Scénář. Alfa a omega každé hry. Ten špatný dokáže i z jinak výtvarně zdařilé hry udělat nesmyslný patvar hodný zpracování Uweho Bolla. Naopak, dobrý se pozná podle toho, že dokáže u monitoru ukovat i člověka, co za svůj život hrál tak maximálně Pacmana. Herních příběhů, u kterých dokážete uronit slzu nebo vám naopak rozvlní bránici, u kterých vám na hlavním hrdinovi opravdu záleží, není zase tolik. Trend dnešní doby spočívá spíše v pobavení hráče, než k předání prostřednictvím příběhu nějakého poselství. Dnes je totiž důležitější jak daná hra vypadá, než o čem vlastně je.
Následující výčet představuje deset nejlepších herních scénářů, které ze hry dokázaly vytvořit opravdový majstrštyk.
10. Grand Theft Auto: San Andreas (2004)
„Put Grove Street on the map for good. For life!“
Tahle hra má všechny ingredience, jaké by měla mít: sympatický a uvěřitelný hrdina, úderné dialogy (černošský slang má holt svou poetiku, ne že ne, nigga!) a hlavně příběh u kterého se ani na vteřinu nebudete nudit. Klasický příběh hrdiny „From zero to hero“, tu scénárista hry veleznámý Dan Houser pojal po svém a stvořil Carla Johnsona aka CJ, řadového gangstera z rodiny Grove Street, který se vyšvihne jako Tony Montana až na vrchol. Po krku mu jde padouch z třídy ultrahajzl, policista Tenpenny, který nepřímo zavinil smrt jeho matky. Právem je San Andreas hodnocen jako nejlepší díl ze série GTA.
9. Gone Home / Dear Esther (2013/2012)
„So…they´ll just send her away. To who-knows-where. The other side of the country? The other side of the world? My mind like, can´t process it. That she´s really going to be…gone. Just gone.“
„Dear Esther. I sometimes feel as if I´ve given birth to this island. Somewhere, between the longitude and latitude a split opened up and it beached remotely here.“
Vystavět herní příběh, který vás chytí za srdce, až se vám chce brečet, a přitom ve hře nenarazit ani na jednu postavu, to umí jen mistr scénárista. Takových her existuje hned několik, ale asi nejvýrazněji z nich působí Dear Esther a o rok později vydaná Gone Home. Veškerý příběh je vám podáván skrze nalezené dokumenty a monology hlavního hrdiny, kterého ani nevidíte, ale o to více se do něho vcítíte.
V Gone Home hrajete za dívku, která dorazí domů, ale samotný dům je prázdný. Není tam ani vaše sestra, ani rodiče. Vaším úkolem je prozkoumat samotný dům (který není malý) a zjistit, co se vlastně stalo. Oproti Gone Home, které má celkem jasnou konečnou pointu, se Dear Esther dá interpretovat mnoha způsoby. Nemůžu vám dokonce říci, kde se hra odehrává, ani za koho hrajete, protože každý hráč hru pochopí po svém. Obě hry se dají nejblíže zařadit k first-person adventurám a již za svůj srdceryvný příběh obdrželi množství cen.
8. Silent Hill 2 (2001)
„Needed someone to punish me for my sins…“
Většina hororových her se dělí na dvě kategorie – střílečky všeho druhu (Left 4 Dead, Resident Evil atd.) a atmosférické záležitosti (Amnesia, Outlast). Japonský génius Masahiro Ito však přišel s hororovou sérií, u které vám těch monster bude líto, opravdu. Série Silent Hill patří k tomu nejlepšímu, co hororová tvorba dneška nabízí. Hlavním hrdinou jednotlivých her je vždy zlomený člověk, který ve svém srdci nosí těžké břímě. Jakýmsi východiskem se pro něj stává město Silent Hill, personifikace všech jeho strachů a vnitřních démonů. Dostat se do Silent Hillu znamená poprat se sám se sebou.
