V každém koutu světa se odjakživa dětem vyprávěly pohádky. Nesly s sebou naději a především ponaučení. Že dobro vítězí, lež má krátké nohy a s hladovým pocestným je dobře se rozdělit o skývu chleba. Holčičky si většinou zapamatují spíš pasáž s princem na bílém koni, zatímco kluci se vidí jako stateční drakobijci. A to, i kdyby byl drak výjimečně kladným hrdinou. Není se co divit, že i v pohádkách jejich autoři a vypravěči občas pěkně přitvrdí.
Mistry ve skutečně hrůzyplných pohádkách jsou věky věků Francouzi. Mezi jednu z nejoblíbenějších knih u nás patří Francouzské pohádky vyprávěné Václavem Cibulou. Jde o celkem netradiční a zajímavé pohádky, které jsou příjemným zpestřením pro malé čtenáře. Jejich zápletky a rozuzlení však rozhodně neodpovídají obvyklému modelu dobrého konce. Snad nejznámějším příběhem je Modrovous. Svatbou nekončí, ale začíná. Hlavní hrdinka se provdá za masového vraha, kterého přelstí a krví se probrodí na svobodu. Tak přeci happy end.
Grády francouzské pohádkové literatuře dodává Charles Perrault. Jeho knihy znají děti po celém světě. Za všechny jmenujme sbírku Pohádky matky husy. Zde se čtenář setká s dobře známými příběhy v poměrně zajímavé verzi. Tak například Červená Karkulka je sežrána vlkem a tečka. Prostě neposlechla, tak jaképak copak. Nekoná se žádný myslivec, natož aby chudákovi vlkovi zašili kameny do břicha. Vlk je šelma a žere slabší kusy a děti mají zase poslouchat rodiče. Zato Šípková Růženka rozhodně v půlce nekončí. Parrault dopřeje Růžence sladký polibek i svatbu s princem. Ale aby její zásluha nebyla jen v dlouhém spánku, je potřeba poměřit síly s lidožravou tchýní.
Pozadu nezůstávají ani Němci. Jacob a Wilhelm Grimmové zasvětili svůj život pohádkám, které pečlivě zapisovali z ústního podání více než čtyř desítek vypravěčů. Do povědomí se však dostaly poměrně zromantizované a upravené verze jejich příběhů. Pohádky bratří Grimmů jsou ponaučením v syrovém stavu. Bez zbytečných okolků a mlhavých náznaků servírují prostou pravdu: „Zlobíš – budeš potrestán.“ Není žádnou výjimkou, že zlobivé dítě končí „na márách“. Lidové vyprávění v té době odráželo i nesnadné životní podmínky a mnohdy krutý úděl obyčejných lidí. Pohádky však v sobě mají neopakovatelné kouzlo, které přebíjí pachuť smrti a zadostiučinění. Obdobné příběhy se objevovaly v rozličných podobách po celém starém kontinentě. Proto i zde najdeme známou neznámou Sněhurku nebo zase trochu jinou Karkulku.
Ruské lidové pohádky mají v této kapitole výsadní postavení. Především díky ilustracím Václava Fialy, které jedinečně doplnily Krásu nesmírnou před více než pěti dekádami. Malému čtenáři naskočí husí kůže, když Baba Jaga ve svém hmoždíři letí k chalupě s plotem z lidských kostí. Nebo když volá o pomoc vodní hady či ptáka Mogula. A co teprve Kostěj nesmrtelný. Cesta k dobrému konci je skutečně strastiplná. Na každém slušném rozcestí najde hrdina rozcestník s výhrůžkou smrti. Naštěstí se všude najde nějaký ten pomocník či dobrá rada. Ruské pohádky vycházejí z takzvaných bylin, což jsou bohatýrské legendy. Zásluhy hrdiny se počítají většinou podle hlav pobitých nepřátel, a tak se není co divit, že ani v pohádkách to není žádná selanka.
Dovolte mi nakonec ponechat pohádky Hanse Christiana Andersena. Namísto surovosti je všudypřítomná něžnost a poetičnost. Chybí však:“ A žili šťastně až do smrti.“
Snad každý zná příběh Děvčátko se sirkami. Dívenka umrzne, ale v čtenáři zanechá něžnost, kterou nevyvolá sebekrásnější princ na bílém koni. Ani Malá mořská víla se nedočká své lásky. Srdce vypravěče i zlé čarodějnice se však nad nešťastnou bytostí ustrne. Víla neumře. Promění se v tichou mořskou pěnu. Jen šumění vln bude připomínat její bolest.
Ne vždy je hrdinou člověk nebo bytost podobná té lidské. Někdy je to jen malý smrček nebo růže. Společné mají závěrečné prozření a poučení, ke kterému dochází nejčastěji skrz svou zkázu.
Ani v dnešní době nemusíme zatracovat pohádky, ve kterých princezna umírá nebo je na věky internována v blázinci. Dětská fantazie je voda zázračná a bezedná. Kupodivu nechá vyplavat vždy to podstatné. To příjemné mrazení a husí kůže už jsou jen bonus.
Kristina Doubravová
