to k příběhu sedí víc, než strohý filmový styl švédské trilogie. Navíc scénář obohacuje základní linii záběry z minulosti, které tajemné zmizení ještě víc dramatizují a prohlubují nepříjemný pocit, že je něco špatně. Tempo zrychluje paralelní střih – sledujeme zároveň život Lisbeth a Mikaela ještě předtím, než se setkají, a i potom je jejich vyšetřování čím dál svižněji prostřiháváno. Ve srovnání se švédským filmem je tenhle udělaný mnohem filmověji, nebojí se do knižní adaptace zapojit jakékoliv postupy, které kniha nikdy nemůže nabídnout. A zároveň si nehraje na to, že dokáže obsáhnout všechny vrstvy předlohy.
Muži, kteří nenávidí ženy, jsou mnohem víc nasáklí filmovou genialitou, než politickou nekorektností, která se nejspíš stala autorovi předlohy osudnou. Zvrácenost systému, ať už v žurnalistice, průmyslu či politice, je vždy vděčným tématem, protože film má moc ovlivňovat, kázat i odrazovat.
Ale Fincherovi stačí prostředí nastínit, nadhodit morální otázky, a potom už mluvit jen obrazem a napětím. Prostředí, ve kterém se postavy pohybují, je drsné, chladné a určitě taky zkorumpované.
V tomto případě však stačí, aby ho film popsal a diváci se v něm usadili. Jakmile se společně s Mikaelem „zabydlíte“ na severu Švédska, už jste kompletně ztotožněni s tím, jak tady život běží a funguje.
Samozřejmě, že rodina Henrika Vangera, který Mikaela zaměstnal, není příliš typická. Je to přehlídka fašistů, neschopných dědiců, vrahů a zkorumpovaných obchodníků. Ale příběh je takto nastaven, a v těchto hranicích se drží.
Někdy se mi zdálo, že je napětí budováno zbytečně, ale k pochopení stačí vědět, že film funguje opačně, než jiné filmy. Napětí je konstantní, je udržováno na určitém bodě, a pomocí psychedelicky stimulující „hudby“ a zrychleného střihu se jen místy stupňuje. To, co je tady používáno s mírou, jako v jiných filmech napětí, jsou místa klidu, uvolnění, oddechu, bezpečí a lásky. Všechno tohle je ve světě Larssona nedostatkovým zbožím.
Udržet diváky v konstantním napětí téměř tři hodiny, to není nic snadného. Fischer využil většinu filmových prostředků, aby toho dosáhl. Mistrně používá pohyb nebo statiku kamery, velikosti záběrů, odtažitou kameru, pocit stísněnosti, ohrožení, paranoiy. Střih je dokonale sjednocen s rytmem příběhu. Zvuková stránka je čistá nebo špinavá, či dokonce naturalistická přesně tam, kde má. Lokace jsou dokonale chladné a odlidštěné, v čele se skleněným domem na kopci. Rekvizity jsou hlavním vodítkem ve vyšetřování, a práce s nimi je přehledná a napínavá. Vše je v rovnováze.
Herecké obsazení je pečlivě a dobře vybrané, postavy už na první pohled vypadají tak, že to odpovídá jejich úloze v příběhu. Dokonce jsem z hereckých tváří intuitivně odvodila, jaká bude asi pointa, což mě ale drželo v ještě větším napětí.
Daniel Craig dokáže předvést přesnou míru sebelítosti a bezmoci, a pro mě konečně dokázal, že umí hrát i jiné, než bondovské role. Skvělí jsou ale i ostatní, třeba Christopher Plummer jako Henrik Vanger, Robin Wright jako Mikaelova přítelkyně, pohybující se na hraně mezi sympatií a protivností, správně falešný Stellan Skarsgård coby Harrietin bratr, nebo Lisbethin poručník, který je neskutečně odporný.
Líbilo se mi, že ve filmu funguje i humor, a to docela často. Kontrast hlavní dvojice, především otevřenost, se kterou Lisbeth jedná, a rozpaky, které to ve všech vyvolává, jsou svěžím přínosem do čistě detektivního děje.
Fincher zkrátka svoji adaptaci od předchozího počinu v mnohém vylepšil, což se pochopitelně nemusí spoustě lidem líbit, ale já jsem si to užila a zážitek mi to jen prohloubilo.
Co se týče tématu, jistě by se našlo jiné, třeba i originálnější, které by Finchera i diváky uspokojilo. Podle mě nebylo nutné píchat do vosího hnízda a točit něco, co už natočeno bylo, a navíc docela nedávno. V jiném případě bych to označila za plýtvání financemi i lidskými zdroji. Ale v tomto případě jsem ráda, že film vzniknul, protože je vážně dobrý.

Klára Scholzová

Muži, kteří nenávidí ženy
The Girl with the Dragon Tattoo
USA / Švédsko / Velká Británie / Německo, 2011, 158 min
Režie: David Fincher
Hrají: Daniel Craig, Rooney Mara, Stellan Skarsgård, Robin Wright, Christopher Plummer, Joely Richardson, Goran Visnjic, Julian Sands, Steven Berkoff, Yorick van Wageningen, David Dencik

Pokračování Sherlocka Holmese potvrzuje a překonává pravidlo, které bylo v uplynulých letech nastaveno – že slavné postavy z klasických dobrodružných knih a příběhů přitáhnou nejvíc diváků, když jim propůjčí tvář slavný pohledný herec, a děj bude zběsilou přehlídkou triků, honiček, vtípků a šílených/geniálních plánů. Tentokrát se londýnský detektiv pohybuje na hranici mezi rozumem a šílenstvím, a stejně tak je tomu i s příběhem a obrazovým zpracováním. Ale i to šílenství je rozhodně velmi zábavné.
Watson přichází v předvečer své svatby za Holmesem, který pro něj měl přichystat rozlučku se svobodou. Zjišťuje však, že Holmes nejenže na rozlučku i svatbu zapomněl, ale navíc je poslední dobou ještě větší blázen, než kdy dřív. Nejí, nespí, ale neúnavně pracuje. Už při improvizované rozlučce začíná rozjíždět svůj nový (a samozřejmě zatím největší) případ, a zapojuje do něho nejen Watsona, ale následně i jeho novomanželku, svého bratra a krásnou cikánskou věštkyni Simzu. Všichni zjišťují, že geniální matematik a uznávaný profesor Moriarty chce rozpoutat v Evropě válku. Díky detektivovým propracovaným úvahám a pečlivému vyšetřování, ale i díky náhodě, se podaří válku odvrátit (kdybychom tak Holmese měli v roce 1914!).
Ale všechno tentokrát tak růžové není. Do děje se velmi citelně zapojuje smrt a film jasně naznačuje, že válku nelze odvracet navždycky, protože mocnosti sice vehementně obhajují mír, ale přitom potají zbrojí.
Pokračování akčního hitu Sherlock Holmes: Hra Stínů nepokrytě láká diváky na akční nářez už v traileru, ale celý film potom servíruje nečekanou porci technicky dokonalé akce. Za hlavní plus bych označila právě obrazové zpracování a technické vychytávky, kterých si tvůrci s chutí užívali. Myslela jsem si, že trailer ukazuje většinu toho, co v kině uvidíme, ale ve skutečnosti je to jen velmi slabý odvar. Film je nabitý energií a neztrácí ani na chvilku dech.
Scénář je místy víc než trochu přitažený za vlasy, ale u tohohle typu filmu (navíc z dílny Guye Ritchieho) už jsme na to zvyklí. Například to, že Holmes stihne za film dvakrát zemřít, je opravdu už trochu moc. Napětí je v příběhu víc než dost, takže tyhle předvídatelné návraty na poslední chvíli jsou nutné snad jen kvůli americkému publiku.
Jinak ale tvůrci zůstali na správné straně hranice mezi uvěřitelností a povinnou úlitbou dobrodružnému žánru. Dokonce ani nemusíme sledovat dojemnou milostnou zápletku.
Všechny postavy jsou dobře napsané i zahrané, a dokonce přibyly i nové, které film vtipně oživují (Sherlockův parádně podivínský bratr). Příběh je slušně podložen ne-li reálnými historickými fakty, tak alespoň technickými a logickými fakty. Navíc Holmes je tak geniální, že mu v jeho dedukcích nestačíme nacházet slabá místa, ale jen s otevřenou pusou sledujeme, o kolik kroků je napřed. Solidním protivníkem je mu v tomto umění hlavní záporák, který je velmi přesvědčivě zahrán Jaredem Harrisem (Podivuhodný případ Benjamina Buttona). I jeho pomocník je dostatečně démonický, abychom jim uvěřili ničivé plány.
Detektivní zápletka a její řešení jsou jako obvykle pro běžného smrtelníka trochu překombinované, ale Ritchie už mnohokrát dokázal, že není nutné pochopit všechno, abychom pochopili výsledek. A hlavně není nutné chápat v průběhu každou část příběhu, abychom si film užili. Některé pointy jsou v kontrastu s průběhem vyšetřování zločinů naservírovány až příliš polopaticky a podpořeny dost přehnanými rekvizitami (továrna na zbraně a změny identity). Ale funguje to, těžko říkat, že ne.
Tvůrci se nesnaží namluvit divákům hlouposti. Hlavním cílem je chytře pobavit, a navíc si ještě do filmu protlačit spoustu vlastních nápadů a hříček. Kdybychom chtěli jít v historických nepřesnostech do důsledků, museli bychom rovnou celý film odepsat, protože Holmes rozhodně nebyl původně zamýšlen jako akrobat bez pudu sebezáchovy s dokonale oholenou hrudí.

