Výpravčí Alois Nebel je nutkavě nezúčastněným průvodcem po stopách temné minulosti. Díky noir černobílému animovanému formátu a technice rotoskopie, která zanimované reálné postavy něžně rozvlňuje, je to silně atmosférická podívaná. Nejen detailně provedený retro-styl skleniček na kávu, sanitek nebo budov (staré hlavní nádraží v Praze) usnadňuje vrátit se do časů na sklonku totality (1989). Přitažlivé je hlavně intuitivně a citem vedené vyobrazování atmosféry tísně, přetvářky, nedůvěry, prospěchářství a bezcharakternosti, toho negativního, co se vyjevuje z nevyzpytatelného prostředí nočního a deštivého lesa Jeseníků a z mlčenlivosti hlavní postavy filmu Aloise Nebela (Miroslav Krobot) a totálně Němého (Karel Roden). Těžko o Nebelovi smýšlet jako o hrdinovi, pokud mluví, tak většinou z cesty, apatické chování a pobyt v psychiatrické léčebně jej staví do role rezignovaného vyvržence, pomateného a traumatizovaného svědka, přes kterého se přehnaly dějiny. Rudiš, spolu se Švejdíkem (Jaromír 99) autor scénáře a komiksové předlohy, se netají inspirací poetikou Hrabalových malých velkých lidí z okraje společnosti. Proto to syrové prostředí nádražních hospod, záchodků, proto to sprosté vyjadřování a chování všech přítomných. Vztah nádražáka Aloise s hajzlbábou Květou je ukázkovým příkladem lásky mezi dvěma perličkami na dně společnosti. Štědrý večer Aloise a Květy v doprovodu zpívajícího Václava Neckáře patří k nejdojemnějším scénám filmu.
Jak je film silný v tom, co neříká, jen naznačuje a věrně zobrazuje, tak škobrtá o snahu zachytit westernový dramatický oblouk táhnoucí se pozadím celého filmu. Čert vem, že z Nebelových traumatických vzpomínek na odsun sudetských němců a krásnou Dorothe (Tereza Voříšková) se dozvídáme jen slabé útržky tehdejších událostí a vztahy mezi jednotlivými aktéry a důvod Němého pomsty si musí divák domýšlet. Doslovnost by už tak chatrné zápletce jen ublížila a diváka zvyklého u filmů hlavně přemýšlet to alespoň zaměstná. Jediným zdrojem napětí v očekávání budoucího je pobíhající, motající se a zírající Němý. Jeho postava se vzpírá jakékoliv identifikaci s dramatickým hrdinou, vzbuzuje spíš lítost a závěrečná scéna nepřináší žádný pocit satisfakce. Příběh pomsty zamotaný do jesenické mlhy Aloise Nebela má pachuť bezradnosti, kdy každá z postav může být vnímána jako oběť něčeho, co jí přesahuje (společenské uspořádání, příroda).
Alois Nebel je neskrývavě bezradný („Nevím, co mám dělat“), nenabízí žádná řešení ani nepokládá žádné otázky. Přináší silný zážitek svědectví o době nedávno minulé. Je to svědectví unikátní svou formou a přístupem, syrové ve svém hodnověrném lpění na detailech, svědectví Hrabalovsky poetické a rezignované-jsme jen cestující vlaku napříč dějinnými událostmi a koleje se za námi i před námi ztrácí v mlze. Je to ale jeden z mála filmů, který se naší historie dotýká bez zlehčování (Pelíšky, Pupendo, Občanský průkaz) nebo vyprázdněné retro-banalizace (seriál Vyprávěj). Malou škvírkou (jak zpívá v závěrečných titulcích o končící zimě Jaromír Švejdík) tu profukují i zatím filmově neotevřená témata (vyhnání sudetských němců). Moc by mě zajímalo, jaké dojmy si z filmu odnáší zahraniční diváci.
Kubin