Druhý díl, který je zřejmě z celé série ten nejlepší, sleduje osudy Jamese Sunderlanda, hledajícího na popud jejího dopisu svou ženu. Nebylo by na tom nic divného, kdyby ta žena nebyla rok mrtvá. O zpočátku tajemném hrdinovi se toho během hraní dozvídáme více a více. Ve hře je také důležitá interakce s prostředím, protože hra samotná se řídí vašimi morálními rozhodnutími. Je jen na vás jak příběh nakonec skončí, ale happy end opravdu nečekejte. Naopak, po dohrání budete rádi, když vaše oči zůstanou suché či přinejhorším vaše žíly nedotčené. A jestliže počítačová hra dokáže v člověku vyvolat takovéto pocity, tak je to setsakra dobrá hra.
7. Fahrenheit (2005)
„Things are never quite what they seem. We think we understand the world around us, but we really only see the outside.“
Když jsem tuhle hru viděl poprvé, působila na mě jako zjevení. Byla to totiž jedna z prvních interaktivních počítačových her. Na vašich rozhodnutích opravdu záleželo a nutno podotknout, že jste neměli moc času na to, nad něčím dumat. Hra vám totiž dávala na jednotlivá rozhodnutí jen omezený čas. Řidili jste se srdcem, ne mozkem a každé zaváhání mohlo být fatální. Hned na začátku vašeho hrdinu „něco“ posedne a on bez vašeho vědomí na restauračním záchodku někoho zabije. Na vás pak je ten „brajgl“ buď odklidit a nebo se nepozorovaně vypařit.
Právě to „posednutí“ je leitmotivem celé hry a na kloub celé záhady se budete snažit přijít hned v kůži čtyř postav: Lucase Kanea, jednoho z posedlých, jeho bratra otce Marcuse a dvou newyorských policistů Tylera Milese a Carly Valentiové. Hra sice působí spíše jako film, ale stojí za to si ji zahrát.
6. Half-Life 2 (2004)
„Rise and shine, Mr. Freeman. Rise and shine.“
Obrýlený vědátor s páčidlem. To se všem vybaví při vyslovení jména této hry. I když za celou dobu nepromluví ani slovo, stal se z Gordona Freemana jeden z nejkultovnějších herních hrdinů. Čím to ale je? Asi tím, jak je obyčejný. Většina herních hrdinů jsou macho borci s meči nebo pořádným samopalem, co nejdou pro drsnou hlášku daleko (devadesátky, kdy vyšel první Half-Life jsou jich plné – Duke Nukem, Postal Dude atd.). Když tedy na naši modrou planetu dostanou chuť mimozemští zlořádi je takový Rambo jasnou volbou. Někdy je ale lepší nasadit nerda z laborky.
Herní příběh obou her se točí kolem mimozemské hrozby. Naši nepřátelé jsou daleko chytřejší než my a proto není divu, že konflikt s nimi trval jen sedm hodin. Na Gordonu Freemanovi potom je, aby náš svět z jejich područí vysvobodil. Hra oslnila skvělým prostředím, zajímavými postavami, ale i svým filozofickým přesahem.
5. Syberia (2002)
„I just love all these little mechanical robots. I´ve noticed there are tons of them here in Valadilene!“
Slovy klasika: můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Syberia je prostě nejlepší adventura, co kdy vznikla. Zásluhu na tom má určitě její autor, belgický výtvarník Benoît Sokal. Ten vytvořil dobrodružný příběh o hledání bájné země Syberie kdesi na východě. Je to příběh, který vás chytne za srdce a přenese zpět do dětských let, kdy jsme obdivovali všechna ta bájná stvoření jako dinosaury nebo mamuty a technické vychytávky, jako jsou roboti.
Mladá právnička Kate Walkerová přijiždí na francouzský venkov za účelem podpisu důležité obchodní smlouvy. Neví ale, že kvůli tomu procestuje polovinu světa. Tady je třeba vyzdvihnout i grafickou stránku hry. Každá oblast, kterou Kate navštíví je pozoruhodná a postavy, které během své cesty potká vám utkví v paměti. Nedílnou součástí hry jsou již zmínění roboti, rozpohybovaní automatoni, kteří s sebou přinášejí trochu toho steampunku. U téhle hry se rozhodně nudit nebudete.