Technické triky se neomezují na napínavé scény honiček a výbuchů. Kouzla jsou vidět i ve vychytaných přechodech mezi scénami a v titulcích, na které stojí za to zůstat v kině. Fascinuje mě, že kromě nepopiratelné technické dokonalosti a promyšlenosti scénáře si tvůrci dají práci ještě s tím, aby dotáhli do konce spoustu skvělých nápadů, které nebyly nezbytné, ale příběh okoření. Můžeme si tak vychutnávat celkové ladění filmu do stylu novinové grafiky konce 19. století, propracované slovní přestřelky, úžasné střihové montáže a záblesky Sherlockova šestého smyslu. Tato vlastnost – odhadnout, co se bude dít v blízké budoucnosti – sice pro děj není významná, ale máme možnost ji jen tak pro radost sledovat hned několikrát. A možná máme co do činění s úplně novým stylem filmových rvaček.
Postavy se z velké části pozměnily, ale hlavní esa zůstávají – Robert Downey Jr. a Jude Law. Tahle dvojka opět nezklamala, a dokonce mi mnoho jejich společných scén přišlo o hodně vtipnějších a přesnějších, než v jedničce. Jakmile se do děje zapojí alkohol, manželství včetně novomanželky, rvačky a chlapské handrkování, je o zábavu postaráno. Ale není to žádný hloupý hospodský humor. Je to gentlemanské škádlení, které je občas okořeněno nějakým tím hrubším slůvkem nebo rvačkou. Holmes totiž nemá úctu k ničemu, a k instituci manželství už vůbec, což Watsona dost dráždí. Skvělým komediálním prvkem je i Watsonův pes, který se svým lidským kolegům hereckým výkonem snadno vyrovná.
To, že se pohybujeme ve stále ještě elegantní společnosti konce 19. století je doslova povznášející, a dodává to vtipům a mezilidským vztahům nejen vznešenější podklad, ale i šmrnc.
Ženské obsazení je také povedené, a mně osobně vůbec nevadilo, že Irene (jinak velmi sympatická Rachel McAdams) z příběhu náhle zmizela. Její potenciální nástupkyně Simza je mnohem lepší společnicí i soupeřkou Holmesovi, který však tentokrát vůbec nemá na ženy čas, takže se ten (kromě pár minut trvajících líbánek) žádná romantika nekoná. To, že láska je posunuta na vedlejší, komickou kolej, je další z dobrých rozhodnutí, které film oproti prvnímu dílu pozvedly. Je v něm totiž překvapivě málo klišé, a naopak spousta nových prvků, ať už technických, tak dějových.
Střih je založen na stejném systému, jako u jedničky: rychlé tempo vyprávění je jen občas narušeno doplňujícím flashbackem Holmesova vyšetřování. Ani tyto hrátky s časem by nebyly pro příběh nutné, ale to očividně nebylo pro tvůrce rozhodující.
Sherlock Holmes: Hra stínů, je totiž v první řadě efektní mainstreamovou podívanou, která posunuje hranice filmové zábavy. Vše, co je efektní, je třeba použít. To však nesnižuje kvalitu scénáře. Inteligentní dialogy jsou standardem. A když se dá technická dokonalost dohromady se svěžím humorem, spoustou nápadů a chytrým scénářem, vznikne z toho až hříšně dobrý filmový zážitek.

Klára Scholzová

Sherlock Holmes: Hra stínů
Sherlock Holmes: A Game of Shadows
USA, 2011, 129 min
Režie: Guy Ritchie
Hrají: Robert Downey Jr., Jude Law, Rachel McAdams, Noomi Rapace, Stephen Fry, Jared Harris, Kelly Reilly, Eddie Marsan, Geraldine James, Gilles Lellouche

Organicky s ikonou hlavního hrdiny vytvořil režisér Nicolas Winding Refn celý film. Vrcholně stylizovaně, pohrávajíc si s každým detailem obrazu, budujíc atmosféru neproniknutelného noir napětí. Někdo by mohl film označit za povrchní, že režisér nesleduje a neanalyzuje motivaci hlavních postav, vypráví ne úplně originální a nekomplikovaný příběh muže, který se zamiluje do vdané ženy s dítětem, a některé scény svou brutalitou připomínají filmy se Stevenem Seagalem. Jenže Drive se hrdě hlásí k odkazu noir filmů. Vyprávění je zde považováno za druhořadé, základním pilířem filmu je styl a vizuálnost, tón a nálada. Sedíme v rozjeté káře a řítíme se nočními ulicemi v doprovodu lehce sentimentálního tanečního soundtracku, který bezvadně ladí s růžovou barvou titulků. Odvážně kýčovité scény s dlouhými pohledy milenců, neskrývaný patos značící fatálnost jejich vzájemného vztahu. Kontrast ponurých a chladných lokací suterénu, výtahu nebo nočního pobřeží s vycizelovanými pop-artovými prvky jako jsou kytičkované skleničky na stole nebo červenobílá mozaika výlohy picérie. Vizuální hra mezi povrchem (zmíněným zbytnělým stylem) a hloubkou (jako spodní proud stále přítomné emotivně hypnotické tempo filmu) vyzývá k až existenciální úzkosti nebo pousmání, zda lze nahlédnout pravou podstatu věcí, respektive zda ji náhodou nenalezneme v každém byť sebepovrchnějším obraze. Nezúčastněný nadhled a vizuální smysl pro humor předurčuje film Drive k zařazení do kolonky kultovní. Pro mě osobně nejlepší film roku 2011. Na závěr všem, kterým vrtá hlavou, jestli film skončil dobře nebo špatně, doporučuji řidičem citovanou bajku o štírovi a žábě.

Kubin

Drive
USA, 2011, 101 min
Režie: Nicolas Winding Refn
Hudba: Cliff Martinez
Hrají: Ryan Gosling, Carey Mulligan, Bryan Cranston, Albert Brooks, Oscar Isaac, Christina Hendricks, Ron Perlman

Film Moneyball by si nejspíš žádný pár nevybral pro své rande v kině. Je totiž o baseballovém týmu, který se těžce škrábe z posledního místa v americké baseballové první lize, a díky matematické teorii se mu podaří dosáhnout vrcholu.
Na začátku sezóny se manažer týmu, který v tuto chvíli nemá co ztratit (kromě své práce) rozhodne pro riskantní krok – sestaví nový tým podle matematického programu, který sází na hráče vzhledem k jejich statistickým výsledkům v jediné oblasti hry. Výběr je tak oproštěn od vlastností, které nejsou pro hru zásadní, ale kterými se všichni ostatní hledači talentů řídí – jak hráč při hře vypadá, na kolik si ho týmy cení, jakou má přítelkyni. Tak je sestaven tým víceméně z outsiderů, kteří jsou vděční za šanci, kterou dostali, ale v první půlce filmu jim to moc nejde. A potom se to najednou otočí a náš tým vyhrává jeden zápas za druhým. Zní to jako primitivní příběh, který uspokojí jednoduché sportovní pudy.

Jediné, co poutá k tomuto filmu pozornost, je Brad Pitt. Tvůrci to dobře věděli, protože nebýt jeho, na Moneyball by nejspíš v zemích, kde baseball není národním sportem, moc diváku nepřišlo.
Ale Pitt není jen lákadlem. Předvádí další ze svých skvělých rolí, která táhne celý film. Jeho postava sympatického vysloužilého baseballového hráče, který se rozhodl pro kariéru hledače talentů a manažera týmu, téměř nezmizí z plátna. A to má hned několik důvodů. Kromě toho, že je to divácky vděčný herec, který baví každým gestem, výrazem, vtípkem a pohybem, je jeho postava průvodcem po světě baseballu i pro diváky, kteří o této hře nic nevědí. A hlavně je film chytře vystavěn na jeho vnitřním pohledu jak na celou instituci baseballu, tak na životy hráčů.
Moneyball jde na věc nečekaným směrem. Začátek je ještě klasickým úvodem do sportovního světa. Skrz televizní obrazovku (tak zblízka, že jsou vidět obrazové body) prožíváme poslední zápas jedné sezóny, který „náš“ tým potupně prohrává. Hned nato chápeme, že naše hlavní postava Billy se nikdy na zápasy nedívá. Sedí sám na stadionu a střídavě zapíná a vypíná rádio tak, aby slyšel jen výsledek, ale ne mučivý průběh. Tento způsob sledování zápasu, který je dějově zásadní, a ve kterém se jiné filmy srdceryvně vyžívají, je nezvyklý, ale kupodivu funguje stejně dobře, jako když sledujeme celý zápas od začátku až do konce. Může to však fungovat jedině tehdy, když se ztotožníme s hlavní postavou. Tady nastupuje Pittovo charisma. Sympatie k němu ani nemůžeme necítit. Je stále pohledný a vypracovaný, ale je dostatečně zestárlý, unavený a lidský, abychom mu uvěřili každou emoci.
Jeho postava je v určitém směru klasická – je rozvedený, má dvanáctiletou hezkou, milou a hudebně nadanou dceru, nesnáší nového muže své ženy, a kromě občasné péče o dceru nedělá nic jiného než svou práci. Jednoduchá charakteristika hlavního hrdiny, přesně vyvážená, abychom mu fandili, směřuje divákovu pozornost k důležitým dějovým zvratům. A vzhledem k tomu, že příběh není zrovna studnicí nápadů, zvratů a originálních postav, je třeba, abychom byli všemi prostředky vtahováni do děje a nerozptylovali se hlubinami Billyho duše nebo jeho dalšími zálibami.
Skutečně to funguje. Jednoduchý děj je tak dobře natočen, že nás zajímá od první chvíle až po titulky, a ještě po nich dychtíme vidět víc. Děj totiž staví na lidských příbězích, ale zároveň zbytečně nerozpitvává lidské problémy a negativní pocity. Film řeší problémy stejně, jako mužské postavy – jednoduchým násilným projevem vzteku (Billy dost často hází nábytkem), který stačí k vyřešení všech rozporů.
Je to čistě chlapský film. Ženské postavy jsou, kromě Billovy dcery, která v písničce krásně shrne otcovu povahu, jen pozorovatelkami. Nekoná se žádná lovestory. Ale i tak mě to bavilo, protože mužská parta v čele s Pittem mezi sebou tak vtipně komunikuje, že sledováním dialogů lze pobaveně prožít celý film, aniž bychom si všimli, že příběh je vlastně o ničem. A to je na tom právě to sympatické. Moneyball si nehraje na žádný trhák. Přichází do kin v době, kdy diváci touží po zcela jiném žánru. Trailer na rovinu představí děj. A kdo i přesto na film jde, tomu není předkládáno žádné pseudodrama, ale skutečný lidský příběh.

