Krátké retrospektivní pohledy na idylickou atmosféru rodinky v romantickém domku s rozkvetlou zahradou uprostřed jara vystřídá na celý zbytek filmu nelítostná pustina. Apokalypsu nepřežila žádná zvířata, světem se potácí pár přeživších lidí. Nejen mráz (a přitom časté požáry), ale nedostatek jídla trápí ty, kteří přežili. V pustině řádí gangy, které nedostatek obživí řeší tím, že chytají osamělé poutníky a pojídají je. A uprostřed tohoto apokalyptického chaosu sledujeme jako zjevení pouť otce (Viggo Mortensen) a syna (Kodi Smit- McPhee) za poslední nadějí, vysněným prosluněným jihem.
Stejnojmennou knižní předlohu Cormaca McCarthyho, podle které John Hillcoat film Cesta natočil, jsem nečetl, vyhnu se tedy srovnání. Režisér John Hillcoat je autorem filmového dramatu Proposition z roku 2005 s hudbou Nicka Cavea, jemuž taktéž už v roce 1998 zrežíroval kolekci videoklipů s kapelou Bad Seeds doplněnou o komentáře členů skupiny.
V naší konzumem zhýčkané, znuděné a bezstarostné době jsou představy apokalypsy osvěžující. Namísto bezcílného povalování u televize boj o přežití. Místo vedení syna přes přechod pro chodce jej udržet naživu. Není to, co hledáme, opravdová bolest, opravdové utrpení?
Filmovému zpracování postapokalyptického světa chybí propracovanost a nápaditost, jak po obrazové tak ideové stránce. Obrazová stylizace si vystačí s až kýčovitě pošmournou oblohou, několika vraky aut a prázdnými budovami. Uschlé stromy se sice náhle řítí k zemi, ale když dvojice prochází lesem, připomíná mi krajina podzim u nás v Česku. Při pohledu na prázdnou benzínovou pumpu se mi vybavila vizualizace světa budoucnosti ve hře Half life 2. Ta byla také zasazena do promyšleného ideového rámce. Cesta razí absencí kontextu a neurčitostí situace, v které se otec se synem nachází, v tomto ohledu minimalistické pojetí. Nedozvíme se, proč došlo ke světové tragédii, co se přesně stalo, proč někteří přežili a jiní ne a co se vlastně děje se současným světem.
Přijměme fakt, že vytvořený svět má být jen kulisou, v níž je stěžejní drama vztahu otce a syna na neustálé hranici života a smrti. Že jejich vztah je ústředním tématem filmu- v nastalém chaosu a beznaději by měl dosahovat až biblických rozměrů. Je to výsadně chlapský svět, jelikož muž zůstává, aby se postaral o syna, zatímco žena dobrovolně odchází zemřít do lesa, jako smrtelně zraněné zvíře, které cítí, že nedokáže čelit novému, nesrozumitelnému světu. Smysluplnost jejího činu není pro mě příliš pochopitelná, slouží pravděpodobně vyniknutí páteře filmu- a zase jsme u vztahu otce a syna.
Máme-li co do činění se vztahovým dramatem mezi otcem a synem s duchovním přesahem- bůh jediný vnáší do světového chaosu a také do vztahu otce a syna špetku naděje, zaráží plytkost a nepřípadnost dialogů, které jsou silně popisné, neprojdou přes mrtvé kulisy. Víc než existenciální propast vztahu v kritické situaci se v nich odráží bezradnost tvůrců, kteří nejspíš vsadili na věrné kopírování literární předlohy, která je však zcela odlišným uměleckým dílem. Opakovaně se díváme na otce mířícího na hlavu syna revolverem a opakovaně slyšíme fráze o tom, že teď zemřou. Šokující situace se poněkolikáté stává fádní, dialogy sentimentální a pateticky prázdné.
Hillcoat rezignoval na důkladný popis a vizualizaci světa postiženého totálním rozpadem a na objasnění souvislostí, ale nedočkáme se ani niternějšího vhledu do osudu dvou hlavních postav a jejich vzájemného vztahu. Film se tak bezradně ředí na akční scény s prvky exploatačního hororu a na doslovný výklad událostí, což asi nelze považovat za úspěšnou filmovou adaptaci knihy s puncem- duchovní.
Kubin