4. Planescape: Torment (1999)
„Hmmmm. Wonder if this graybeard would mind if i borrowed his body…“
Torment vznikl v době, kdy hra musela mít hlavně silný příběh, protože grafika ještě nebyla na tak vysoké úrovni, jako tomu je dnes. Tato hra obsahuje tolik textu, že ji někdo sepsal i do podoby knihy a ta má bezmála 300 stran. Ovšem jestli si myslíte, že se u hraní budete nudit, jste na omylu. Hrajete za Bezejmenného, nesmrtelného „člověka“, jehož našedlé tělo pokrývá množství ran. Jeho cílem je zjistit, kým vlastně je. Pokaždé když totiž zemře, záhadným způsobem ožije, ale bez vzpomínek na své minulé životy. Bezejmenný je tak jakýmsi tragickým hrdinou, který pouze prahne po tom spočinout v klidu.
Tato hra bývá řazena do žánru RPG, ale nečekejte klasické řezání nepřátel, questování a následné levelování, i když toho si také užijete. Planescape: Torment je spíše o příběhu a filozofii života a smrti. Nedohrajete ji za jedno odpoledne, ale pokaždé když ji zapnete, budete vědět, že hrajete něco výjimečného.
3. Red Dead Redemption/Call of Juarez (2010/2006)
„Forgive me for startling you sir, I have a message for you. My name is Jack Marston, you knew my father.“
„Yea, though I walk through the valley of the shadow of death, I will far no evil.“
Herních westernů není moc a těch dobrých ještě méně. Vlastně jsou jenom dva. Obě hry vyprávějí o pomstě a vykoupení. Red Dead Redemption se odehrává na konci éry kovbojů. Jeden z těch úplně posledních, John Marston, se chce konečně usadit, ale jeho staré hříchy mu to nedovolí. Jdou mu totiž po krku federální agenti, kteří jen tak nezapomínají. Hra vynikala otevřeným světem a tragickým hrdinou, který na konci své pouti za vykoupením (Redemption) konečně najde svůj klid.
V Call of Juarez se ujímáte hrdinů dvou, jeden z nich, reverend Ray, se dost podobá Marstonovi. Také se musí vypořádat se svými hříchy z minulosti. Druhým protagonistou je pak indiánský míšenec, který chce očistit své jméno a ochránit svou lásku. Oba dva příběhy jsou skvěle napsané a naprosto vás pohltí.
2. Zaklínač (2007)
„I don´t have time to debate this, Geralt. I´m going to see Radovid, whether you like i tor not.“
Jistě, Zaklínač vznikl podle knižní předlohy, ale kromě základních motivů ho většinou tvoří originální příběh, který vás vtáhne a nepustí. V kůži zaklínače Geralta, zabíječe nestvůr, putujete po Temerii a nabízíte své služby, tam kde je třeba. Během toho však zjišťujete, že monstrum může číhat i tam, kde ho nečekáme. Je v podstatě jedno, který díl Zaklínače hrajete, pokaždé je to silný zážitek.
Každý quest který splníte, každá postava, kterou potkáte, je unikát. Dialogy jsou geniálně napsány a vaše morální rozhodnutí mají ve hře obrovský vliv. Většina her nabízí jen špatný nebo dobrý konec, ale ve světě Zaklínače je vše spíše šedé a jednoznačné záporáky typu Voldemorta zde nehledejte. Mistrovské dílo.
1. Mafia (2002)
„Lepší bejt chudej a živej, než bohatej a mrtvej.“
Tak schválně. Může být vítězem někdo jiný? Mafia je důkazem, že když někdo umí, prostě umí. Je snad potřeba ještě něco dodávat?
Milan „Lordan“ Karnolt