Genialita filmu tkví v uchopení příběhu, a to už od scénáře, přes kameru až po střihovou stránku. Důležité zápasy (i všechny ostatní) téměř nevidíme. Všechno prožíváme Billyho očima. Pokud on zápas nevidí, my taky ne. Jsme postaveni do stejného dilematu jako on – přinese to týmu smůlu, pokud se na zápas přijde podívat? Ale díky nápaditosti kamery, různým úhlům pohledu, trikovým hrátkám s obrazem a skvělému Pittovu herectví vůbec nemáme pocit, že o něco přicházíme.
Můžeme se totiž procházet po zákulisí baseballu, což je mnohem zajímavější. Hráči získávají na lidskosti ne na hřišti, ale v šatně po zápase. Je to nečekaně příjemné, vidět jednou hráče ne jako sportovní ikony bez mozku, ale jako obyčejné kluky, kteří se kvůli baseballu vzdali stipendia na vysokou, a teď jen čekají, až jim nějaký tým dá šanci. Baseballisti jsou vesměs sympatičtí kluci, kteří nesrčí vtipem, ale ani nejsou hloupí. Baseball je zkrátka práce jako každá jiná. Pokud k tomu takto přistoupíme, a film to dělá, máme šanci sledovat jedinečný příběh z prostředí, které je jinak zanesené mnoha vrstvami mýtů, drbů, lží a pomluv.
Střihová stránka je pro celkové vyznění filmu zásadní, ale těžko říct, zda všechny ty hrátky s dějem byly vymyšleny už ve scénáři, nebo až postprodukčně. Jde o to, že scény jsou nenásilně prostřídávány tak, abychom se postupně dostávali do sportovního prostředí v kontrastu s naprosto obyčejným lidským životem, a zároveň abychom se ani na chvíli nenudili. A tak nás filmem provází postava mladého nadějného hráče, který je talentovaný ve všech oblastech baseballu a musí se rozhodnout, jestli půjde studovat, nebo se naplno oddá sportu. Jeho příběh vlastně není podstatný, ale rychle nás uvede do situace, kterou prožívají všichni hráči, a od té chvíle už není těžké se se sportovci ztotožnit.
Celkově je střih tak brilantní, že si ho ani nevšimneme (což je účel).
Kamera je nápaditá, zábavná, a schválně se vyhýbá všem sportovním klišé.
Herecký ansámbl je zcela zastíněn hlavní rolí Brada Pitta. Ostatní taky hrají skvěle, ale bez Pitta by film nebyl ani z poloviny tak zábavný.
Film působí kompaktně, i když je místy znát, že zpracovat tento příběh do celovečerního filmu bylo nesmírně těžké. Chvílemi je děj kostrbatý, jak se snaží na jednu stranu vtěsnat stále se opakující zápasy do sekvencí, a zároveň natáhnout vztahové scény a vyždímat z nich co nejvíc nesportovních emocí. I tak jich však není dost, aby divák pochopil, o co komu jde, a kdy už film skončil. Konec je trochu nečekaný, protože se vlastně pořádně nic nestane.
Ale i tak smekám klobouk před scénáristickou prací, která doslova stvořila z příběhu, který by nebyl zábavný ani z úst zkušeného komika, fungující filmový příběh.

Zkrátka Moneyball je svěžím vánkem do filmů se sportovní tématikou, a až se příště budu rozhodovat, na co půjdu do kina podle tématu, pokusím se neodsuzovat filmy jen proto, že jsou o sportu, kterému nerozumím. Věřte mi, že i když je vám upřímně jedno, jak se v americké baseballové lize vybírají hráči, tenhle film vás bude bavit.
Klára Scholzová

Moneyball
USA, 2011, 133 minut
Režie: Bennett Miller
Hrají: Brad Pitt, Jonah Hill, Robin Wright, Philip Seymour Hoffman, Chris Pratt, Tammy Blanchard, Jack McGee, Nick Searcy, Glenn Morshower, Arliss Howard, Kerris Dorsey, Javier Montoya

Už od traileru bylo jasné, že Šťastný nový rok sází na vzor zalidněné sváteční romantické komedie ve stylu Čtyři svatby a jeden pohřeb či Láska nebeská. Ve vánoční atmosféře plné lásky jsou diváci většinou ochotni dojmout se i nad něčím, co by jim jinak přišlo patetické. Ovšem všechno má své meze. Hromada těch nejtrapnějších klišé, které jsme už tisíckrát viděli, a naprosto předvídatelný příběh, neskousne ani divák zvyklý na české romantické komedie.
Když už jsme u žánru zvaného „romantická komedie“ – pokud čekáte příval roztomile vtipných dialogů, komických postav a gagů, které z Lásky nebeské znáte nazpaměť, zapomeňte na to. Šťastný nový rok není ani zdaleka tak vtipný, což by u poctivé romance nemuselo být v zásadě na škodu. Ale ono to s tou romantikou není zas tak žhavé, protože vás romantické páry, které se na sklonku starého roku dávají dohromady, ničím nepřekvapí. Schéma je velmi věrně převzaté z Lásky nebeské – lidé, kteří přes rok neměli zrovna největší štěstí v životě a ve vztazích, na Silvestra dostanou chuť všechno dát do pořádku. Samozřejmě jsou si vědomi, že jejich protějšek jim nemusí dát druhou šanci. Ale v tomto případě kupodivu druhá šance existuje pro každého, což filmu ubírá cenné body – realitu života, který je stejně krutý, jako štědrý. Navíc kvůli potřebě dostatku dvojic, které si k sobě hledají cestu, musíme sledovat i dějové linie, které nejsou ani trochu zajímavé (například matka vs. dospívající dcera).

