10 nejpoužívanějších hororových klišé, kterých máme všichni plné zuby

Jsem absolutně přesvědčený, že už víte, o jaké klišé půjde. Obvykle jsou dvě postavy samy na podezřelém místě a slyší „něco“ v dálce. Protagonista číslo jedna se následně zeptá: „Co to bylo?“ Zatímco protagonista číslo dvě s ledovým klidem v hlase odpoví: „Asi to byl jen vítr.“

Jen vítr? To jako fakt? Odkdy zní vítr jako hlasité bručení? Z hororů jsme se naučili jednu důležitou lekci – nikdy to není jen vítr. Každá praskající větev má svůj původ někde jinde. Ale postavy v hororových příbězích ne a ne se poučit. Toto otravné klišé používá většina béčkových hororů a divák si vždy marně tluče na čelo nad blbostí znázorněných postav.

Divákovi se při sledování hororů může vzteky vařit krev v žilách, když se hlavní postavě všichni vysmívají za to, že má „příliš divokou představivost“. Obvykle to bývá nedůvěra vůči dětem nebo teenagerům z perspektivy rodičů. Na konci hororu se ale divákovi vykouzlí úsměv na rtech se slovy: „On ti to říkal.“ Tyto situace byly v hororech vykresleny tolikrát, že často zmenožňují divákovi být u takového hororu překvapený. No a bez překvapení ani žádný horor není.

Obvykle se v hororovém příběhu dvě nebo více postav rozhodnou rozdělit, aby například při hledání pokryly větší prostor. Asi nikdy nepochopím, v čem to může být dobrý nápad, když hlavní postavy ví, že záporáka samy nepřemohou. Hororoví hrdinové asi nikdy neslyšeli pojem „v jednotě je síla“.

V hororech se postavy často snaží prchat pryč směrem ke svému autu. Nicméně v momentě, kdy se k autu dostanou, tak to vypadá, jako kdyby s ním nikdo deset let nejezdil. Postava nervózně kroutí klíčky a snaží se nastartovat, ale auto ani ťuk. Ale nebojte se, v momentě, kdy se oběť přiblíží k autu do bezprostřední vzdálenosti, auto nastartuje v pravý čas a hrdina na poslední chvíli stihne uniknout. Toto klišé se stále častěji stává hitem béčkových hororů a bylo nejednou parodováno v různých komediích a filmových recesích.

Všimli jste si, že prakticky každý záporák, ačkoli je člověk, se nakonec díky klišé stane nadčlověkem? Vezměme si jako příklad horor H2O, kdy záporák Michael Myers stihne během filmu být dvanáctkrát pobodán, přežít požár a být připíchnut ke karoserii auta, které se s ním valí šílenou rychlostí z kopce. A to mu ještě pořád nestačilo. Tito záporáci prostě neví, kdy jsou poraženi a pořád se vrací zpět s šokujícím vysvětlením, jak se jim povedlo přežít.

Všichni to známe snad ze všech možných hororů a krimi thrillerů. Náš hrdina se upravuje v zrcadle v koupelně. Ale když si natočí zrcadlo k sobě nebo se do něj podívá, vždy někdo znenadání čumí na jeho odraz. Většinou je tento „šokující“ moment odhalení doprovázen krátkým děsivým hudebním tónem. A když se hrdina otočí za sebe, buď je to jen jeho matka nebo známý, nebo je to vrah a hrdina je v pasti. Popřípadě za sebou vrah zanechá vzkaz napsaný červenou rtěnkou nebo rudou filmařskou barvou.

Osobně mám tuto noční můru pořád. Zdá se mi, že mě někdo pronásleduje, a já nemůžu utéct. Najednou se mi něco pořád plete pod nohy a já padám a ne a ne utíkat. Podobný nápad se zdá originální tvůrcům hororů, kteří tuto situaci velmi často používají při scénách, kdy dojde k vraždě. Problémem je, že v těchto scénách jde vrah vždy kráčivou chůzí směrem ke své oběti. Což je na jedné straně nesmírně děsivé, vždy mi chodící zombies přišli milionkrát děsivější než běhající zombies. Ale chodící vrah by nikdy nemohl dohnat sprintující oběť, i když několikrát upadla.

Pokud nejsou zombíci, tak jsou děti roztomilé. Proto si je filmaři v hororech upravují, aby vypadaly prapodivně děsivě. A často protivně zpívají. Toto klišé bylo použito například ve španělském hororu Sirotčinec, jehož celá děsivá stránka je založena na čudně vyhlížejících dětech. Zdá se, že děti jsou skutečně schopné vyděsit k smrti i dospěláky. Ale čeho je moc, toho je příliš. I hororově upravené děti se čím dál tím častěji stávají námětem neoriginálních hororů, a tím tyto situace ztrácejí na strašidelnosti a jsou předvídatelné.

Horory odehrávající se v 21. století se snaží do svých příběhů zakomponovat moderní technologii. Obvykle hlavní hrdina používá kvalitní smartfoun, noťas a další vymoženosti naší doby. Jedna z často používaných metod k tomu, aby se na kameru ukázala moderní technologie, je užití googlu. Nebo alespoň nějaké jeho náhražky, pokud je problém s autorskými právy.

Toto klišé se stává námětem mnoha hororů. Hlavní hrdina ví, že se kolem něj děje něco podezřelého. Ať už našeho hrdinu ohrožuje paranormální jev nebo lidský vrah, vždy ví, za kým má v prvé řadě jít. Zeptá se přece strejdy Googla. A během několika vteřin má hrdina spoustu informací o svém záporákovi. Ačkoli je pravda, že informace jsou nám s Googlem na dosah ruky, jeho použití se v hororech zdá jako useknutí zajímavě se rozvíjející zápletky a nepřirozené urychlení děje.

V roce 1979 se stal hitem snímek Horor v Amityville, z velké části díky tomu, že se jedná o horor podle skutečné události. Byla rodina Lutzů z domu skutečně vyhnána krvežíznivými duchy? Lutzovi rozhodně tvrdili, že ano. A toto tvrzení stačilo na vydání best-selleru a natočení filmu, který vydělal téměř 300 milionů dolarů. Od té doby se stále natáčejí remaky tohoto příběhu, mezi ty známější patří například horor 3:15 zemřeš. Všechny si propůjčují lákadlo na diváky s názvem „natočeno podle skutečné události“. Každý rok vyjde několik hororů, které svému úspěchu vděčí hlavně této nálepce. Ale natáčení hororu se pravdy absolutně nedrží. Často si tyto horory ukradnou do svých příběhů jen jednu pravdivou lokaci nebo postavu a zbytek je holá fikce. Toto klišé tak slouží hlavně k upoutání pozornosti, ale skutečný příběh rozhodně nečekejte.

Pavel Melotík

Zdroje: http://whatculture.com/film/12-most-over-used-horror-cliches

http://screenrant.com/overused-worst-horror-movie-cliches-jump-scares/?view=all