Žijeme si zdánlivě v bezpečí. Ale i v současné době kolem nás probíhají různé války, totalitní režimy a životy lidí jsou diametrálně odlišné. Čas od času se objeví autor, který si hrůzami válek a uzurpování lidí projde, nebo o nich prostě jen napíše do morku kostí syrový román. Někdy jsou to popisované hrůzy, někdy jen lehce naznačené emoce, prostředí, které i tak chytí za srdce a zanechá čtenáře tápajícího… Jak je jen tohle možné? To jsme lidi.
Bohužel.
Yeonmi Parková: Abych přežila (Argo, 2016)
Snad nejsilnější svědectví o útěku ze Severní Koreji. Den za dnem. Od samotného dětství autorky. Sama je vypravěčkou a v mimořádně odvážné ženě chtě nechtě na konci knihy musíte vidět i dítě Štěstěny. Protože ty roky, které strávila na útěku, využívaná a často i se svou matkou zneužívaná převaděči, se nakonec dostala na svobodu. V médiích se nedozvíme pravdu o životě v Severní Koreji a toto je dobrá sonda se vší syrovostí, jakou si jen umíte představit. Jako návrat do středověku. A co vám zůstane v mysli napořád? Svědectví o tom, jak moc takový život deformuje psychiku člověka, jak úzce nastavený profil mají obyvatelé této země a jak obrovský ráj, probuzení přichází ve chvíli, kdy jsou z tohoto vězení své země propuštěni. Tedy přesněji, když přežijí útěk. Dobrá osvětová kniha!
Yeonmi Parková s tímto románem procestovala svět a absolvovala přednášky, sama se zasadila o práva uprchlých obyvatel.
Alen Meškovič: Ukulele jam (Argo, 2016)
Do klubu Ukulele se stahuje omladina. Devadesátá léta byla někde ve znamení svobody, ale na bosensko-srbských hranicích plálo válečné peklo. Nesmyslné. Podivné. A snad právě v té divné upnuté době, kdy dospělí přicházeli o iluze a budoucnost, měli jakousi vizi dění příštího děti, mládež. V příběhu procházíme několika léty dospívání s Mikim, díky jehož živočišné preferenci hudby, jamování, kamarádů, party, pak i holek a opíjení, se vzneseme nad válečnou nevraživost, více se opřeme do hotelových komplexů, které jen jedním drápkem zachytávají děj se svými vnadnými turistkami a opalovacími krémy. Hlavním čtenářským dojmem však pro mne byl vnitřní vývoj Mikiho, jeho názorů, jeho chuti, jeho zklamání, která z něj dělala snad silnějšího člověka? Nevíme… děj skončil ve chvíli, kdy si autor patrně našlápl na další díl!
Husí kůži nahánějící je pro Evropana blízkost této války, a snad i názorové a nesmyslné podobenství s tím, co se v podobných krajích děje i dnes.
Pawel Smolenski: Irák – peklo v ráji (Dokořán, 2015)
Nejlépe tuto knihu vystihuje její název. Cyklus reportáží se prolíná celým spektrem iránského lidu, od komunálních politiků až po běžné občany. Tady snad nejlépe vyniká rozdílnost mezi názory, postoji a podobně jako u Ukulele jam tu vidíme plasticky vystupující nenávist. Nesmyslnost fanatického rozšiřování názorů – o to více, že se na celou situaci díváme očima Evropana, autor je samozřejmě otisknut v úhlu pohledu, jakým se na události dívá, a také je vše zdůrazněno ještě tím, že tu zrovna probíhá konflikt s americkou armádou. Když úplně ponechám stranou teorie o tom, kdo se dal na čí stranu, tak zbývá ten lidský – na účastníky knihy jako na lidi, na krásnou zemi, která by byla ještě krásnější, kdyby tohle všechno v ní nebylo. Pro výčet těch nej válečných knih jsem ji vybrala proto, že je pro mne neustálou otázkou, proč tam, kde je kolébka lidstva, probíhá nejvíc válečných konfliktů a lidé jsou tam jaksi – nelidští. Muslimský svět v rozvratu, neskutečně mnoho odstínů jejich světa, ve kterém se Evropan jen těžko může orientovat, přesto se o to Pawel Smolenski velmi dobře pokouší. Přesto nenachází asi žádnou naději, protože je skryta v tak hustě utkané pavučině smutné krvavé historie, navíc v době psaní reportáží ponořena plně do vojenského konfliktu, že zbývá jen smutná pachuť nádherného lidmi zničeného světa. A důvod? Nedá se pochopit…
Vhodná kniha pro každého, kdo se o arabský svět zajímá a chce vědět i něco jiného než to, co se dozvídáme v běžném zpravodajství.
Renata Petříčková