Děj byl pro mě od začátku tak předvídatelný, že jsem, kromě závazku napsání recenze, neměla důvod zůstávat v kině do konce. Protože jakmile pochopíte pravidla příběhu, rychle si domyslíte, kdo s kým nakonec skončí, protože nikdo nemůže zůstat na ocet.
V příběhu vlastně není nikdo, kdo by nedostal, co chce. A cesta k vytouženému cíli není nápaditá, ani trnitá. Zkrátka si na ní jen musíte počkat do půlnoci.
Aby se poslední den v roce nějak překlenul, postavám jsou do cesty naházeny různé překážky. Mladí sousedé – muž, který neslaví Silvestra a krásná zpěvačka, která má zpívat celému New Yorku – se společně zaseknou ve výtahu a zbaveni všech fyzických potřeb v něm stráví osm hodin, na jejichž konci se překvapivě dají dohromady. Patnáctiletá dcera uteče své sexy matce, protože chce být se svými kamarády, a matka ji celou druhou půlku filmu honí, aby si ji odvedla domů. Žena, která má poprvé na starost tradiční sjezd svítíce koule nad Times Square, musí řešit technický problém, protože koule se uprostřed výjezdu zastavila, a navíc má dilema, zda navštívit svého umírajícího otce v nemocnici, nebo ne. Otec na ni čeká a nezemře, dokud k němu dcera nepřijde. Syn čerstvě zesnulého úspěšného otce musí dojet na večírek, kde má mít proslov, ale porouchá se mu auto daleko od civilizace. Zpěvák, který přesně před rokem utekl od své snoubenky, se jí snaží dokázat, že toho lituje, ale ona je neoblomná (jen do půlnoci). A tak se dvě hodiny díváme, jak tihle ubozí krásní lidé čekají na půlnoc, protože ta přece přináší řešení všech problémů. To je jedno, že udělali neodpustitelnou chybu a celý rok s tím nic nedělali. Mají přece právo na Silvestra dostat novou šanci. O ty překážky tam ani tak nejde. Stejně víme, že všechno dobře dopadne – výtah se rozjede, koule se spraví, na večírky se všichni dostanou včas. Jde jen o to, aby nám tvůrci dokázali, že ať už jsme se letos chovali jakkoliv, máme před sebou celý nový rok, abychom začali od nuly (a nejspíš se stejnými chybami). Ale pokud bychom to takhle dělali každý rok, nemuseli bychom vlastně vůbec litovat žádných svých chyb. Bylo by to až příliš snadné. A přesně tak působí celý film – je příliš jednoznačný, příliš milý, příliš jednoduchý. Život v něm vypadá tak snadně. Jedinou stinnou stránku prezentuje umírající otec (Robert DeNiro). Je zároveň taky jedinou postavou, která nevypadá celou dobu dokonale. Radost ze života však smrt naprosto převálcuje. V nemocnici po smrti otce sestřičky dceru dovedou mezi novorozeňata. Smrt je pasé. Minulost nikoho nezajímá. Rozhodně ne v rozjuchané Americe na Silvestra.
Tvůrci se alespoň snažili do filmu vnést co nejvíc humoru, většina vtipů však vyzní křečovitě, nebo zkrátka nevtipně. Nejvtipnější pro mě byl souboj dvou párů v porodnici o to, kdo vyhraje finanční odměnu za první narozené dítě v novém roce. Nakonec se však všichni smíří, podají si ruce, narodí se jim bez problémů krásné děti, a peníze vyhraje ten, kdo to víc potřebuje. To nemá se skutečným životem moc společného. Proč by mě mělo dojímat něco, co se nikdy nikomu nestalo a nestane?
Ve srovnání s Láskou nebeskou mi chyběla nadsázka, neobyčejné lidské příběhy a nečekaná vyvrcholení. Ve Šťastném novém roce je opět jen snaha o originalitu, když například mladík (s tváří a přehráváním Zaca Efrona) za lístky na VIP párty pomáhá zoufalé dámě středního věku slnit narychlo všechna její letošní předsevzetí. Nápad je to skvělý, ale ztrácí se mezi ostatními příběhovými liniemi, protože na vychutnání si originálních přání a jejich splnění už nezbývá čas. I o nadsázku se film pokouší – rodinka v karavanu, která veze jednu z postav do New Yorku, je rádoby vtipná až lehce úchylná, ale je to jen samoúčelná dějová vložka. Dialogy, vtipy a narážky zde nejsou prostředkem k trefné kritice dnešního světa, ale pouze chvilkovou snahou diváky povrchně pobavit.
Jediné, co má přesah, je televizní projev ředitelky silvestrovského večera včetně svítíce koule (Hilary Swank), který shrnuje to, co film nejspíš měl říct, ale rozhodně to neříká – že na Silvestra bychom neměli jen hledět vpřed, ale taky zpět na to, co jsme dělali a jací jsme byli, a podle toho se poučit do dalšího roku. My však nevíme, co hrdinové dělali, ani jací jsou. Nemáme moc času je poznat. Stihneme si všimnout jen jejich výrazných rysů, což je většinou dokonalý oděv, sexy oděv, dokonalý úsměv, výstřih nebo účes. Kdyby to nebyli známí herci, nikoho by zřejmě nebavilo se na jejich nepochopitelné jednání dívat. Ne že by nebyli dobře zahraní. Ale je jich tolik, že nám nestihnou přirůst k srdci, a na rozdíl od Lásky nebeské společně netvoří mozaiku, která by obsáhla škálu mezilidských vztahů. Neznají se mezi sebou, jsou to jen izolované dvojice, které nezajímá nic jiného, než se o půlnoci políbit.
Ani obrazově není film nijak zvlášť zajímavý. Prostředí ani zdaleka tak dobře nehraje, jako v Lásce nebeské, kde režisér využil všechno od barev interiérů, exteriérů, kostýmů, přes změnu prostředí až po klasické romanticky symbolické lokace. Každá důležitá postava zde měla svůj domov, své zázemí, charakteristický koutek světa. Ve Šťastný nový rok jsou však hrdinové vytrženi ze svého přirozeného prostředí, pracují, jsou vystaveni stresu, spěchu a přesunům na poslední chvíli. Dej tudíž působí násilně a chaoticky. Cítíme se stejně jako postavy – nepohodlně, zahnaní do kouta někam, kde zrovna v tenhle večer nechceme být. Celkové vizuální ztvárnění je podřízeno líbivosti, takže děj neposunuje, ale ani mu neškodí.

Celkově mě Šťastný nový rok nebavil a rozhodně o nic nepřijdete, pokud ho už letos nestihnete.

Klára Scholzová

Šťastný nový rok
New Year’s Eve
USA, 2011, 118 minut

Režie: Garry Marshall
Hrají: Zac Efron, Lea Michele, Abigail Breslin, Katherine Heigl, Robert De Niro, Jessica Biel, Hilary Swank, Michelle Pfeiffer, Sara Paxton, Sienna Miller, Sofía Vergara, Ashton Kutcher, Sarah Jessica Parker, Frankie Muniz, Jon Bon Jovi

Shrňme si na úvod, jakou minulost má za sebou celé IMF včetně svého nejlepšího agenta. Celou sérii nastartoval v roce 1996 režisér Brian De Palma výbornou špionážní akcí s velmi složitým dějem. Film stavěl především na výkonu mladého Toma Cruise a na citlivě pojaté atmosféře špionážních thrillerů. Tehdy ještě Praha hrála Prahu.

Druhý díl dostal na starost pro akci zrozený John Woo. Výborně zvládnuté akční scény zpomalované pro efektivnější požitek, děj ne nepodobný agentu Jejího Veličenstva a Ethan Hunt ve vrcholné formě. Tato akční jízda se ale stala spíše propagací bezduché akce, deště kulek s neporazitelným hrdinou a zlatým dolem pro producenty. Vynesla jim totiž 546 milionů z nejrůznějších kin po celém světě.

Třetí pokračování bylo tedy misí více než jistou. Dorazilo k nám o šest let později, tentokráte nám agenta s fyzičkou Bolta a schopnostmi MacGyvera naservíroval J. J. Abrams, tvůrce seriálových hitů jako Ztraceni nebo Alias. Umně zkombinoval explodující akci předchozího dílu s emocionální složkou hlavního hrdiny, rozervaného zradou vlastních lidí a milostným vztahem. Bonus hrál velice vyrovnaný soupeř v podobě Philipa Seymoura Hoffmana. Film vydělal bezmála 400 milionů, ale přesto tvůrci váhali s pokračováním. Nakonec se scientologická hvězda umoudřila a začala nabírat svalovou hmotu. Tolik k minulosti akční jízdy s nulovou šancí uspět.

Čtvrtý díl nese podtitul Ghost Protocol a částečně tak naznačuje děj filmu. Terorista s velmi dobrou inteligencí a ještě lepším arzenálem vyhodí do vzduchu rovnou celý Kreml (včetně jeho nádvoří Pražského hradu) a atentát hodí na hlavu právě organizaci IMF. Ta je následně prezidentem zrušena a na odhalení vraha i očištění svého jména je agent Hunt naprosto sám. Bez jakéhokoli zázemí, vždy pronásledován nepřáteli a tísnivým stínem, nutícím ho ohlížet se. Celou tuto zápletku s jadernou válkou v pozadí a zhrzeným agentem uprostřed nepřátelských vod jsme už v kinematografii viděli mnohokrát. Stačí se podívat do ‚bondovek‘ Rogera Moorea, Pierce Brosnana nebo (s určitou nadsázkou) Johnnyho Englishe.

Co tento film povyšuje nad zmíněné bratry ve zbrani, je režisérovo umění pracovat s oldschoolovou tématikou v kulisách značně modernějších. Atmosféru starých špionážních filmů kombinuje s moderní výbavou agentů, hláškami geniálního technika i sexy křivkami tradičního ženského elementu (Paula Patton v naší galerii na Kukátku). Ve výsledku se rozhodl jít zlatou střední cestou a celý film vyznívá jako vyvážený mix prvního a třetího dílu.

Tvůrcům se výborně podařilo vtisknout do již rozjeté série novou tvář Huntova týmu – postavu hlavního analytika Williama Brandta. Jeremy Renner pojal svého agenta s velkým přehledem, neboť jeho postavě věříte veškeré emoce. Jako nováček hozený do proudu akce se snaží plavat se záměrně zjevnými vadami, které činí jeho postavu dostatečně lidskou, tedy sympatickou. Postupně se dozvídáme také důvody jeho podivného vztahu s hlavním esem týmu a zvláště tato rovina, podávaná zlomeným agentem samým, je velmi dobře zpracovanou odbočkou v ději. Nám nezbývá, než doufat, že s podobnou grácií utáhne i Bourneův odkaz.

Dalším velkým plusem je chemie mezi všemi členy týmu. Jejich spolupráce funguje na jedničku, každý si přitom do akce přináší své skryté jizvy z minulosti, se kterou je těžké se vyrovnat. Simon Pegg a jeho hláškující ‚ajťák‘ působí v určitých vypjatých momentech jako správně načasovaná nálož a dodává svým komickým stylem mimiky filmu odlehčující nádech.

Srovnání se špionážními filmy se Mission Impossible nevyhne. Základním stavebním kamenem v každém příběhu boje Dobra a Zla je důležitá rovnováha charakterů na obou stranách barikády. Batman měl svého Jokera, Moore Stromberga, Bourne bojoval s celou CIA. Záporná postava musí být řádnou protihodnotou na vahách osudovosti souboje dvou mocných protivníků a tento prvek nová Mission Impossible postrádá. Terorista Hendricks Michaela Nyqvista má sice charisma i démonické myšlenky, ale na tvůrci mu na plátně nedopřáli příliš času na seberealizaci nebo jakýkoli vývoj. O jeho osudech se nedozvídáme téměř nic a kromě finálního střetu nám hlavní záporák nabídne jen zběsilou honičku uprostřed ničivé písečné bouře. Celé jeho počínání by vlastně mohla charakterizovat scéna, v níž Hendricks nezadržitelně ujíždí zoufalému Huntovi a jeho obrysy se pozvolna ztrácejí v temných písečných stínech. Hlaví protipól Huntova týmu tedy vyznívá tak nějak do ztracena, což je na akční formát docela škoda.

Slabinu filmu spatřuji také v nelogičnosti děje, který se zdá překombinovaný a zdánlivě tak navazuje na první díl. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že tento spletenec chování, tajemství a akce dokázal De Palma na konci opět rozplést. A co víc, udělal to strhující závěrečnou bitvou za obrovského tempa rozjetého vlaku. Tento Birdův ‚vlak‘ ale nikam nespěchá – spíš se ke konci filmu (po zmíněné honičce Hunta s Hendricksem) loudá, dochází mu dech a závěrečným epilogem se zastaví úplně. Přesto ale rozpačitý závěr celkový dojem nekazí. Brad Bird se zkrátka rozhodl jít vlastní cestou. Ubral na počtu akčních scén i zapojení technologií. Přidal špetku humoru a vše zabalil do retro – looku starších špionských filmů.

Závěr

Chcete strhující tempo? Vaším mužem bude Jason Bourne. Chcete hi – tech hračky? Zkuste Brosnanova Bonda. Chcete všechno dohromady a to s pořádnou dávkou popcornu a pohlednicí z Prahy? Správná odpověď je Mission impossible. Film sice postrádá výraznější zápornou postavu a ke konci mu dochází dech, ale stále to je napínavá mise. Pod filmový stromeček tohoto roku nám IMF nadělila svůj poslední dárek. No…možná že ne úplně poslední.

Charlie Brown

Naštěstí ani jedno z toho není případ filmu Válka bohů. Režisér Singh, který vypiloval svůj styl převážně na reklamách a videoklipech, a který si docela úspěšně zkusil režii celovečerních filmů Cela (The Cell, 2000) a Pád (The Fall, 2006), očividně dostal na Válku bohů spoustu peněz. Ani dolar snad v tomto případě nebyl utracen zbytečně, protože velmi kvalitního scénáře se Singh zhostil naprosto precizně. Je dost pravděpodobné, že Singh se tímto filmem konečně dostane mezi ty tvůrce, jejichž jméno si pamatuje celý svět (i když jeho jméno není zrovna nejvhodnější k zapamatování). Pokud by se tak stalo, Singhovi by se otevřela cesta k velkým projektům, v jeho případě určitě neskromným. Jeho předchozí filmy svědčí o tom, že se nebojí zkoušet nové postupy a vybočovat z řady typických hollywoodských filmů. A každý takový osobitý tvůrce, který se probojuje ke zlaté žíle, přináší do hollywoodské produkce cenný čerstvý vítr.

Válka bohů zpracovává tak velké téma, jakým je válka lidského krále Hyperiona proti bohům i proti všem lidem, kteří mu zkříží cestu na jeho cestě k osvobození Titánů, kterých jediných se bohové obávají.

Příběh je vyprávěn očima lidí, bohové po většinu času jen přihlížejí. Dobrovolně se totiž pro smrtelníky stali napůl zapomenutými, nehmotnými bytostmi. V této době počínajícího ateismu ale stále vznikají mýty, které známe do dnešních dob. Většina mytických historek je však ve filmu odkryta jako běžná událost, která se postupem času proměnila v heroických vyprávěních v legendy plné nadpřirozených sil.

Boj smrtelných s nesmrtelnými (přičemž smrtelnost je tu velmi relativní, protože i bohové mohou být zabiti v boji se sobě rovnými), věřících s bezvěrci a mýtu s realitou je ukázán na docela malém okruhu postav. Král Hyperion zničí jen jediný chrám a jedinou vesnici, a jeho obří vojsko se nedostane dál, než do úzké brány, kde počty vojáků neznamenají nic.

Pokud na straně smrtelníků sledujeme jen málo postav (ve srovnání například s Trojou je zde důležitých postav opravdu jen pár), tak na straně bohů jsou počty ještě skromnější. Ani uvězněných Titánů není moc. Zdá se, že válka na nebesích je pro potřeby filmu minimalizována, a v celé své šíři je naznačena až na úplném konci, který díky tomu vyznívá mrazivě otevřeně.

Válku bohů proto nechci nazývat skutečným velkofilmem. Velký film to však je, a to především po obrazové stránce, a stejně tak po stránce příběhové.

Klasická stavba příběhu je dodržena, dokonce i pevně ohraničena vypravěčem, ale současně je nenápadně narušována zevnitř. Trochu zkrátka jsou pojata některá témata, na kterých by jiné filmy stavěly celý příběh – zběhnutí zbabělce na stranu nepřítele, vznik mýtu o nelidské stvůře, vývoj přátelství mezi dvěma „správnými chlapi“, výchova chlapce v bojovníka, pomsta matčiny smrti, a hlavně milostný příběh. Všechny tyhle důležité procesy lidských životů a vztahů jsou buď jen okrajovou epizodkou, zpestřením příběhu, motivací pro důležitější činy nebo zkrátka jen přirozenou součástí děje. Takže čekání na vyvrcholení milostných, rodičovských a přátelských vztahů je marné.

Emoce naopak dostanete tam, kde je nečekáte. Film dávkuje vzrušující scény jaksi nečekaně, na přeskáčku. To dává filmu nezvyklý, ale svižný rytmus, a zároveň to udržuje diváka napjatého, protože netuší, co všechno se ještě může stát. Přitom napětí příběhu je porušeno hned zpočátku, když hned v první scéně vidíme, jak honba za osvobozením Titánů dopadne. Válka bohů staví na jiných principech, než na síle dějových zvratů. Přitažlivost příběhu tkví ve vnitřním pnutí mezi postavami, i v nich samotných. Také napětí, v jakém se neustále nachází celý svět, lidé i bohové, je velmi dynamické. Víme, že se něco musí stát, a že to změní podobu světa. To dobře koresponduje s pocitem civilizace naší doby.

Jako diváci nemáme jistotu, že se vyvrcholení stane tak, jak by podle filmových pravidel mělo. Hlavní hrdina, který je jinak jistotou uspokojivého konce, je totiž ze všeho toho děje sám dost překvapený. Všechno se seběhne tak rychle, že ani nestihneme pohledného Thesea poznat. Nemáme moc důvodů, abychom k němu cítili sympatie, snad jen to, že se zastává své matky a má rád svého starého učitele. Jinak je to outsider, který ze dne na den dostane do rukou kouzelný meč, krásnou panenskou věštkyni a moc postavit se tyranskému Hyperionovi.

Je to trochu matoucí, že Theseus není žádný sebejistý frajer a to, co se mu děje, bere spíš flegmaticky, než heroicky.

Ale nepřehlédnutelných mužských postav je ve filmu víc než dost. Muži ve Válce bohů ovládají svět. Až příliš hlučně si pro sebe ukradnou scénu hned zpočátku vojáci, kteří zavrhují Thesea pro jeho nemanželský původ, ale sami nemají žádnou morálku.

Vojáci jsou jednou z hlavních hnacích sil soudobé společnosti, mají doslova výkonnou moc a můžou si dělat, co chtějí – s otroky i ženami. Nikdo nad nimi nestojí. Žádné politiky, kteří tahají za nitky za oponou, v tomto filmu nepotkáte. To je další zvláštní pravidlo světa ve Válce bohů. Ač nad vším stojí všemocní bohové, nikdo se neodváží postavit jedinému muži, který si umanul ovládnout svět. Nikdo nespřádá intriky na ovládnutí mocných bojovníků. Nikdo neplánuje tajné útoky ze zálohy. Věci jsou přesně takové, jakými se zdají být. Je to až příliš skutečné. Kromě vzhledu bohů. Ti jsou vizuálně dokonalí, nedotknutelní, vystupující z pozadí, jako obrazy obražené liniemi. Zároveň jsou někteří z nich„mladí a neklidní“ a z Olympu se rádi podívají na lidský svět, nebo se i aktivně zapojí do potyček s padouchy, aby zatnuli perfektní svaly. Že by měli na práci něco důležitého, jako například vládu nad živly světa, to se říct nedá.

A o zbytek mužského egoistického arsenálu se spolehlivě postará hlavní záporák, Hyperion, kterého snad ani nemohl hrát nikdo jiný, než Micky Rourke, který si za posledních pár let střihl pěknou řádku úchylů.

Ženské hrdinky působí svou mocí pouze a jedině na hlavního hrdinu, který je v tomto ohledu vlastně o dost slabší, než ostatní mužské postavy. Zeus sice svou božskou dceru nadevše miluje, ale nenechá si do ničeho mluvit ani od ní, ani od žádného dalšího boha.

Zato Theseus získává v okamžiku smrti své matksy potřebnou zlost, která mu dává agresivitu a sílu, se kterou má šanci Hyperiona porazit. A věštkyně Faidra udělá z Thesea muže, když se od něho nechá dobrovolně připravit o panenství a tím i o své věštecké schopnosti. Tahle dějová linie však už nikam nepokračuje, zamilovanost se nekoná. Faidřina prvotní vidina pouze ukáže Theseovi cestu, ale všechno ostatní už potom musí zvládnout on sám.

Kupodivu se to všechno ostatní potom stane jaksi náhodou, s mnohem menší pompou, než jaká by se ve filmu jménem Válka bohů dala čekat. Překlad názvu je dost zvláštní, protože bohové se do války vůbec zapojovat nechtějí. Stejně tak nepochopitelně ale působí i originální název „nesmrtelní“, protože bohové až příliš dobře poznají, jaké to je být smrtelný. Válka bohů podle mě staví na všech těchto kontrastech, které mají diváka dovést k odpovědi na otázku „kam se posunul náš svět od dob, kdy vznikaly mýty, a bohové byli dennodenní skutečností?“ Já jsem měla po skončení filmu pocit, že se nic nevyřešilo. A ani nikdy nevyřeší. Že jediné, co překračuje začarovaný kruh lidských civilizací, jsou mýty a pohádky o hrdinství. A dozvědět se, jak obyčejně tyhle povídačky vznikají, je degradující.

Technicky samozřejmě není co vytknout. Dobrou práci odvádí zvuk, který v kině duní do morku kostí, a přenáší pocit úzkosti a blížícího se zla i do přítomnosti.

Obrazová dokonalost je neuvěřitelná. Pestrost záběrů, práce se zpomaleným obrazem, kontrast dokonalosti lidských těl a špinavého násilí, kostýmy, skály čnící nad rozbouřeným mořem, stylizovaná obydlí všeho druhu, hra s geometrií…Je vidět, že režisér měl promyšlený každičký záběr, což u akčního historického filmu není lehký úkol. Styl tohoto filmu už není o prostém sdělování informací pomocí obrazu, ale o hře se všemi elementy záběru. Hlavním z těchto elementů je pohyb, ve kterém se film vyžívá ve všech jeho směrech a rychlostech.

Stylovost násilí už po 300: Bitva u Thermopyl ani nemůže být překonána, ale to Válka bohů nemá zapotřebí. Ve srovnání s 300 je tento film mnohem komplikovanější, míň samoúčelný, s přesahem, o který se film 300 ani nepokoušel. Srovnávám tyto dva filmy, protože distributoři se kvůli snaze přilákat násilí chtivé publikum odvolávali právě na 300.

Ale Válka bohů si zaslouží srovnání s mnoha jinými filmy, které si troufly na zpracování odvěkých mýtů naší civilizace. Nejvíc se mi zdá podobný Troje, která se však ze všech bytostí snaží udělat co nejlidštější tvory s co nejpochopitelnějšími pohnutkami. Kdežto ve Válce bohů bohové nemají téměř žádnou osobní, lidskou stránku existence, pouze mezi sebou mají určité rodinné vztahy a neradi umírají.

Například i film Thor se snažil dát bohům co nejvíc lidských vlastností a neřestí. Proč se o to tolik filmů snaží? Bohové jsou přece bohy právě proto, že nejsou lidmi.

Film však otevřel hranice lidských možností, a tak se tvůrci snaží dát člověka na roveň bohům, aby si člověk připadal díky filmu silnější, mocnější a nesmrtelný. Tím se však podstata bohů vytratila, mýty byly potlačeny touhou vysvětlit vše racionálně a mít vládu úplně nad vším, stejně, jako se to děje světovým náboženstvím.

Proto nejspíš film Válka bohů působí tak nezvykle. Bohové jsou tady nelidští, až divní. Lidé jsou pro ně objektem zájmu, ale ne jako bytosti jim rovné, ale spíš jako hračky. Zeus vychovává Thesea hlavně z vypočítavosti, ale taky se zdá, že vlastně po dlouhá léta nic jiného nemá na práci. Lidé totiž už na bohy nevěří. Tak k čemu vlastně bohové jsou? Zapojí se do lidské války, až když jsou vypuštěni jejich odvěcí nepřátelé Titáni, kteří jediní se jim můžou rovnat. To je teprve pro bohy výzva. Stejně jako lidé bohům jsou po většinu času ukradení i bohové lidem. Proč je tedy tak zásadně konfrontovat, že se z tohoto tématu stane hlavní náplň filmu? Stále víc mi to připadá jako satira na současnost, potažmo na celé dějiny lidstva.

Lidé se na bohy zlobí, protože bohové neplní jejich přání. K přechodu na ateismus tak stačí třeba jen to, že kluk se modlí, aby dostal koně, a nedostane ho. Tak ho ukradne a už na bohy nevěří. Tak absurdní záminka k tomu, aby člověk ztratil víru, je jako odkaz na dnešní svět velmi přesná. Stejně typické je i věčné svádění všeho na bohy. Hlavní záporák je tak zvrácený jedině proto, že bohové nic neudělali, když jeho manželka a děti onemocněly. Když potom ale zjistí, že bohové stojí na straně Thesea, najednou by se mu jejich spolupráce docela hodila, a je kvůli tomu i ochotný osobně si dojít Thesea zavolat a přemlouvat ho, aby přešel do jeho armády.

Režisér zkrátka drsně kritizuje podstatu lidské existence včetně jejich mýtů, ideálů, které nikdy nemůžou být naplněny, a lásce k patosu.

A to vše zakryl blyštivým přebalem s názvem akční velkofilm. Já mu nemám co vytknout. Pokud správně chápu poselství skryté pod povrchem, nezbývá mi než souhlasit a jít na film znovu.

Klára Scholzová

Válka bohů

Immortals
USA, 2011, 110 minut
Režie: Tarsem Dhandwar Singh
Hrají: Henry Cavill, Freida Pinto, Mickey Rourke, Corey Sevier, Kellan Lutz, Robert Maillet, Stephen Dorff, John Hurt, Isabel Lucas, Romano Orzari, Luke Evans

Dnešní divák si mnohokrát musí zvyknout na fakt, že když je váben na krásně vypadající dílo, při postupném rozbalování zjišťuje, že některé z věcí, na které se těšil, jsou jen působivě zabaleným pozlátkem, lákajícím oči i peněženky. V konečné fázi ale zbývá jen prázdné místo s nevyužitým potenciálem. Při promyšleném rozbalování filmu Warrior se ale divák dočká něčeho jiného. Jde o komorní počin, vystavěný na vnitřní síle, opravdové akci i temných emocích hlavních protagonistů. Atmosféricky dokonalý film, který se vám dostane pod kůži nenápadně, ale o to hlouběji.

Sportovní drama?

Režisér Gavin O’Connor nám servíruje příběh dysfunkční rodiny, jejíž členové bojují s dávnými ranami osudu odlišnými formami, které ale vedou ke stejnému cíli. Osudové pokrevní spojení dvou bojovníků jsme mohli sledovat v nedávném Fighterovi a Warrior se nese na podobných vlnách, tedy staví na první místo děj, atmosféru a motivační část bojů namísto tupé krvavé zábavy wrestlerských zápasů.

Celou psychologickou sondu do jednotlivých charakterů začínáme u nejstaršího člena rodiny. Bývalý boxer a mariňák Paddy Conlon (Nick Nolte) je zobrazován jako archetyp kdysi slavného sportovce a trenéra, který kariéře obětoval vše, co měl. Teď se z kontroverzního symbolu stává alkoholem rozpouštějící se osamělá lidská troska. Jeho stereotypní život náhle převrátí návrat ztraceného mladšího syna Tommyho (Tom Hardy), mariňáka a juniorského zápasníka ve smíšeném bojovém umění. Napětí komplikovaného vztahu starého učitele a tichého ztraceného syna je očividné od prvních chvil společného setkání.
Tento střet dvou vyprofilovaných osobností je umocněn soukromým dramatem z rodinné minulosti, jenž se před divákem pozvolna odvíjí. Dozvídáme se tak motivy jednání postav, podávané velmi subjektivně a nahlížené z různých úhlů pohledu, ale zároveň se režisér drží objektivního vyprávění a nerozlišuje charaktery postav do linií Dobra a Zla. Před diváka tak staví tři určité postavy, jejich jednání a pohnutky postupně rovnoměrně odkrývá způsobem, který vás naprosto pohltí.

Třetí postavou je starší syn, žijící celkem poklidným životem manžela, otce a učitele fyziky. Také jeho svět je narušen, když mu banka oznámí, že nebude schopen dále splácet hypotéku a tím pádem mu hrozí vyvlastnění majetku. To je dostatečný důvod pro zoufalství u mladého člověka, a tak se starší Brendan Conlon (Joel Edgerton) rozhodne vzhledem ke své boxerské minulosti o přivýdělek. Tato potřeba není kvitována jeho manželkou Tess (‚Houseova‘ Jennifer Morrison), ale jako nutnost se ukáže v době, kdy je Brendan suspendován. Ve stejnou dobu se před oběma bratry otevře jedinečná životní šance – velkolepý turnaj ve smíšeném bojovém umění s příhodným názvem Sparta. Hlavní prémie pět milionů dolarů.

Thriller?

Někdo by mohl filmu s tímto tématem vytknout předvídatelnost děje, možná nízké procento motivu překvapení nebo neoriginální zápletku. Souhlasím. Na druhou stranu, ubírá předvídatelný děj na epičnosti a emocích například filmu jako je Titanic? Jistě, filmy podobného ražení nás provázejí již velmi dlouhou dobu. Stačí připomenout dnes již klasická díla jako Rocky, Zuřící býk nebo Těžká váha. V novější době se na jejich úspěch snaží navázat například Rourkeův surově pojatý Wrestler nebo právě nejnovější Fighter.

Hlavním rozdílem (a dalo by se říci také předností) Warriora je ale unikátní schopnost najít hranici mezi pozlátkově povrchním blockbusterem s laciným dějem na jedné straně a nenápadným, ale nesmlouvavě zasahujícím příběhem ‚obyčejných‘ lidí na straně druhé. Právě pocit zoufalství, tvrdá práce a vlastní síla dovádí oba znepřátelené bratry do klece, aby nemilosrdně mířenými údery naposledy přečistila jejich charakter.

Režisér O’Connor staví na schopnosti poutavého vypravěče, který s citem sobě vlastním představí hlavní opěrné motivy filmu a pracuje s nimi. Oba bratry sledujeme po celou část filmu, jejich životní postoje se odráží od nevyřčené minulosti a střídavě jsou prezentovány až do rozhodující chvíle v kleci. Naturalistické uchopení emocionálních projevů hlavních postav prokresluje atmosféru souboje více než dokonale a vyzdvihuje na povrch mnoho dávno potlačovaných žádostí i nenaplněných snů obou mužů. Ukázkou řemeslné zručnosti může být způsob, jakým je divákovi prezentována etapa tréninku obou rivalů. Režisér se rozhodl pro více navzájem prolínajících se oken, na nichž sledujeme dva odlišné způsoby přípravy i boje samotného, které v konečné fázi opět sestaví dohromady.

Warrior!

Poutavá kamera vás dostane přímo do středu akčních scén v ringu, zároveň ale zpomaluje na správných místech, kdy je napětí vystupňováno do nadpozemských sfér, a tím je dán divákovi prostor k emocím. To vše do jedinečného diváckého zážitku umně zabaluje perfektní soundtrack, jehož mnohanásobné variace na Beethovenovu Ódu na radost dotváří velkolepost dramatických scén i emocionálně vypjatého setkání dvou odlišných bratrů, jejichž údery jsou vyústěním neuzavřené frustrace.

Pár slov na závěr

Syrové civilní drama ze života dysfunkční rodiny, propojené s naturalisticky ztvárněnou akcí. Snímek nepostrádá skvělé vypravěčské tempo, výjimečně zahrané hlavní role a strhující atmosféru. Celý příběh končí přesně tam, kde čekáte, ale způsob, kterým tam diváka dostane, působí jako dobře načasované technické KO – zatají se vám dech a nemáte slov.

Charlie Brown

Formát filmu Vendeta je velmi neobvyklý. Není ničím víc ani míň než psychologickou studií, založenou na zkoumání hranic lidského chování, morálky, odpovědnosti, zločinu a trestu.
Příběh se točí kolem dvou násilných činů, ve své podstatě nechtěných, nepřirozených a zvrácených – znásilnění čtrnáctileté dívky třemi jejími spolužáky a následná pomsta jejího otce.
Nevěřila bych, že mě bude bavit sledovat hodinu a půl „pouze“ podmínky, průběh a následky těchto činů. Ale film je natočen tak dovedně a originálně, že jsem ho shlédla bez dechu.
Pokud divák očekává, že se příběh ještě nějak „rozjede“ do dalších prostředí, postav a vrstev, bude zklamán. Film však nic takového neslibuje, ani si nehraje na něco, co není. Pokud přistoupíte na hru tvůrců, film se může stát velmi intenzivním a hlubokým zážitkem. Všemi prostředky totiž zkoumá psychologii postav, a to hlavně té hlavní mužské – zhrzeného otce v podání skvělého Ondřeje Vetchého.

Nejvýrazněji vystupují tři složky filmu – kamerová, herecká a hudební. Atmosféra obrazu, lokace, kompozice i pohyby kamery a úhly pohledu jsou skvěle využité a funkční.
Herci uspokojivě nahrávají hlavnímu objektu psychologického zkoumání – otci. Mladí herci jsou skvělí hlavně ve chvílích zoufalství a šoku, které trvá až děsivě dlouho. Každá slza, která ve filmu ukápne, je přesvědčivá.
Dobře je vybraná i hudba a zvuky, které mají větší než jen doprovodnou funkci. Nepříjemné a nepřirozené zvuky drásající nervy dělají obrazu velkou službu. Ne že by se tím tvůrci chtěli z něčeho vylhat. Drásavý zvuk je v děsivých scénách zcela na místě, protože v nás evokuje představy, které díky tomu nemusí být ukázány.
Co se týče hudby, sázka na rekviem byla povedená. Už jsme sice viděli lepší obrazové doprovody k slavným klasickým melodiím, ale vyznění je jasné a silné. Naznačená osudovost je trochu v rozporu s dějem, který mohl dost snadno být v kterémkoliv bodě zvrácen k lepšímu vývoji, ale teď chápu, že o pokus vyřešit uspokojivě problém ve Vendetě nejde a nikdy nešlo.
Hlavní postava totiž ani trochu netouží uvědomit si fatálnost svého jednání, protože v bodě, do kterého se dostal, už je mu všechno jedno.
Jeho expozice je psychologicky propracovaná a obrazově nás dovedně uvádí do hrdinova rozpoložení. K tomu tvůrci využili v první řadě hru těla Vetchého – jeho shrbený postoj, chůze a prázdný výraz v obličeji mluví za vše. Tam, kde by jiné české filmy končily, však Vendeta pokračuje. Do psychologie postavy se dostáváme dlouho a hluboko – pomocí subjektivních záběrů, ruční kamery, částečně zastřených protipohledů při hovoru, sledováním světa otcova prázdnýma očima. Obzvlášť tento efekt je skvěle využit. Po pár minutách „v kůži“ truchlícího otce jsem se cítila opravdu zhrzeně, prázdně a zmateně. Jeden tupý pohled na přední sklo auto zalévané deštěm řekne víc, než spousta plytkých vět.
Celkově se svět ve filmu Vendeta stává nepochopitelným, bezvýchodným, šedivým a nesnesitelným. Tomu pomohly jak barevné filtry na objektivu, tak i výběr lokací – dokonale odtažitá a nelidská stará továrna a stejně nepřirozený a odpudivý lom.

Díky perfektně zvládnuté práci s kamerou a střihem není už potřeba říkat, jak se kdo cítí. Některé dialogy doplňující pocity postav už mi připadaly navíc. Ale necítíme pouze zlobu a touhu po pomstě. Cítíme dost výrazně i strach, který mají nakonec úplně všichni. České prostředí nahrává k přirozenému zlidštění činů, o kterých se ve filmech tak často mluví – znásilnění, nájemná vražda, pomsta. Ale když se to stane realitou, už si nikdo z nás, ani ti, kdo zlo zrovna konají, není jistý, jestli to vlastně chce udělat. Film nás uvádí do situace stejně intenzivně jako samotné postavy a umožňuje nám tak bez patosu a frajerství prožít dilema, které prožívá navždy zhrzený člověk, které chce pomstít násilnou smrt své milované dcery. Tváří v tvář viníkům jeho tragédie se necítí ani trochu jistý, že to, co dělá, někomu nějak pomůže, nebo že je to snad zasloužené a spravedlivé. Dobře víme, že na jeho pomstě nic dobrého není. Ani nechceme, aby to udělal. Já jsem celou dobu doufala, že si to rozmyslí a vše dobře dopadne.
Ale hrdinové se krůček po krůčku dostávají do děsivého bodu, kdy už není cesty zpět. A to platí pro všechny tři druhy postav – kluky, kriminalisty/nájemné vrahy, otce. Těžko říct, kdo z nich má největší vinu na celé tragédii. Kluci měli nezkrotnou chuť užít si s hezkou spolužačkou, a zaplatili za to víc než dostatečně. Navíc se každý z nich provinil jinak, a jen všichni tři dohromady můžou být souzeni tak závažným způsobem. Trojice funguje výborně – iniciátor a největší frajer, jeho kámoš, který v sobě má aspoň trochu morálky, a tlustý outsider, jehož nevinna je naprosto smetena tím, co nakonec dívce udělá.
Otec se na ně samozřejmě nedívá jako na hloupé kluky, kteří to dost přehnali. Dívá se na ně jako na jedinou osobu – zvráceného násilníka, který si zaslouží nesmírně trpět. Jeho přístup je pochopitelný, ale ještě nebezpečnější, než nápad těch tří kluků. Jeho činy jsou motivované impulzivním vztekem, ale prováděné s dlouhodobým vědomím, že se chystá udělat něco dost hnusného.
A na vrcholu tohoto vražedného uvědomění stojí muž, který pomstu zprostředkuje. Sám si ani nezašpiní ruce, jenom převezme peníze a motivuje ostatní postavy činu. Je tak vlastně nevinný, ale nejzvrácenější, protože vše koná naprosto vědomě a bez osobního důvodu. Tak se setkáváme se třemi složkami zločinu, který se kvůli přítomnosti těchto různých typů lidí může rozvinout do děsivých rozměrů. Celkově z filmu vyplývá, že zločin je jedna věc, ale pomsta je v následcích mnohem horší.
Záměrně z toho všeho vynechávám postavu, kterou ztvárnil Oldřich Kaiser, protože mi jeho lesník do celého psychologického problému nějak nezapadá. Dohrávka filmu je sice napínavá, ale pro emoční účinek už je trochu navíc. Snažit se na poslední chvíli zvrátit proces pomsty je sice chvályhodné, ale stejně nepřirozené, jako každá už vykonaná vražda.
Postava lesníka, která vlastně jen oddálí brutální zakončení pomsty, dodává filmu rozměr, který je trochu mimo rámec Vendety. Film se na plakátech tváří jako Vetchý versus Kaiser, ale jejich „boj“ přichází na scénu příliš pozdě a uměle. Uzavření se do chvíle pomstychtivého amoku by nebylo na škodu. Zásah zvenčí, až se jedná jen o další podivnou figurku s podezřelým chováním, nebyl podle mě nutný. Prodloužila se tím jen agónie mstitele i oběti, takže vlastně i diváka.
To je možná achillova pata filmu – že náplň nestačí na celovečerní rozsah. Příběh bylo jistě třeba něčím rozšířit, ale proč tvůrci sáhli k tak podivínské postavě, jejíž přítomnost vyvolává jedině zbytečné otázky, to nechápu.
Scénář sám o sobě není vůbec komplikovaný, což je pro psychologickou studii nejlepší. Činy jsou sice pro tento účel dovedené do extrému, ale v nastalé situaci je všechno naprosto uvěřitelné. Dokonce jsem jinak mírumilovnému Vetchému věřila děsivé záchvaty brutality.
Jednoduchá a časově krátká linie příběhu je místy obohacována flashbacky, což je celkem zbytečné, protože o napětí se nestarají dějové zvraty, ale emoce. Film by stejně dobře fungoval i bez úvodní pasáže, která vlastně zbytečně vzbuzuje otázky. Další flashbacky, například na zkoušku otcova odhodlání zabít, jsou sice o trochu účinnější, ale ve výsledku nikam děj neposunují ani nezvyšují napětí. Jakmile se tvůrci jednou rozhodli takto odvážně zpracovat psychologické téma, nemuseli se už snažit o další, povrchnější filmové hrátky s příběhem.

Vendeta je film, který posílá divákům jasné poselství, o kterém už není třeba víc přemýšlet. Ale za odvážnost tématu, čistotu stylu a přímočarost, se kterou na mě zapůsobil, mají tvůrci můj respekt. Prosím víc takových filmů, u kterých se nemusím cítit trapně kvůli rozmělněnému příběhu a antižánrovosti.

Klára Scholzová

Vendeta
Česká republika, 2011, 90 minut.
Režie: Miroslav Ondruš
Hrají: Ondřej Vetchý, Oldřich Kaiser, Igor Chmela, Marek Taclík, Lucie Šteflová, Ondřej Havel, Václav Vostárek, Václav Neužil ml.

Singh vs. Minotaurus

Théseus, Diův syn, je znám svým nezdolným odhodláním, silou a vůlí po výhře. Dokázal se zbavit krétského krále Minotaura, stvoření s nadlidskou silou a intelektem býčí hlavy. Tento komponent zůstal ve filmu zachován. Udatný rek měl ale oproti mně jednu nespornou výhodu. On se sice zapletl do bludiště smrtelně nebezpečného, ale nikdy nepřestal hledat cestu ven. A jeho úsilí bylo odměněno. Cílem mého hledání byl děj. Pokud možno originální. Pod tíhou okolností a scénáře jsem ale nakonec podlehl a zůstal tak uvězněn ve spletitosti epického veledíla mistra Singha.

Motiv vzpoury obyčejných smrtelníků proti krutovládě je možná tím nejpoužívanějším tématem vůbec. Nutno dodat, že existují výjimky, potvrzující pravidlo, a že se některým filmům povedlo zobrazit věčné lidské břímě, kdy silní vládnou slabým, a to bez patosu, nezáměrné ironizace a nádechu fiaska. Právě po vzoru starého Souboje Titánů či novější řežby s názvem ‚300‘ se vydává také minotauří bijec Théseus. Čeká ho souboj se slizkým ‚postradatelným‘ králem Hyperionem, kterého musí porazit hned z několika důvodů. Za prvé chce nelítostný krutovládce ovládnout celý svět, za druhé Théseovi sebral jeho oblíbenou hračku a za třetí mu před očima vyvraždil vesnici i s matkou. Jo a mimochodem touží po krvi krásné věštkyně Faedry, což se prostě nedělá.

‚Nepostradatelný‘ Rourke

Mickey Rourke vstal před několika lety opět z hereckého hrobu a dokazuje to každou svou charakterní rolí. JehoHyperion by bez obalu mohl patřit k těm nejlepším záporákům na filmovém plátně. Běsnící síla s hlubokým chraplavým hlasem, vyhlazující vesnici za vesnicí kvůli jednomu luku, ničící tisíce životů, přitom ale obsesivně inteligentní, jednající s děsivým taktickým mechanismem proti všem lidem a bohům navrch. Právě Rourke je jedním z vrcholů filmu, který ale jen svým egem krutovládce, toužícího po pomstě, prostě film neutáhne.

Naštěstí se k jeho antickému dobrodružství přidávají minimálně dvě postavy, podobně vyčnívající nad digitální průměr filmu. Prvním z nich je heroicky pojatý zachránce lidstva, polobůh Théseus. Hlavnímu hrdinovi Hanryho Cavilla bohužel scénaristé nedali tolik prostoru, kolik by si jeho postava z hlediska prokreslení charakteru, vývoje i akce zasloužila. I tak se ale můžeme shodnout, že, jak říká Zeus, ‚pokud by někdo měl zachránit lidstvo, bude to právě Théseus‘. Oštěpem vrhá výtečně, nepůsobí pyšně egoisticky, ale kromě ran kolem sebe rozdává také sebevědomí a víru v lepší zítřky. Jeho osud je dopředu naplánován, ale je pouze na něm, zda toto proroctví naplní, nebo se rozhodne ustoupit. Právě cestě od sirotka k hrdinovi se mohl režisér věnovat trochu víc. I tak se ale po fyzické i herecké stránce můžeme těšit, až Théseus svlékne zbroj, zahodí oštěp s mečem a obleče si slipy modrého obleku s červenou pláštěnkou proti kryptonskému dešti ve Snyderově komiksové pohádce.

Další zajímavou postavou je sám nejvyšší, otec bohů a vládce hromu – Zeus. Luke Evans vdechl vládci bohů sympatický výraz, měnící se v závislosti na stávající situaci. Rozzlobeného a trestajícího boha hraje stejně věrohodně jako nečinně přihlížejícího divákay v představení boje Dobra a Zla.

Lastury vs. Hlemýždi

Koho by ale věčné uvržení do řetězů propasti Tartaru minout nemělo, je osoba zodpovědná za kostýmy. Chápu stanovisko, že hlavní postavy strávily v posilovně dost času na to, aby je oblékla. Co ale nepochopím asi nikdy, jsou doplňující masky v podobě lasturovito – hlemýžďo – kýčovito – rovných helmic, které jsou násilně nasazeny na hlavy pomazané. Poseidon, Athéna nebo samotný Hyperion, ti všichni byli donuceni obléci si výkřiky poslední antické módy. Nevím, ze kterého obřího akvária tato inspirace vzešla, ale rozhodně tam měla zůstat.

Hudební doprovod klasicky kopíruje úspěšnější předchůdce žánru, statečně bojuje proti jakémukoli oživení či originalitě a v křečích jednotvárnosti umírá až snad společně s divákem. Výpravnost celého díla značně zaostává za očekáváním a snad kromě Olympu a Tartaru, obou pojatých naprosto skvostně s odkazem symbolů těchto míst, jsou jednotvárné, civilně pojaté kulisy v přímém rozporyu s epickým materiálem. Třešničkou na digitálním dortu nesmyslů je více než béčkový závěr, působící jako špatně načasovaná prosba tvůrců o další divákovy peníze pro příští rok.

Pár slov na závěr

Velký potenciál díla zmařily ještě větší režisérovy tužby, kontrastující se zdlouhavým dějem, odvíjejícím se v žalostně pomalém tempu. Vizuální orgie zůstávají za očekáváním, až příliš je zde patrné kopírování slavnějších předchůdců, program Ždímání emocí přepnut na nulu. Zajímavé výkony neutáhly epické drama v příběhu a loučí se, coby odkaz budoucím generacím.

Charlie Brown